Motokáry pro zábavu

„Tak poď, jí ti to ukážu, je to jednoduchý!“ rozpoznává mé nemotorné pohyby dispečer a zasvěcuje mě do základních pravidel motokárového sportu. Vybírám si jednu z nastartovaných kár. Zatím jen brumlá.

Sedám do spartánského laminátového sedátka, které vypadá jako by ho vymontovali z tramvaje. „Stačí šlapat na plyn, brzdu nepotřebuješ. Když dostaneš hodiny, nech projet ostatní, a pak se teprv znova rozjeď. Když budeš mít problémy, zastav tady u mě a vyřešíme je,“ končí rychlokurz jízdy v motokáře.

Moc to nejede, odhaduji třicítkou až padesátkou, ale v ostrých zatáčkách cítím, jak mi po asfaltu plavou malá kola na hranici smyku. Motor ječí, vnímám však jen jeho vibrace. Dostávám se do závodnické euforie. Chci všechny ostatní předjet, ale zatím předjíždějí oni mne. Někteří mi to dávají i o celý okruh.

Dispečer po deseti minutách dává pokyn k zastavení. Jsem zpocený, ruce mám vytahané jako opice a v hlavě prázdno. „Tak se asi cítí piloti formule 1, když si odkroutí své tři stovky kilometrů každý závod,“ napadá mě evidentně špatný příměr, ale v tu chvíli mám opravdu dost.

Zábava pro movité, sport pro sponzorované

Ačkoliv motokáry vypadají jako levné modely autíček, ježdění s nimi není nic laciného. Deset minut jízdy v nejjednodušších modelech pro začátečníky přijde na sto padesát až dvě stě korun. Přestup do vyšší třídy stojí ještě o polovinu více.

„Abych mohl jezdit na lepších a rychlejších strojích, musím na některých dráhách odjezdit určitý počet minut,“ říká soukromý reklamní agent Ondřej Mráz. „V Radotíně mě pustí na silnější káru jen v případě, že dosáhnu určitého času na jedno kolo. Potom jsem pro ně zárukou, že vozítko ovládnu.“

Jeho kamarád Petr Vokolý, se kterým svádí na dráhách prestižní souboje, dodává: „Hned první jízdu mi naskáčou mozoly. Je jedno jestli jedu nižší nebo vyšší třídu.“

V závodním provedení stojí motokára stovky tisíc korun a na provoz závodní stáje je třeba od sponzorů sehnat milióny korun za sezónu.

Co na sebe

K motokárovému ježdění nepotřebujete kromě přilbu, kterou vám organizátoři půjčí spolu s motokárou, vůbec nic jiného. Jestli se ovšem chcete projet více než jednou, lze doporučit ke koupi pár závodních rukavic. Malý volant totiž musíte krotit velkou silou, posilovače řízení jako v osobních autech jsou v kárách věcí neznámou.

Hygienu zvýší kukla na hlavu z jemné látky. Integrální přilby, které kryjí většinu hlavy, bývají totiž propocené. Nasadit si ji na hlavu hned po předchozím jezdci tedy nemusí být bez kukly vůbec příjemné. Kukla i rukavice bývají k dostání na každé větší motokárové dráze.

Jezdit můžete třeba v obleku, ale nejlepší je pohodlné triko sající pot, sportovní bunda (venku raději taková, která neprofoukne), rozšlápnuté tenisky a nějaké pevnější kalhoty. Pokud nevíte, co s penězi, kupte si závodní kombinézu.

Kde a jak se jezdí

Seznam drah, kde si můžete půjčit motokáru, najdete na internetu. Jejich kvalita se velmi liší. Jezdí se na parkovištích mezi hromadami pneumatik, na závodních tratích s bezpečnostními zónami i v bývalých garážích, starých továrnách nebo dokonce zeleninových sklenících.

Na seznámení je dobré si zajezdit jen tak podle citu bez jakéhokoliv závodění. „Dostanete motokáru do ruky,“ říká Ondřej Mráz. Potom se teprve dívejte na časomíru a zkuste jet, co to dá.

A nakonec se pusťte do opravdového závodění. Můžete si to rozdat s přáteli během volného ježdění, později se klidně zúčastněte závodů, které provozovatelé drah čas od času vyhlašují. Někde se dokonce jezdí dlouhodobé amatérské poháry. „Na závody jeďte, až nebudete muset myslet na to, jestli zatáčku vůbec projedete,“ doporučuje Ondřej Mráz. „Okolo vás je během jízdy takový fofr, že budete rádi, když do vás někdo nevrazí, nebo dokonce někoho nesestřelíte vy.“ Hned po startu to vypadá, jako když se rozparádí hejno sršňů.