Nad Tatrou se neblýská, ale lije jako z konve

"Bojínek a Luboš."

"Kdo je Luboš?"

"Kamarád tam od nás, byl s námi na Plechým. Je v pohodě," vychválil jsem kamaráda, jenž se stal později zdrojem nesnází.

"Tak jo, kdy jedem?"

"V půlce května." A to byl první problém. Už jsme si totiž zvykli nejdřív domluvit termín a destinaci, a pak teprve plánovat konkrétní trasy výšlapů. Takže jsem koupil místenky do lůžkového vlaku a o několik dní později s hrnkem kávy nad právě zakoupenou mapou a průvodcem po Vysokých Tatrách přemýšlel, kam se vlastně vydáme. A tehdy jsem se zděsil, protože:

Faktické okénko: Skoro všechny cesty na hřebeny jsou ve Vysokých Tatrách otevřené jen přes léto a podzim, většinou od poloviny června do začátku listopadu. Zajímavou skutečností je, že tomu tak je pouze ze slovenské strany, z Polska není problém na hřebeny a vrcholy vylézt kdykoli.

"Máme problém," volal jsem Emilovi. "Vrcholové cesty jsou zavřené."

"Do pytle," zhodnotil Emil situaci. "Co teď?"

"Mám náhradní plán, půjdeme jen Tatranskou magistrálu a pak přejedeme do Nízkých Tater, ty jsou otevřené."

Emil mi alternativu odsouhlasil, a tak jsem zakoupil další mapu a dalšího průvodce. Naplánoval jsem trasy, nakoupil zásoby a hurá na vlak. Všichni kamarádi dorazili včas, lůžkový vagón byl dobře zásoben pivem a vínem, vše tudíž vypadalo dobře.

Vlak nás vysadil v Popradu, odkud jsme popojeli autobusem do Tatranské Lomnice. Slunko pálilo a my jsme v půl desáté ráno začali vystupovat po pěšině křižující sjezdovku k naší první zastávce, Vodopádům na Studeném potoce. Orkán, který se Tatrami v roce 2004 prohnal, nadělal z lesa spoušť.

Od zurčícího vodopádu to byl jen kousíček k Bilíkově chatě, kterou jsme jen minuli a pokračovali po Tatranské magistrále na západ. O hodinu a půl později se terén výrazně změnil – vyšli jsme z lesa do klečového pásma, cesta přešla z hliněné stezky na kamenný chodník.

Faktické okénko: S nápadem na souvislý chodník přišel v roce 1903 Hugo Jeltsch v ročence Uherského karpatského spolku, ale v realitu jej začal měnit až Klub československých turistů v letech 1931–1937. Trasa Magistrály se několikrát měnila, k největšímu zásahu došlo v roce 1978 uzavřením hřebene Belianských Tater. Cesta tím přišla o dobrých 19 km. Dnešní magistrála má asi 65 km.

Zatímco Emil s Bojínkem vystřelili dopředu, aby byli na Velickém plese první, já jsem každou chvíli čekal na Luboše, který začal zaostávat.

"Mám něco s botama," hájil své tempo, ale bylo na něm vidět, že už těch prvních několik kilometrů ho vyčerpalo.

"Přidej do kroku," pobízel jsem ho. "Musíme dneska dojít až na Popradské pleso."

Bojínek s Emilem na nás čekali kousek před Velickým plesem, které bylo lehce za polovinou naší trasy. My jsme k němu dorazili až kolem čtvrté. Smočili jsme nohy ve Velickém potoce před Sliezskym domem, kam si mimochodem v polovině devadesátých let vyrazil tehdejší papež Jan Pavel II. na vycházku, a pokračovali jsme dál.

Booking.com

"Podívej se na něj, ten má ještě sil za deset," řekl jsem zmoženému Lubošovi a ukázal prstem k Batizovskému plesu, které se vylouplo za zatáčkou. Luboš zvedl znavené oči a sledoval směr mého prstu. Spatřil Emila, který z dlouhé chvíle dělal kliky na kamení v jezerním výtoku.

"Ouvej jouvej," zakvílel Luboš a podklesl v kolenou. Vytáhl jsem ho za batoh zpět na nohy a postrčil jej směrem k jezeru.

"No kde jste, vy loudové?" vyskočil Emil, když nás viděl přicházet.

"Luboš má problémy to ujít."

"Co bude dělat zítra? Z Demänovskej doliny ho nahoru přece nepotáhneme," zavtipkoval Emil.

"To bude dobrý, jen mi to dneska nějak nesedlo. Mám něco s botama," nedal se odradit Luboš, ochladil si nohy v horském potoce a vyrazili jsme dál. Charakter cesty byl stále tentýž, jen v jednom místě ležel ještě na cestě sníh.

"Ouvej jouvej," ozvalo se z chvostu naší výpravy. Otočil jsem se a málem rozesmál se při pohledu na úplně vyšťaveného Luboše, jak zírá na Emila předvádějícího na zasněženém svahu tělocvičný prvek známý jako holubička.

"Ty Luboši," napadlo mě najednou. "Nechceš hroznový cukr? To ti pomůže."

„Proč myslíš?“ zasténal Luboš.

"Rychlá energie – dáš si?" podával jsem mu žluté kolečko s citronovou příchutí. Luboš ho nejdřív nedůvěřivě pozoroval, ale pak ho sezobl. Po chvíli už vyskočil na nohy, plný slíbené rychlé energie.

"Tak jdeme, vy másla? Jsem redy!" Hodil si na záda batoh a vyrazil na západ.

"Ať žije placebo," mrkl jsem na šklebícího se Emila.

Booking.com

Do sedla Ostrva nad Popradským plesem jsme došli až kolem osmé a další hodinu jsme sestupovali k jezeru. Do té doby už účinky hroznové vzpruhy odezněly a já jsem měl co dělat, abych udržel Luboše na úzké stezičce plazící se prudkým svahem dolů. Do horského hotelu jsme vpadli až za úplné tmy.

Čtěte dál: Jak jsme pokračovali do Nízkých Tater.