Lezečky aneb jak se stále honím za těmi správnými

A o co tedy jde? Jak to funguje? Nejdřív jsem si půjčovala lezečky na stěne, to bylo nic moc, tak jsem šla do Hudáče a vybrala tarantuly (LS Tarantula) na sucháč. Byly vlastně fajn, ale fakt brzo změkly a nohu vůbec nedržely.

Navíc já byla děsně pyšná na to svoje lezení, takže jsem měla pocit, že i moje noha potřebuje fakt dobrý boty, aby bylo jasný, jak moc se zlepšuju. Vyrazila jsem do obchodu pro nový lezky … a skončila jsem se speedsterama (LS Speedster). Lezla jsem tehdy max 7- a to ještě jenom někdy a se sezením u každý druhý presky, převisům jsem se fakt vyhýbala a na skalách jsem byla asi 3x. Ale prodavač mi řekl, že to je skvělá lezka, měkká a citlivá, a že se v tom hodně naučím. No…lezla jsem v nich párkrát, nic jsem se v nich nenaučila a po asi 2 letech jsem je jako skoro nové prodala. Aspoň že tak.

Mezitím jsem odjela do Kanady, lezla jsem i nadále v tarantulách a vlastně to nebyla až taková hrůza a vydržely celkem dlouho. Pak jsem asi půl roku vůbec nelezla, a po návratu do Čech vstoupila do horolezeckého oddílu, přes který jsem se najednou seznámila se spoustou lezců a získala pocit, že když nemám miury (LS Miura), je to jako bych nelezla. A obecně vlastně, kdo nemá La Sportivy jako by nelezl. Miury mi nikdy neseděly, zkoušela jsem je několikrát, naštěstí už jsem zmoudřela a nikdy jsem si je nekoupila. Ale hmm…ta La Sportiva, tak jo, zkusila jsem katany (LS Katana). Na začátku nadšení, ta hranka (lezla jsem dejme tomu 7- na pohodu, ale rozhodně ne ty převisy) je boží, tak jo, tohle bude moje lezka. A ejhle, po 3 měsících se mi ta guma nahoře rozlepila, reklamace se vrátila s tím, že “moc lezete” a já byla zklamaná. Lezla jsem v nich dál, ale byly strašně měkké a já v nich měla křeče.

Někdo mi poradil Saltic Vampir, celkem levný, tak jsem to zkusila. A fakt hodně mi připomínaly ty katany (jen asi o půlku levnější), po nějaké době (kratší než v katanách) hodně změkly a taky jsem začala mít křeče. Takže co teď?

Řekla jsem si, že zkusím jít Koviho cestou a koupila jsem si Triop Start (leze v nich Kovi, dal v nich na umělce pár 9- a na písku IXa, a občas si vyslechne, že teda asi musí fakt dobře lézt, když ty cesty dokáže vylézt v takovejch lezečkách). To už jsem začínala lézt i ňáký ty převisy, bylo to utrpení, ale pomalu jsem získávala sílu. A v těch Startech jsem lezla úplně to samý jako v katanách nebo čemkoli jiným. Jen mi bohužel nesedla pata, a to tak, že se mi vyzouvala. Takže to taky není cesta.

Na Smíchově byla ňáká akce, že se daly půjčit Rock Pillars lezečky na lezení ten den na umělce, zkusila jsem Ozony (nyní Ocún Ozone). Normálně mám velikost nohy 39, týpek že to musím mít 38 max, já že to je moc malý, on že není. Tak jsem počkala až tam nebude a zkoušela velikosti – sedla mi 41,5 Pak jsem si je i koupila a strávila s nima skoro tři čtvrtě roku lezení a byly fajn. Ale začaly se mi deformovat prsty na nohou. A to pekelně, jednak je to hnusný, jednak to fakt bolí – udělala se mi boule na ukazováčku.

Hledala jsem něco rovnějšího a skončila u Scarpa Vapor, který mám doteď a mám je strašně ráda. Posunula jsem se k 8- (ne těma vaporama), převisy i kolmice, začínám být všestranější. Venku stále hlavně písek. A vapory jsou boží, fakt že jo. Ale! Ta boule na prstu fakt hodně bolí, a to jsou mi ty boty spíš velké, vůbec tam nemám nohu narvanou. Vyvrcholilo to cestou Mega Wega (VIIc RP VIIIa) v Labáku, která je dlouhá, úspěšně jsem jí dolezla, ale pak mě asi tejden fakt hodně bolel ten prst. To už jsem věděla, že to musím nějak řešit, jinak možná taky nepolezu vůbec.

Přečetla jsem tuny článků na netu, zjistila jsem, že mám problém s tím, že mám hodně dlouhé prsty a řeším vlastně podobnou situaci jako lidi, kteří mají ukazováček delší než palec, tj. řecký tvar chodidla. Našla jsem i dost popisný obrázek.

Zjistila jsem taky, že jsou pro tehle problém vhodnější a méně vhodné lezečky. Lepší jsou méně asymetrické, obecně spíš plošší. No jo, ale co to moje úžasný lezení? Copak zvládnu lézt ty svoje velký čísla s nějakejma rovnejma botama?! Jasně že přeháním, ale ten strach tam je. Vidím kolem sebe lidi, co lezou pětky v miurách, a ptám se sama sebe, jestli zvládnu lézt 7 nebo 8 v rovnejch a pohodlnejch botách. Samozřejmě stále beru v potaz Koviho, kterej má ty svoje triopy už několik let a je spokojenej a pořád se zlepšuje.

Našla jsem si botu, která by mohla vyhovovat – LS Mythos. Proč zrovna tahle? Má dost rafinovaný systém tkaniček, kdy tkanička jde vlastně kolem celé nohy a pak se teprv zavazuje na tom klasickém místě, takže je možné tkaničkou utáhnout jakékoli místo potřebuju a stejně tak i povolit – můžu tedy mít třeba utaženější patu, volnejší špičku a utaženější nárt.

Jdem s Kovim do Hudy, zkouším je, Kovi zas na otázku prodavače, v čem leze, odpovídá, že má ty základní lezky od Triopu a vyslechne si, jak jsou špatné a nemají vibram a nejsou kvalitní, ale mně vlastně ty mythosy přijdou dost podobné. Jenže – sedí mi v nich pata, protože se dá trochu utáhnout tou tkaničkou. Vzala jsem je tedy. Na umělce lezu totéž co ve vaporech, vylezla jsem v nich taky ten Oranžovej Expres, kterej je pro mě zatím jedna z nejtěžších cest na písku, co jsem na prvním vylezla, a taky jsem v nich na druhým vylezla za Kovim cestu zhruba za VIIIc – a žádnej problém, nikde mi to neklouzalo, dala jsem i patu, stála jsem v rajbasu i na malejch lištičkách. Teď jen aby mi to pomohlo s tím mým kloubem, nebo to aspoň nezhoršovalo – rozhodně to v nich zatím nebolí.

A závěrem?

Přijde mi, že do hodně dlouhý doby je to fakt o tom, jak člověk leze, jakou má techniku, jak ty nohy klade, než o tom v čem leze. Ano, to všichni víme. Ale já se vždycky dívám na Koviho, jak ty svoje kulatý lezečky (někdy i s mega dírama) dává na ty miniaturní stupy a drží mu to tam, a já mám pak pocit, že neustojím něco třikrát tak většího. Chce to tomu prostě věřit a učit se.

• oba lezeme v ponožkách – už v několika obchodech mi řekli, že v ponožkách se neleze nebo v nich lezou jenom začátečníci – začátečník nejsme ani jeden a leze nám to, tak co?
  
  
• oba máme relativně velké lezečky, vydržíme v nich normálně stát, na boulderu si je nandáme a na konci sundáme (jsme v nich třeba dvě hoďky v kuse)
  
  
• oba máme jedny lezečky na všechno (písky, umělka, boulder, vícedýlky, sportovky – všude to zatím funguje)

Možná jen píšu snůšku keců, možná je to samozřejmost, ale myslím si, že to je fakt hodně individuální – každému sedí něco jinýho. Není potřeba poslouchat prodavače ani kamarády, když to cítím jinak. Každý svoje rady myslí dobře, ale ty rady na mě nemusí fungovat a neznamená to, že dělám něco špatně. Prostě jen mám svoji cestu a důležité je stejně prostě lézt.

Anička Kovácsová píše blog Lezení na písku, cestování, běhání.