Rumcajsův revír, dvoudenní vandr z Jinolic do srdce Prachovských skal

Vystoupili jsme na malé zastávce v Jinolicích, slunce už se začínalo lámat do podvečera. Nebylo horko, spíš takové to tiché dusno před večerem, kdy krajina zpomalí a čeká, co přijde.

"Tohle je lepší než ráno," řekla Eliška a protáhla se.
"Proč?"
"Protože víš, že dneska už nikam nespěcháš."
Měla pravdu.

Vyrazili jsme podél vody Jinolických rybníků. Hladina byla klidná, jen občas ji rozřízl vítr. Krajina působila obyčejně. A právě proto člověk nečeká, jak rychle se změní.

"Hele… představ si, že tady někde chodil Rumcajs," usmála se Eliška.
"Tak to měl dobrej výběr."
"Myslíš, že by nás pustil dál?"
"To nevím, to se teprve uvidí."

DÁLKOVÁ TURISTIKA: Zlatá stezka Českého ráje

Les nás přijal pomalu. Světlo řídlo a vzduch zvlhnul. Zastavili jsme se jen krátce u jeskyně loupežníka Rumcajse. Malá. Tichá. Skoro nenápadná.
"Tady bydlel?"
"Možná."
"Tak to měl klid. A přehled."

Nezdrželi jsme se dlouho. Bylo cítit, že dnešek teprve začne. U zříceniny hradu Brada už foukal vítr. Ne silný, ale studený. Jiný než dole.

"Tady se něco láme," řekla Eliška a rozhlédla se.
"Jo. Tady končí rovina a začíná něco jinýho."
A někde před námi, mezi stromy, už čekaly skály.

Když jsme dorazili k Prachovu, slunce už bylo nízko. Světlo mělo barvu, která dělá věci hezčí a zároveň trochu nebezpečnější.

"Ještě můžeš couvnout," řekl jsem.
"A ty?"
"Já už jsem tudy šel."
Usmála se. A vešli jsme. Skály nás pohltily rychleji, než jsme čekali. Svět se zúžil. Zvuky zmizely. Zůstalo jen vlhko, kámen a kroky.

"Tady bych se nechtěla zdržet po tmě," řekla Eliška tiše.
"Tak to bychom měli zrychlit."
"Ty chceš zrychlit?"
"Ne. Jen to říkám, aby ses bála míň."

Nešli jsme přesně podle plánu. Spíš přibližně tím směrem, kde jsme tušili vyhlídky. Výhledy do krajiny. Věže, lesy, ticho. Prostě nádhera. Na jedné z nich byla v dálce vidět silueta hradu Trosky.

"Tam někdy půjdeme," řekla Eliška.
"Jo. Ale dneska ne."
Světlo mizelo rychle. Stíny se prodlužovaly a mezi skalami bylo najednou chladněji.

"Čendo… kolik je?"
"Míň, než by mělo být."
"To není odpověď."
"Je."
Začali jsme zrychlovat. Ne panicky. Ale dost na to, abychom cítili, že noc už je blízko.

Když jsme dorazili k přístřešku Nad Fortnou, bylo už šero. Takové to mezi světlem a tmou.
"Tohle je ono," řekla Eliška tiše.
"Jo. Dneska končíme tady."

Přístřešek byl prázdný. Les kolem tichý. Jen vítr se občas opřel do stromů. Rozbalili jsme spacáky. Sedli si.

"Víš, co je na tom nejlepší?" zeptala se.
"Co?"
"Že jsme to stihli."
"Jo."
"A že to nekončí."
Podíval jsem se do tmy mezi stromy. "Ne. Tohle teprve začíná."

Noc přišla pomalu. A s ní i ten pocit, že jsi někde, kde bys možná ani neměl být.

"Čendo…"
"Hm?"
"Zítra půjdeme dál?"
Usmál jsem se. "Zítra se ztratíme ještě víc."
Eliška se zachumlala do spacáku. A někde mezi stromy, v tichu Prachovských skal, jako by se něco pohnulo. Možná vítr. Možná něco jiného.

Ráno přišlo tiše, jako by ani nechtělo rušit ten noční klid. Spacáky lehce navlhlé rosou a les kolem nás působil úplně jinak, klidněji, otevřeněji, skoro přátelsky, jako by si nás po té noci konečně přijal mezi sebe.

Eliška ještě chvíli ležela, zabalená až po nos, a jen očima sledovala světlo, které se pomalu prodíralo mezi stromy.

"Čendo… už je ráno?" zeptala se tiše.
"Jo, ale takový to dobrý ráno, kdy nikam nemusíš," odpověděl jsem a posadil se.
"Tak to se mi líbí víc než to normální."

Vytáhl jsem vařič a položil ho na kámen. Cvakl a chytil plamen, ten zvuk rozřízl ticho lesa, ale ne nepříjemně, spíš jako součást toho rána. Eliška si sedla, pořád zabalená ve spacáku, a sledovala, jak se voda v ešusu pomalu zahřívá.  
"Co bude dneska?" zeptala se.
"Něco teplýho, ať se prohřejem."
"A bude to dobrý?"
"Tady chutná všechno líp."

Chvíli jsme mlčeli a poslouchali jen bublání vody a ptáky někde vysoko nad námi. Když jsem jí podal hrnek, držela ho oběma rukama a chvíli jen koukala do páry, která stoupala vzhůru.  

"Víš, co je na tom nejlepší?" řekla po chvíli.
"Co?"
"Že tady ráno není hluk. Jenom… tohle."
"Jo. A tohle doma nenajdeš."
Napila se a přikývla, jako by si to chtěla zapamatovat.  

Když jsme sbalili věci, les už byl světlejší a noc definitivně pryč. Vydali jsme se pomalu dál, bez spěchu, jako by ani nebyl důvod někam dorazit.  

"Včera to bylo jiný," řekla Eliška, když jsme procházeli mezi stromy.
"Protože byla tma."
"A taky protože jsem nevěděla, co tam je."
"A dneska to víš?"
"Ne… ale už se tolik nebojím."

Usmál jsem se. Přesně o tom to bylo. Po chvíli se mezi stromy začal rýsovat tvar, který bys skoro přehlédl, kdybys nevěděl, že tam je. Hrad Pařez nepůsobí jako hrad, spíš jako kus skály, který si někdo dávno přivlastnil a rozhodl se v něm zůstat.

"To je on?" zeptala se Eliška trochu nedůvěřivě.  
"Jo. Pařez."
"To nevypadá jako hrad."
"Počkej, až půjdeš blíž."

Když jsme přišli ke skále, začalo to dávat smysl. Schody vytesané přímo do kamene, ohlazené časem i lidmi, kteří po nich chodili dávno před námi. Zbytky zdí, nenápadné, ale pořád čitelné.

PĚŠÍ TURISTIKA: Podzimní procházka Prachovskými skálami

Eliška se zastavila a přejela rukou po kameni.
"Tady někdo fakt bydlel?"
"Jo. A nebyl to jen tak někdo."
"Kdo?"
"Někdo, kdo chtěl být schovaný. Nebo v bezpečí."

Pomalu jsme vystoupali nahoru. Nebylo to vysoké, ale mělo to zvláštní sílu, takovou tichou, nenápadnou. Sedli jsme si a chvíli jen koukali do lesa.

"Víš, co mi to připomíná?" řekla Eliška.
"Co?"
"Rumcajse."
Usmál jsem se. "To dává smysl. Ten by si takový místo vybral."
"Protože je schovaný?"
"Protože není na očích. A přitom o všem ví."

Eliška se rozhlédla kolem, jako by čekala, že se někde mezi stromy opravdu objeví.
"Myslíš, že tu někde je?"
"Kdo?"
"Rumcajs."
"Možná jo."
"A proč se neukáže?"

"Protože už nás viděl. A ví, že jsme v pohodě."
Chvíli bylo ticho. "Tak to je dobrý," řekla tiše.

Seděli jsme ještě chvíli a nechali to místo působit. Nebylo velké, nebylo okázalé, ale mělo v sobě něco, co se těžko popisuje, pocit, že tu všechno má svoje místo a nic tu není navíc.

"Líbí se mi to víc než velký hrady," řekla Eliška.
"Proč?"
"Protože si to musíš najít."
"Jo. A pak si to víc pamatuješ."

Když jsme slezli dolů, les už byl plný světla a den se rozběhl naplno. Vydali jsme se dál směrem k Mladějovu, ale už bez toho napětí z předchozího dne.

"Čendo…"
"Hm?"
"Tohle bylo dobrodružství, viď?"
"Bylo."
"Takový opravdový."
"Jo. Přesně takový."

A někde za námi, mezi stromy, skálami a tichými místy, zůstal kus příběhu. Možná tam pořád chodí někdo, kdo si hlídá svůj les. A možná jen čeká, až se tam zase vrátíme.

Zobrazit místo Turistika na větší mapě