Kolos z nacistické říše

V padesátých letech minulého století se před ní bouřili dělníci proti komunistickému režimu. Po sjednocení Německa se zde privatizovalo východoněmecké hospodářství. Dnes je v ní spolkové ministerstvo financí.

Kolos o celkové ploše 112 000 metrů čtverečních se táhne v délce 250 m po Wilhelmstrasse. Vyplňuje celý blok mezi ulicemi Leipziger a Niederkirchnerstrasse.

V jeho útrobách se skrývá na sedm kilometrů chodeb, sedmnáct schodišt, čtyři zdviže a tři paternostery. K jednání slouží čtyřicet zasedacích síní. V budově je údajně čtyři tisíce oken. Já jsem je raději nepočítal.

Výkladní skříň nacistického režimu

V roce 1819 zde stávalo pruské ministerstvo války. Po nástupu nacismu bylo zbouráno a roku 1934 se na jeho místě začalo se stavbou říšského ministerstva letectví.

Budova se měla stát jednou z nejprestižnějších staveb nacistického režimu v Berlíně. Architektem byl Ernst Sagebiel, který se krátce poté vrhl na přestavbu letiště Tempelhof.

Železobetonová budova s plochou střechou a dvěma atrii byla dokončena v rekordním čase osmnácti měsíců. Po dokončení se stala pracovištěm pro čtyři tisicovky zaměstnanců.

Pod svícnem je tma

I v takové výkladní skříni režimu, jakou budova byla, se našlo hnízdo odporu. Až do odhalení v ní pracovali členové odbojové skupiny Rote Kapelle. Jedním z nich byl Harro Schulze-Boysen, který pracoval ve zpravodajském oddělení a měl přístup k tajným dokumentům.

V letech 1940-41 skupina navazovala vysílačkou styk se sovětskými agenty a pokoušela se zmařit chystanou invazi do Sovětského svazu. V červnu 1942 armádní šifrovací oddělení jejich vysílání dekódovalo a skupina byla zatčena.

Tři dny na to byli odbojáři popraveni. Upomíná na to památník ve vstupní hale.

Vyhlášení Německé demokratické republiky

Navzdory důležitosti zůstala budova po válce téměř nepoškozena. Z Čestného sálu byla odstraněna obrovská orlice se svastikou a byl přeměněn na Slavnostní sál.

Po válce, až do roku 1948, zde sídlilo velitelství sovětských vojenských úřadů. V roce 1974 v ní zasedala Německá hospodářská komise pro sovětskou okupační zonu, do které budova spadala.

V pátek 7. října 1949 se ve Slavnostním sále sešla Německá lidová rada. Prohlásila se za prozatímní Lidovou sněmovnu a vyhlásila Německou demokratickou republiku. O čtyři dny později byl na stejném místě zvolen Wilhelm Pieck prezidentem NDR.

Do roku 1951 byla budova místem Lidové sněmovny. Poté v ní sídlila různá východoněmecká ministerstva. Jmenovala se Haus der Ministerien - Dům ministerstev.

Povstání dělníků

16. června 1953 dopoledne se na stavbě čtyřicátého bloku východoberlínské Stalinovy aleje shromáždil průvod dělníků. Pochodovali směrem na Alexandrovo náměstí. Nad hlavami nesli transparent: "Konec zvyšování norem!"

Životní úroveň dělnických rodin byla totiž velmi nízká. Jediná odborová organizace FDGB se řídila příkazy socialistického státu. Normy upravovala ve prospěch národních podniků. To v praxi znamenalo pokles mezd.

V červnu se komunistická vláda rozhodla znovu zvýšit normy o 10 %. To byla pověstná poslední kapka. Dvoutisícový průvod došel k sídlu odborů na Wallstrasse. Dveře byly zavřené, a tak se vydal směrem k Domu Ministerstev.

Po dvou hodinách čekání se ukázal ministr průmyslu Fritz Selbmann. Jako jediný z komunistických pohlavárů měl odvahu předstoupit před v tu chvíli už desetitisícový dav, ale neuspěl. Jeho prohlášení, že vláda své požadavky trochu zmírní, dav vypískal a požadoval její odstoupení.

Protestní pochod se proměnil v povstání, které zachvátilo celé město a začalo se šířit po Německé demokratiké republice. Následující den vyhlásil ruský velitel města P.T. Dibrov výjimečný stav. V centru Berlína se objevily sovětské tanky a ve městě postupně vynutily klid.

Od plánování k privatizaci

V roce 1961 oddělila Berlínská zeď na jižní straně budovu od Západního Berlína. Vnitřní zeď zasahovala přímo do budovy, takže kousek domu se nacházel v prostoru mezi dvěma zdmi. Dnes se vnější strana zdi v těchto místech částečně dochovala. Kde už není, připomíná ji vydlážděná linie na zemi.

V průběhu opětného sjednocení Německa se do budovy nastěhoval Treuhandanstalt. Tento úřad měl na starosti privatizaci východoněmeckých státních podniků. Kde kdysi soudruzi vedli plánované hospodářství, tam se nyní jejich výsledek rozděloval a prodával.

Dějinným zvratům ale nebyl ještě konec. Prezident tohoto úřadu byl v dubnu 1991, zavražděn členem teroristické organizace RAF. Od té doby se budova jmenuje na jeho počest Detlev-Rohwedder-Haus. Od roku 1999 v ní sídlí spolkové ministerstvo financí.

Povstání před Výstavbou republiky

Z časů NDR se v budově, na rohu s Leipzigerstrasse, nachází 18 metrů dlouhá kachlíková mozaika z míšeňského porcelánu, s názvem Výstavba republiky. Mozaika je považována za nejdůležitější dílo vytvořené na zakázku v bývalé NDR.

Komunisté tehdy potřebovali budově dát nový ideový význam. Autorem byl Max Lingner a dílo dokončené v roce 1952 představuje idealizovanou podobu cesty k socialismu.

Proti prvnímu návrhu měl politické a estetické námitky předseda vlády Otto Grotewohl. Lingner musel návrh opakovaně přepracovávat a teprve se šestou podobou byl Grotewohl spokojen. Samotný tvůrce byl se svým dílem nespokojen a údajně se na něj odmítal podívat.

Ironií osudu se o rok později, stala mozaika centrem povstání. Právě před ní se 16. června 1953 shromáždili protestující dělníci. Na památku této události vytvořil v roce 2000 umělec Wolfgang Ruppel do země zapuštěný pomník lidového povstání. A to přímo na místě činu, čili před mozaikou.

Booking.com

 Berlín na HORYDOLY

Průvodce Berlínem z ptačí perspektivy

Kolos z nacistické říše (Haus der Ministerien)

Potsdamer Platz (Postupimské náměstí)

Bourali jsme vesele, zeď betonu, z ocele

Berlínská zeď už 30 let není

Výlet do socialistického Berlína

Kupole nad Berlínem

Retro je v kursu

Jeden okamžik v Německu.

Zobrazit místo Turistika na větší mapě