Kupole nad Berlínem

FOTOGALERIE: REICHSTAG 2009
Poznámka redakce: Aktuální fotografie Reichstagu nasnímal Pavel Fojtík. Ostatní historické obrázky pocházejí z níže uvedené literatury.

Nejprve něco k vyjasnění pojmů. Pod slovem Reichstag neboli Říšský sněm se skrývala jak budova, tak sněmovní instituce.

Pro dnešní instituci se používá pojem spolkový sněm (Bundestag). Reichstag nebo Říšský sněm, tedy v současnosti označuje jen budovu samotnou.

Poklop na sýry

Roku 1884 položil Vilém I. základní kámen nového sídla říšského sněmu. Neorenesanční architektura Paula Wallota měla vyjadřovat císařskou moc.

Střed budovy představoval císařskou korunu a čtyři rohové věže, čtyři království – Bavorsko, Prusko, Sasko a Württembersko. Ve stavbě dokončené roku 1894 jedni viděli pohřební vůz první třídy, jiní zase klec císařských opic, píše Cyril Buffet ve své knize Berlín - dějiny města.

Kupole byla zase podle některých Berlíňanů největším poklopem na sýry na světě.

Stavba byla financována z válečných reparací, které Německu platila Francie za prohranou válku z let 1870-71.

Naproti ní se tyčil sloup vítězství Siegessäule a bronzový pomník prvního německého kancléře Otty von Bismarcka. Oba pomníky později nacisté přemístili na náměstí Grosser Stern. Siegessäule dnes uvidíte, když se podíváte od Branderburské brány západním směrem.

V původním návrhu zahrnutý nápis Dem Deutschen Volke – Německému lidu, se na průčelí budovy Reichstagu objevil teprve v roce 1916, protože císaři připadal příliš demokratický.

Z okna na západní straně budovy oznámil 9. listopadu 1918 sociální demokrat Philipp Scheidemann vznik Výmarské republiky. Následné období plné chaosu a extremistických bojůvek poznamenalo i budovu. 20. ledna 1920 se ji levicoví aktivisté neúspěšně pokusí dobýt. Výsledkem je čtyřicet dva mrtvých a sto raněných.

Požár Říšského sněmu

Sněm byl v provozu až do 27. února 1933. Ten den v devět hodin večer dostala hasičská strážnice v Linienstrasse, telefonické hlášení, že Říšský sněm hoří.

Hitler, který Reichstag nesnášel a nazýval ho pelechem zrádců, se do něj ihned přišel s Goebbelsem podívat. Byla to jeho druhá a poslední návštěva.

Policie zatkla na místě mladého Holanďana Marina van der Lubbe. Ze založení požáru byli obviněni komunisté. Noviny Volkischer Beobachter hlásaly: "Komunistický požár!"

Situace využil Hitler k zastavení platnosti sedmi článků ústavy, zaručujících osobní a občanské svobody. Nacisté si tím pádem mohli vyřídit účty s opozicí. Bylo zatčeno přes čtyři tisíce lidí, včetně poslanců říšského sněmu.

Malý památník před budovou, dnes připomíná 96 poslanců říšského sněmu zavražděných nacisty.

Mezi obviněnými ze založení požáru byli i tři Bulhaři. V procesu se nicméně nacistům nepodařilo obviněným komunistům žhářství prokázat a ti byli zproštěni viny. Van der Lubbe byl ale popraven.

Novinář William L. Shirer ve své knize Vzestup a pád třetí říše píše: "Mezi Göringovým prezidentským palácem a budovou říšského sněmu existovala podzemní chodba, vybudovaná pro rozvod ústředního topení. Karl Ernst, vůdce berlínské SA, provedl tímto tunelem 27. února do budovy říšského sněmu menší oddíl členů SA. Ti tam pak na několika místech rozlili benzín a samovznětné chemikálie a rychle se stejnou cestou vrátili se zpět do paláce."

Shirer dále uvádí, že ve stejnou dobu se v budobě pohyboval i Marinus van der Lubbe, který zde založil pár malých ohýnků. Jestli požár založili sami nacisté, nebo využili Lubbeho, se nikdy nepodařilo prokázat.

Nejdražší pěvecký sbor na světě

Říšský sněm sice oficiálně stále existoval, ale k jednání se scházel v protější budově Krollovy opery. Pro své posluhování režimu byl Berlíňany ironicky nazýván nejdražším pěveckým sborem na světě.

Poslední zasedání sněmu proběhlo 26. dubna 1942. Opera byla zničena při spojeneckém náletu v roce 1943.

Budova říšského sněmu celou dobu nacistické éry jen přežívala. Částečně opravená budova sloužila nacistům jako výstavní prostor. Proslulá výstava plánů Hitlerova dvorního architekta Alberta Speera na přestavbu Berlína v Germánii proběhla právě zde.

Ze sněmu plánoval Albert Speer udělat knihovnu. Budova by stála ve stínu plánované sousední monumentální budovy Volkshalle.

Bitva o Říšský sněm

Další dramatické okamžiky zažil Reichstag při pádu Berlína. Jak píše Tony Le Tissier v knize Bitva o Říšský sněm, je záhadou, proč si ho Rusové vybrali jako svůj hlavní cíl.

V roce 1945 byla budova nevýznamnou, vypálenou troskou, už dvanáct let mimo provoz. Pro Sověty byla ale budova jádrem německé moci a zla. Byli přesvědčeni, že Reichstag znamená pro Němce totéž, co pro ně Kreml. Jeho dobytí mělo znamenat definitivní konec války.

O budovu se vedly líté boje. Němci vybudovali opěrný bod hned naproti v troskách Krollovy opery. Jejich kulometná a dělostřelecká postavení zle Sovětům zatápěla. 30. dubna 1945 ve 14:25 hodin oznámil generálmajor V. M. Šatilov svým nadřízeným, že na budově viděl vztyčenou sovětskou vlajku.

Zpráva o dobytí Říšského sněmu byla ihned odeslána Stalinovi do Moskvy. Ukázalo se, že jde o omyl a Šatilov se zoufale pokoušel tento lapsus napravit. Dvě skupinky pilotů shodily na kupoli budovy šest metrů široké kusy červené látky s nápisem Poběda (Vítězství).

Tři sovětské vlajky nad Berlínem

Pro plánované vyvěšení vlajky byly připravovany speciální prapory se zvýrazněnými symboly srpu a kladiva. Po lítém boji v budově sněmu se podařilo proniknout vojákům na střechu a připevnit prapor na jihozápadní věž. Oficiálně se tak stalo 30. dubna, sedmdesát minut před půlnocí.

Stalin tím dostal dárek k zahájení prvomájových oslav v Moskvě. Na druhý den byl prapor vyfotografován. Pozadí praporu tvořil ale jen kousek oblohy, a tak fotograf přiměl vojáky, aby prapor umístili jinde. Vztyčili prapor podruhé a tato fotografie s Braniborskou bránou v pozadí vstoupila do historie.

Četař M. A. Jegorov a M. V. Kantarija byli jmenováni Hrdiny Sovětského svazu. Tony Le Tissier uvádí, že je ale předběhly dvě další skupiny. Skupina střelců pod vedením kapitána V. N. Makova, která vztyčila prapor na soše bohyně Vítězství.

O deset minut později průzkumná četa poručíka Sergeje E. Sorokina pronikla na střechu a vztyčila také prapor. Obě skupiny splnily úkol asi tři hodiny před četaři Kantarijou a Jegorovem. Za svůj čin obdrželi ale jen nižší vyznamenání, Řád rudého praporu.

Poválečná léta, první rekonstrukce

Prostor před budovou využívali lidé po válce k pěstování zeleniny a brambor. Za sovětské blokády západního Berlína v roce 1948 se statisíce Berlíňanů shromáždilo před zničenou budovou. Starosta Ernst Reuter zde pronesl památnou řeč, ve které apeloval na svět, aby neponechal Berlín svému osudu.

Ocelová kostra kupole byla z bezpečnostních důvodů v roce 1954 odstraněna. V letech 1957-72 proběhla rekonstrukce. Interiér budovy byl kompletně vykuchán a bylo odstraněno obrovské množství zdiva. Fasáda byla zachována, ale také očištěna od dekorativních prvků. Sněmovna byla otočena o 180 stupňů směrem na západ. Reprezentační západní vchod byl uzavřen a nahrazen méně nápadnějšími vchody na boku budovy.

Začátkem šedesátých let postavili němečtí komunisté berlínskou zeď a budova se ocitla v západní části Berlína. V Reichstagu se konala pouze příležitostná reprezentativní setkání nebo výstavy. 30. srpna 1980 se před ním sešlo 175 000 lidí, aby si poslechlo koncert britské skupiny Barclay James Harvest.

Zahalený sněm

3. října 1990 bylo v Říšském sněmu slavnostně vyhlášeno sjednocení Německa. O den poté v něm poprvé zasedal celoněmecký spolkový sněm.

Soutěž na přestavbu Říšského sněmu, vyhlášenou v roce 1992, vyhrál anglický architekt Norman Foster. Ještě před začátkem rekonstrukce, umělecký pár Christo a Jeanne-Claude, 17. června 1995, celou budovu zabalil do látky. Na zahalení se spotřebovalo přes sto tisíc čtverečních metrů nehořlavého polypropylenu, pokrytého hliníkovou vrstvou. K tomu patnáct kilometrů provazu. Na povolení prý čekali čtyřiadvacet let. Zabalit sněm zvládli za osm dní. Zahalenou budovu si přišlo prohlédnout na pět miliönů lidí.

7. července byl sněm opět odkryt.

Přestavba Říšského sněmu od baldachýnu ke kopuli

Přestavba začala v červenci roku 1995 a 19. dubna 1999 byl sněm slavnostně otevřen. Původní Fosterův návrh obsahoval obrovský baldachýn klenoucí se nad budovou. Poté byl ale přijat plán zástavby okolí a v ohybu Sprévy měla vyrůst vládní čtvrť. Foster na to zareagoval a v druhém kole soutěže představil dnešní podobu budovy.

Vítěz musel dodržet tři hlavní požadavky Spolkového sněmu. Za prvé – stavba musí vyhovovat nárokům moderního, funkčního parlamentu. Za druhé – vzít v úvahu vazbu na historii, ale bez historizujícího přístupu. Za třetí – design přátelský k životnímu prostředí a zaměřený do budoucnosti.

Foster zachoval venkovní plášť a přepracoval vnitřek. Sněmovně vrátil její původní orientaci na východ a znovu otevřel západní vchod. Z budovy odstranil azbest a sádrokartón, kterým byla obložena v šedesátých letech.

Podařilo se zachránit některé historické části budovy, včetně nápisů sovětských vojáků během dobývání Berlína.

Budova je rozdělena do tří úrovní, podle typu uživatelů – členové parlamentu a jejich asistenti, novináři a návštěvníci.

Kupole

Nejviditelnější změnou je kupole, kterou Foster vrátil Říšskému sněmu zpět. Kupole je přístupná veřejnosti a můžete z ní nahlédnou dolů do sněmovny. Uvnitř se táhne dvojitá spirálovitá rampa. Jádrem kupole je třísettunový zrcadlový kužel, pokrytý 360 zrcadly. Funguje jako obrácený maják. Zasahuje až do sněmovny a odráží do ní denní světlo. Kužel z ní také odsává teplý vzduch, který proudí ven skrz osmimetrový otvor ve vršku kopule.

Jak se snáší noc, kupole se stává majákem, který má signalizovat sílu a vitalitu německé demokracie.

Osvětlení budovy

Velká sluneční clona sleduje pohyb slunce a blokuje přímé sluneční světlo, které by mohlo oslňovat návštěvníky sněmovny. Solární panely na střeše pokrývají tři sta metrů čtverečních. Intenzita a druh světla v budově se mění podle typu místnosti a momentálního počasí. To zajištují ovládací panely ve speciální místnosti.

Vytápění budovy zajišťuje rostlinný olej, který při hoření produkuje výrazně menší množství oxidu uhličitého, než ropné palivo. Budova spotřebuje tak málo energie, že funguje jako místní elektrárna pro sousední parlamentní čtvrť.

Pod budovou se nachází dva zásobníky vody. Teplá v hloubce 300 metrů a studená v 60 metrech pod zemí. Tepelnými čerpadly se pumpují zpět do budovy a vyrovnávají tak rozdíly mezi zimou a létem.

Doporučená literatura

Cyril Buffet: Berlín. Nakladatelství Lidové noviny, 1999.

Bernhard Schulz: The Reichstag. Prestel, 2000.

William L. Shirer - Vzestup a pád třetí říše. L. Marek, 2004.

Tony Le Tissier – Bitva o Říšský sněm. BB/art, 2006.

Reichstag na internetu

Reichstag na Wikipedii

Kupole Reichstagu

Spolkový sněm

Panorama náměstí republiky

Zahalený Reichstag

Požár Říšského sněmu

Booking.com

 Berlín na HORYDOLY

Průvodce Berlínem z ptačí perspektivy

Kolos z nacistické říše (Haus der Ministerien)

Potsdamer Platz (Postupimské náměstí)

Bourali jsme vesele, zeď betonu, z ocele

Berlínská zeď už 30 let není

Výlet do socialistického Berlína

Kupole nad Berlínem

Retro je v kursu

Jeden okamžik v Německu.

Zobrazit místo Turistika na větší mapě