Privatizace Vltavy vodní elektrárnou

Tehdy byli ti lidé, mj. naši dědové, ochotní dát hlavu na špalek pro společnou věc. A mnozí ostatní nebyli ochotni své básně pod knutou vydávat, tedy prodávat, protože by to považovali za zradu. Například Karel Toman, jehož oba synové se účastnili za 2. světové války odboje, Prokop v Anglii, Jaromír doma. Přesto on, otec dvou dětí, báseň do ilegální knihy dodal.

A dávno před ním, byl jeden náš praprapředek tak zamilován do Vltavy, že nám všem na věky složil skladbu, kterou dneska poslouchájí statisíce lidí v letadle, když jde v Ruzyni na přistání. Neslyším tam nic o suchém kamení a nasekaných rybách pro zisk soukromníkův! Vždycky slyším, že se vracím domů.

Dneska se na té posvátné mi řece, jen o kousek níže, v Praze, při velké parádě v závodě raduje mnoho skautů a vodáků. Kolik z nich zaprotestuje, že ji "tam nahoře" znásilňují? Kolik se jich aspoň nezúčastní na protest proti její tiché privatizaci?! A kolika z nich vůbec dojde, že jim státní podnik právě svým milostivým dovolením radovat se, utahuje smyčku kolem hrdla?

...ano, změnili jsme se také my, už nám asi stačí vydělávat třicet stříbrných nebo se třást o svoji mísu šošovice.  ...proto ničíme řeky a měníme je k nepoznání! Jsme ale potom ještě vůbec národ? Národ kulturní?! Proč jinak musí pomalu mizet a proč k tomu my tak trapně mlčíme?! Nemyslím teď kvůli letošnímu meteorologickému suchu, to se obnoví samo a rychle. Řeky mizí pod betonem jezů a pod lopatkami turbín, což se neobnoví za našich životů už nikdy. NIKDY!

Nedávno jsem vzpomínal v článku o Masarykovi "Díky, že můžeme". Měl jsem na mysli mluvit a říkat pravdu. Proto a takto dnes myslím nejvíce na Vltavu, národní řeku, na tu nejkrásnější. A její pravda je prostá. Dostali jsme ji dědictvím s touto zemí, celou, čistou a tekoucí. Odevzdáváme ji dalším pokolením, mj. našim dětem, zelenající se sinicemi a znásilněnou.

Proč Vltava na svatého Václava? Hledal jsem nepublikované básně Karla Tomana a narazil nad ránem na knihu Křik Koruny české. Je v ní svatý Václav klečící a modlící se. Kromě Tomanovy básně jsem vám vykopíroval ještě dvě. Pochopíte hned, co mají společného. To, co miluju: řeky. Řeky tekoucí a ševelící, nikoli zabetonované kanály, kde chcípou ryby. Francouzi uhájili Loiru, Poláci se rozhodli neničit více Odru. A my?

Je proto nasnadě, proč Vám to posílám. Protože před pár dny doběhla ve vší tichosti budoucí privatizace Vltavy. Naprosto klausiánskou cestou: "Urvi co můžeš!"

Bylo potvrzeno stanovisko Jihočeského kraje, že záměr MVE Dívčí Kámen I nebude mít žádný vliv na předmět ochrany EVL. Záměr, který chce odvést až 9 m3/s, ponechat v toku jen minimum vody, postavit betonový práh a betonové monstrum pro turbíny nijak dle úřadu nebude mít vliv na jedinečnou lokalitu s vrankou, mihulí, unikátními vodními řasami a dalšími chráněnými živočichy v 1. zóně CHKO. Umožní tak investorovi se vyhnout procesu EIA, kde by reálně hrozilo zastavení stavby, přitom záměry s daleko nižšími dopady musely EIA projít.

Zdroj: Raft.cz, vovinky 25.9.2026

Takže pan "podnikatel" Mastnička si ukradne tři kilometry Vltavy, národní řeky, v nejkrásnějším a nejdelším tekousím úseku a národ k tomu ani nepípne. Státní podnik Povodí Vltavy mu jistě za nemalého přispění exkluzivně umetl cestu, aby tento devastační projekt vůbec nemusel vstoupit do procesu posouzení vlivu na ekologický stav podle Rámcové směrnice pro vodní politiku 2000/60/ES. A nyní se tedy se svým posvěcením přidal i vodoprávní úřad svým rozhodnutím, že sám nemusí také nic posuzovat, čímž se projekt definitivně vyhne řádnému, nezávislému a zákonnému posouzení.

Jestli nezvedneme hlavu a neotevřeme pusu, dopadne to hydrologicky jako na Divoké Orlici na Litickém oblouku. Každý se dnes a denně může na vlastní oči přesvědčit, jak malá vodní elektrárna mele hlava nehlava, řeka neřeka. A ryby, a s nimi i vodáci, které potřebují k životu proudící vodu, resp. kteří mají rádi řeku, a proto se po ní plaví, ti všichni mají prostě utřihubu a polibtemiprdel, protože "já zákon nepotřebuju, dokážu se mu vyhnout". A pak, až bude mít povolení na 99 let a v něm nebude nic o ekologickém průtoku, tak našim dětem a jejich vnoučatům nezbyde nic jiného než jít pěšky nebo poníženě žebrat u drába. Tři kilometry pěší chůze korytem řeky s lodí na špagátě... a on možná využije podnikatelsky příležitost a nabídne převoz autem. Za úplatu samozřejmě...

Mezi několika stránkami Úvodu Josefa Palivce a Doslovu Karla Cvejna se v té knize Křik Koruny české můžete v tento sváteční den zamyslet, jak to s námi je. Kniha vznikla za pohnutých okolností jako vzkaz Zemi a Národu, tedy všem. Propašována vyšla ilegálně v Paříži 1940, a potom v Chicagu. Anonymně samozřejmě. Po válce 1947 byla znovu vydána s úvodem a doslovem, abychom nezapomněli, co naši otcové a dědové konali. Takto mluví poezie, když jdou básníci s hlavou na špalek, tedy ručí za verše životem.

Takže co k privatizaci a zničení Vltavy řekneme my?

Na svatého Václava roku 2026. 

Autor pracuje v Oddělení ochrany vodních ekosystémů, Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka