Zugspitze (2962 m) - nejvýš v Německu

AKTUALIZACE Vloni v létě má úchylka vyústila v akci, při které jsem přejel devět horských sedel, najezdil dva tisíce kilometrů a vylezl na nejvyšší hory Německa, Itálie a Slovinska. Zvládl jsem to za čtyři dni.

Roční příprava

Základní přípravou bylo nahlášení mé motorkářsko-horolezecké sólo dovolené rodině. Učinil jsem tak s ročním předstihem. Řekl jsme to hned po minulé společné dovolené, aby se mnou příští rok nebylo počítáno.

Takže mi to schválili, lépe řečeno tiše se skřípěním zubů strpěli. Kvůli pracovnímu vytížení mi nakonec zůstaly z původních plánů jen tři dny volna. Ale lepší než nic, řekl jsem si, zkorigoval program a několik dní věnoval balení. 

Všechno zabalit na motorku

Bohužel už jsem se nemohl ohlížet na předpověď počasí. Věci jsem nosil do garáže na hromadu, abych včas přestal, pokud by toho bylo moc. Měl jsem tři kufry a tankvak. Nikam se mi ale nevešly hůlky a cepín, tak jsem vezl ještě na sedadle spolujezdce přikurtovaný batoh.

Krámů to bylo dost, kompletní motorkářská, kempinková i horolezecká výstroj, včetně vybavení na ledovec. Jídlo jsem už neměl skoro kam dát, tak jsem vezl jen nejnutnější s tím, že ho budu po cestě dokupovat.

Yamahu XJR 1200, r.v. 1998 jsem na cestování vybavil držákem kufrů Hepco + Becker a třemi kufry Giwi. Dále jsem instaloval vyšší cestovní plexi, na které jsem přísavkou připevnil navigaci. Zdrojem proudu pro navigaci a nabíječku baterií byla cigaretová zástrčka, kterou jsem namontoval pod sedlo v blízkosti baterie. S navigací jsem byl spojen pomocí sluchátek.

Večerních šest set kilometrů

Po práci kolem čtvrté hodiny dotankuji v Liberci nádrž a vyjíždím na připravené motorce směr Praha, Plzeň, Mnichov, Garmisch-Partenkirchen. V 18 hodin tankuji u Domažlic, ve 20 hodin v Pentlingu. Kvůli nesvítícímu světlu jedu pomalu za kamionem do Mnichova.

Tady poprvé přichází ke slovu navigace. Nasadím ji a perfektně mě vyvede z centra Mnichova. Pokračuji přes Garmisch-Partenkirchen a do Hammersbachu, východiska túr na Zugspitze, dorážím po půlnoci.

Po krátkém hledání místa pro nocleh to vzdávám a na velkém parkovišti vybaluji spaní. Kochám se hvězdnou oblohou a po doušku rumu pod širákem usínám. Pro vysvětlení: smysly vyšponované při řízení v noci je třeba otupit, jinak bych nemohl usnout. 

Přebalování mi leze krkem

Moc jsem se stejně nevyspal. Už od čtyř hodin se štrachali horolezci z aut. Tradiční ranní koncert vařičů, ešusů a lžic pro hladové krky. A další auta přijížděla. Vzdávám spánek a při čelovce balím na túru. Tohle mi leze krkem - hledat věci, přebalovat a třídit. Všechno mám šestkrát v ruce, co hledám je vždy až ve třetím kufru. Navíc potmě.

Cepín nemám kam dát, do kufru se nevejde. Strkám ho tedy skrz motorku podél motoru. Nikdo ho neukradl. Jestli to viděl nějaký motorář, musel se divit, co je to za divný tuning.

Konečně stoupám po svých do hor

Za svítání nacházím ukazatele a asi po půl hodině stoupání dosahuji soutěsky Höllentalklamm. Normálně se do ní platí vstupné 3 eura, jsem tu ale dostatečně brzo a výběrčí ještě někde spí. Stoupám soustavou jeskyní a tunelů. Zajímavá stezka vede pod mírnými vodopády a doporučovaná pláštěnka není od věci.

Pokračuji údolím kolem chaty Höllentalhütte. V průvodcích popisované obtížné skalní úseky Žebřík a Deska jsou proti tomu, co mě čeká, směšné a překonávám je bez problémů. 

Na ledovec jsou potřeba mačky a cepín

Stoupám v dobrém čase údolím k ledovci. Podle popisu by měl jít lehce bez pomůcek překonat. K mé hrůze však dolinu uzavírá pás lesklého vodního ledu, na němž nelze bez maček udělat ani dva kroky. Mačky a cepín jsem nechal dole u motorky. Rezignovaně pozoruji davy lidí, jak si před ledovcem obouvají mačky nebo aspoň nesmeky. Já vůl!

V Německu je svátek a vládne hezké počasí. Stoupají údolím jako mravenci v souvislém zástupu. Už se smiřuji s tím že se budu muset vrátit a zkusit to znovu zítra. Tak proto jsem v dolině potkával vracející se lidi.

Pak však koukám, že jeden nešťastný Francouz to zkouší bez maček, do toho bych se tedy já nepouštěl. Ale jak ho pozoruji, napadá mě, že bych to obešel úplně z gruntu.

Sestupuji údolím zpět asi čtvrt hodiny a u levého okraje ledovce se snažím stoupat po suti a skalních prazích. A ono to jde. Sice se musím občas vracet, vyhýbat a korigovat směr výstupu, ale stoupám. Dostávám se nad strmou část ledovce a po jeho mírné a neklouzavé horní části jdu dlouhým traversem s pomocí hůlek k nástupu na ferátu.

ZAČÁTEK FERÁTY: Ferátistům to jde na Zugspitze těžko

Mraky lidí u rakety na Zugspitze

Nasazuji přilbu, oblékám sedák a vyrážím. Feráta není vyloženě těžká, ale už jsem vyčerpaný a praží slunce, často odpočívám. Pak už se mi objevuje vyhlídka na vrchol a z hřebene na druhou stranu na jezero Eibsee. 

Za půl hodiny dosahuji vrchol Zugspitze (2962). Nejdříve ten s křížem, kde je sice trochu plno, ale ještě to jde. Horší je to na vedlejším vrcholu s lanovkou, stánky, hotely a restauracemi. Mraky lidí, nikam se nedá prodrat, je to Václavák.

Chtěl jsem si prohlédnout zvláštní stavby, nějakou jakoby raketu, ale vzdávám to. Vystojím frontu a dám si pivo, však jsem si ho za ty nervy na ledovci zasloužil a ani zdolané převýšení není zanedbatelné: 2200 m.

Globální oteplování ledovec zhoršilo

Rychle pryč z cirkusu a od japonských turistů. V několikapatrovém komplexu nacházím stanici lanovky. Cena jízdy dolů mi vyráží dech, ale už nemám čas ani sílu řešit sestup jinak. V lanovce se seznamuji s horolezcem z Ga-Pa, který mě vede na vlak a společně se vracíme na parkoviště.

Vypráví mi, že dříve byl ledovec formalitka, ale globální oteplování z něj udělalo velmi nebezpečné místo. Prý tu zrovna před 14 dny měli pátračku se šťastným koncem. Našli zmraženýho chlapíka v trhlině dva dny do pádu a přežil to.

Přejíždím jen v kraťasech a tričku zpět k jezeru Eibsee. Vedrem zpitomělý se konečně osvěžuji. Dalším cílem je nejvyšší hora Itálie. Tradá do Rakouska, výjezd na sedlo Fernpass (1209) a dál přes Reschenpass (1504) do Itálie.

Přečtěte si o motorkářském výstupu na Zugspitze (Německo), Triglav (Slovinsko), Ortler (Itálie).

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě