Malšín a Bílá paní z Rožmberku

Naposledy vyděsila Bílá paní z Rožmberku dívčí dorost hrdinných obránců Třetí říše.

Dívčí Hitlerjugend se bojí

Na hradě měly mladé nacistky jakýsi pionýrský tábor, nad střechou vztyčovaly vlajku s hákovým křížem. Jednou ráno představitelky nordické rasy vyběhly z věže a řvaly hrůzou. Nahoře prý stála bílá postava a více než nevlídně jim hrozila.

Vedoucí přivolala správce objektu a šli se na místo podívat. Postava stále hrozila z vrcholku věže Jakobínka. Přivolané gestapo na nic nepřišlo, na Jakobínku nevedly schody, nikde se nenašel ani žebřík.

Židovsko-křesťanská tolerance

Poutník ale tentokrát nejde do hradu, má namířena na poslední místa spjatá s kdysi silnou židovskou komunitou žijící ve městě pravděpodobně již za Rožmberků. Koncem devatenáctého století zde žila stovka Izraelitů. Měli svou synagogu, pekárnu košer chleba, školu, rabína i hřbitov.

Až nepochopitelná se dnes zdá vzájemná tolerance s křesťanskou komunitou i začátkem okupace. Rožmberský rodák Arthur Gintner vzpomíná: "V roce 1939 táhl zástup mladých výrostků z Rožmberka na starý židovský hřbitov, převrátili řadu starých náhrobků a další zhanobili a za tento čin museli vykonávat různou práci pro obec."

Dva židovské hřbitovy

V Rožmberku jsou dokonce dva židovské hřbitovy. Poutníkovy kroky vedou k tomu staršímu. Mine kostel, kašnu a z plácku vedle náměstí se proplétá mezi domky romanticky usazenými ve stráni proti hradu. Pohledy na kamenný skvost jsou každým krokem jiné a zajímavější.

Starý hřbitov je za zdí, branka zamčena. Pietní místo navazuje na zahradu přilehlého domu. Jen z dálky poutník prohlíží snad třicet náhrobků a odhaduje, který z nich by mohl být tím s německým nápisem, který potvrzuje založení již před rokem 1480. Neurčí ani o tři století mladší z doby, kdy zde byli do poloviny devatenáctého století pochováváni židé až z dalekého Lince.

Prohlíží na náhrobcích naskládané kameny nahrazující květiny a pomalu pokračuje uličkou, která ho přivádí k silnici vedoucí do Frymburka na břehu Lipenské přehrady. Má celou dlouhou cestu o čem přemýšlet. Třeba o neskutečně dobrém vztahu obou komunit v místech, kde od pradávna žili hlavně Němci.

Poklidná vesnice Malšín

Silnice se klikatí střídavě mizí lesy a rozlehlými pastvinami, ze kterých občas přátelsky zdraví pasoucí se krávy. Na pěší jsou zvyklé méně než na spěchající auta.

Na zalesněném kopci kdesi daleko vpředu prosvítá silueta bílé stavby s náznakem věžičky, pohled poutníka přitahuje magickou silou a láká k návštěvě. Zvolna se blíží k vesničce na vrcholu kopce.

Všude klid, nikde živá duše, jen okolo kostela s bílou věží nese štíhlý muž do kontejneru pytel s odpadem a trochu podezíravě prohlíží příchozího. Mizí ale za nově opravenými vraty dříve, než se stačí poutník poptat na stavbu, která musí být někde poblíž.

Po stezce chodívali již Markomané

Poutník sedá na betonový schod zavřeného krámku, prohlíží náves a uvažuje kudy dále. "Jmenuje se to tu Malšín…," přemítá pro sebe a pokouší se v paměti vybavit, kde jméno vísky již zaslechl.

"Vlastně… Někudy tudy musely kdysi dávno vést zemské stezky. Od Vyššího Brodu i od Frymburka. A kde jinde by se měly stýkat jinde než právě tady?"

Vyšebrodský archivář Valentin Schmidt přece tvrdil, že vyšebrodská stezky byla používána již Markomany. Zvedá se, obchází kamennou zdí obehnaný kostel a na pastvině za ním naráží na vyšlapanou, mírně klesající pěšinku. Pokrčí rameny a vydá se prachem k lesu.

Na Tumbergu stávala jedna ze strážních věží

Míjí první stromy, hrotitou skálu, les se bez varování rozestupuje a pod skaliskem se krčí strohá bílá kaple a poutníkovi dochází, že našel nejen vzdálenou záhadu ale zároveň místo, kde stávala strážní věž Tumberg.

"Jak asi vypadala?" uvažuje a sbírá obrovské borůvky, které rostou okolo celého skaliska. "Bývaly podobné, stavěly se na dohled, jedna prý stávala ve Studánkách a ty vidím támhle na kopci. Teolog a historik Schmidt ji popisoval jako čtyřúhelníkovou věž z kamene. Bez oken a se vstupem ve značné výšce.

Stiskni kliku, otevři vrata a prohlédni si kostelík

Poutník přistupuje ke dveřím kostelíka a jen ze zvědavosti stiskne kliku. Dveře, nemůže věřit vlastním očím, na samotě stojícího svatostánku, se otevřou. Prochází interiérem, prohlíží barokní zařízení, dočte se, že poutní kaple Panny Marie Pomocné pochází z roku 1856.

Jen nemůže pochopit, proč je ukrytá v lese kaple volně přístupná, nezabezpečená. Vychází, pečlivě za sebou zavírá, opírá se o jižní stěnu a dlouho sleduje vzdálené obzory jedné z nejpoutavějších šumavských vyhlídek. Naposledy kostelík obchází a stejnou cestou stoupá k vesničce.

Před kostelem snad náhodou postává starý známý, pohled již nemá podezíravý. "To nic, my si jenom kapli trochu hlídáme, víš přece, jak to dneska chodí," napřahuje ruku na usmířenou.

Z bílé kostelní věže se rozezněly zvony. Jsou sice přesně tři hodiny, ale proč nevěřit, že zazněly na pozdrav člověku, který do jejich blízkosti přišel z čistého nadšení bez postraních úmyslů.

Čtěte také: Z Vyššího Brodu do Rožmberku a zpět

Zobrazit místo Turistika na větší mapě