Odpolední přechod Krkonoš

Loni to bylo téměř beze sněhu, a tak jsme to šli s kamarádem pěšky s noclehem na Špindlerovce.

Zase před polednem

Letošní lyžařský přejezd začal teda jako většina povedených akcí u pivka. Slovo dalo slovo a už zvoní budík 5:30 hod a hurá na autobus na Florenc. Máme přeci internet a IDOS a vyhledání spojení je tak snadné... V Jablonci zjišťujeme že ten další návazný spoj již pět let nejezdí. Takže nakonec dorážíme do Harrachova jako loni kolem jedenácté hodiny.

Vosky nestoupají ani nejedou

Základ je dostatek tekutin, takže přejezd Krkonoš nalehko vzal za své, když se do báglu nandalo 4,5 litru tekutin (3 litry v camelbagu a další fláděra 1,5 litru). Suma sumárum báglík měl deset kilo.

Máme sadu snad všech vosků, co existují, ale zjišťujeme, že taková sada na kombinaci měnící se každých padesát metrů z ledu na vodní tříšť neexistuje. Už kolem Mumlavy se smiřujeme s tím, že ruce budou navečer k nepoužití.

Krásná stopa končí na Vosecké a dále už jenom po oraništi ze sněhu, k večeru z ledu. Popisovat průběh cesty nějak podrobně je asi ztráta času. Tento směr přechodu, bohužel, jsme zvolili vzhledem k poloze naší chaty na hřebenech nad Lysečinskou boudou. Všechny sjezdy, které po trase jsou, byly vzhledem ke sněhovým podmínkám nesjízdné. Ale bojovali jsme. Sjezd Vysokého kola byl určen jen pro zkušené, Ládis to zvládnul lépe. Já jsem alespoň vyzkoušel kvalitu brýlí, které i po několika saltech držely na hlavě.

Jdeme dál

Bod zlomu byl na zhruba půl cesty u Špindlerovky, kde jsme se rozhodovali, jestli jít dál, nebo přespat. Vzhledem k rekonstrukci bylo vše vyřešeno za nás.

Stoupání na Malý a Velký Šišák dalo zabrat nám i všem okolo. Slunce pražilo nemilosrdně a sníh nestál za nic. Potom následovala nekonečná cesta ke Slunečníku, místo stopy dvě ledová korýtka na traversu, kdy jedna noha je o dost níž než ta druhá. Na ledu stejně vosk nezabírá, takže celá cesta do mírného kopce pouze za pomoci rukou.

Běžkařům kapala krev z obličejů

Nejsvětlejší část celé cesty byl sjezd kolem polských Stawů. Pak jen mírné stoupání ke Slezskému domu. Tam jsme si trošku oddychli a potkali partu běžkařů, z nichž jeden celý od krve z rozseklého obočí dokreslil celkovou atmosféru a důsledky sjezdu na ledovém podkladu. Já měl to štěstí, že můj akrobatický let skončil pouze v rozbředlém sněhu. Mimochodem takto ocejchovaných běžkařů jsme ještě potkali i následující den několik.

Na Sněžce jsme vzhledem k neexistujícímu spoji z Jablonce byli oproti původním předpokladům o tu půldruhou hodinu později, tedy asi v pět odpoledne. Zase bylo prima, že kromě nás dvou a přiopilých polských teenagerů jsme už cestou na Pomezní boudy nikoho nepotkali.

SKITOURING: Poslední jarní túra z Pomezní boudy do Svobody

Za tmy ze Sněžky

Pozvolný západ slunce ze Sněžky jsme ale už vzhledem k našemu celkovému stavu patřičně nevychutnali. Stále nás čekalo ještě patnáct kilometrů a to pěšky, protože sněhu bylo málo. Když už tedy nějaký sníh byl, tak to byly spíše hroudy ledu. Takže náš oblíbený sjezd z Jelenky na Pomezky, na který jsme se docela těšili, se nekonal.

Přesně v 19:00 hod jsme usedali v restauraci na Zátiší a objednávali si výtečný Gambrinus, okolo kterého se točila většina našich debat na nekonečné cestě ze Sněžky s lyžemi na batohu. Po dvou pivech a ujištění obsluhy, že polévka už opravdu došla, jsme vyrazili již za přicházející tmy na posledních šest a půl kilometru naší cesty. Opět po svých, protože na ledu to zkrátka na běžkách neumíme.

Poslední výšlap do kopce, který jinak hravě vybruslíme a ještě se hecujeme, kdo bude dřív na Lysečinské na pivu, se proměnil v kachní chůzi s občasným trudomyslným "levá, pravá, seno, sláma". Po vystoupání kopečka se náhle zjevila krásná stopa, jakou jsme neviděli dobrých třicet kilometrů. Oba jsme se zastavili a po hodině poprvé promluvili: "Nandáme to?“.

Nandáme? Nandáme!

Odpoutali jsme lyže a se zjištěním, že na nich není ani gram vosku, se obuli. S vědomím že budeme další tři kilometry jenom píchat hůlkami, jsme vyrazili vstříc tmě. Sice jsme oba měli čelovku v báglu, ale celková apatie a přepnutí organismu do nouzového režimu, mělo za následek, že nebylo sil ani chuti jí vyndávat.

Na normálním sněhu a za světla je to hezká, klidná a pozvolná projížďka po rovině a dolů. V ledových kolejích jsme oba nabrali před rozcestníkem poměrně slušnou rychlost a radši zastavili, protože závěrečný sjezd byl ještě docela dlouhý. Závěrečná část sjezdu vedla lesem a tudíž v naprosté tmě. Už bylo devět hodin.

Vypni mozek a jeď

Láďa, kterému se funkce mozku vzhledem k naprostému vyčerpání organismu omezila na dvě buňky (levá a pravá) vyrazil bez otálení dál. Během pár vteřin zmizel ve tmě za poměrně výrazného zvukového doprovodu praskání a šustění ledu. Chvíli jsem zaváhal, a pak už byla jen tma a svištění vzduchu a klapot lyží v ledové stopě.

Normálně ten sjezd trvá asi deset minut. Za přibližně 60 vteřin hrůzy a strachu z jízdy do neznáma a z toho že stopa někde náhle skončí jsem stál u Lysečinské boudy. Celou tuto cestu jsem si promítal v hlavě moje salta na Vysokém kole a toho nešťastníka, který ryl nosem v ledu. Díky bohu se nic takového nepřihodilo. Nikdy jsem neskákal bungee jumping, ale myslím, že vyplavení adrenalinu bylo na podobné úrovni.

Musíme pít Krakonoše

Na závěr se vyplnila úplně ta nejčernější představa, protože v našem oblíbeném baru došel Gambrinus, a tak došlo na Krakonoše. Kdo někdy vypil více jak dvě dvanáctky tohoto nápoje, tak pochopí. Od spřízněné obsluhy jsme aspoň vyžadonili chleba a sýr na topinky.

Okolo desáté hodiny jsme vyrazili po sjezdovce nahoru (brrrr) ke konečnému bodu dnešního nekonečného dne. Chalupa sice vymrzlá, ale postýlka na nás čekala. Než jsme roztopili dvoje kamna a dopekli ty topinky, byla skoro půlnoc. Sice ještě nastal konflikt při dohadech o tom, kdo dojde deset metrů pro uhlí, ale nakonec to vyřešil los. Zase já! Přechod organismu do spánkového režimu okolo půlnoci a v teple byl dílem okamžiku.

Zobrazit místo Běžky a kola na větší mapě