První výstup v Hlubočepech

Na sportovní aktivity zbývaly víkendy, popřípadě krátká odpoledne během pracovního týdne. Pracovali jsme od 6 hodin ráno a končili po poledni ve dvě hodiny a neměli do skalních oblastí daleko.

Po silnicích jezdilo ve srovnání se dneškem málo aut, ale o to více motorek. Přesto nebylo pro Pražáky dost dobře možné, aby zajel po práci na odpoledne do Skaláku.

Kam se Pražák dostal vlakem

Vyhledávali jsme proto náhradní programy. Pražáci jezdili vlakem do Černolic a Srbska, nebo tramvají do Divoké Šárky, aby se tam zbavili přebytečné energie a aby se pocvičili a připravili na letní zájezd do Vysokých Tater. Běžný člověk se s výjimkou Českosaského Švýcarska a tehdejší Jugoslávie do zahraničních hor nedostal.

Těch pár tenkrát známých oblastí v okolí Prahy bylo pochopitelně dost silně frekventovaných. (Pozn. redakce: To se do dneška nezměnilo.)

Objevitelské výpravy do neznámých skal

Existovali lezci, kteří měli samotářské tendence a nechtělo se jim popolé s houfem kamarádů, jako to většinou probíhalo přes neděli někde na písku ve Skaláku nebo na Prachově, a tak hledali další možnosti.

Byli také další, kteří se, podobně jako když se cestovatel Livingstone vypravil do rovníkové Afriky, vydávali do neznámych oblastí a koutů tenkrát lezecky neznámých.

Objevovali zastrčené skalky v Mšenském lese, okukovali stěny u Řeže, nebo zatloukali skoby do spár ve skalách nedaleko Suchdola – prostě v místech dosažitelných ve všední den po práci. Moc jiné zábavy nebylo.

Super lezení a super terén

Vápencové plotny v Hlubočepech jsem znal, protože jsme tam chodíval s turistickým oddílem Dynama Radlice, který vedl legendární Jaroslav Foglar – Jestřáb. Napsal mimo jiné knížky Hoši od Bobří řeky, Chata v Jezerní kotlině či Přístav volá, známé tisícovkám tehdejších ale i spoustě dnešních mladých.

Na první pohled bylo jasné, že pro jednotlivce to není příliš vhodný terén k lezení. Hladká a celkem vysoká stěna, s nemnoha spárami, nahoře jakýsi pseudopřevisek. To vypadalo to spíše na kolektivní práci.

Na schůzi horolezeckého oddílu Vyšehrad v sokolovně pod Vyšehradem jsme básnil o super lezení a super terénu a to vše v dosahu městské dopravy. Nakonec jsem zmáknul našeho tedejšího předsedu Zdenka Pacholíka, že se na to se mnou půjde podívat.

Předseda: "Bude to dobrodružné a vachrlaté!"

V mezičase jsem v práci vyráběl a ohýbal z plechu účka různých šířek a pár speciálních klínů. Na trhu bylo tou dobou maximálně pár železných skob. Někteří, jako Gustav Ginzel, vozili titanové skoby ze Sovětského svazu. Ale patnáct úzkoprofilových úček, to byla pro běžného člověka skoro nedosažitelná věc, nemluvě o finanční stránce.

Vydali jsme se jednu sobotu do Hlubočep. Pan předseda to zkouknul a pak řekl: "Hele, to není špatný a bude to asi dost dobrodružný, hlavně tam nahoře pod tím vachrlatým převisem." Tak jsme se do toho dali.

V pozdějších dobách došlo k sesuvu částí stěny, takže zatlučené skoby, klíny a výstupová knížka v plechové krabičce skončily pod tunami vápence.

Hlubočepy na HORYDOLY

První výstup v Hlubočepech

Velký kout v Hlubočepech 1968

Kdysi dávno v Hlubočepech

Hlubočepské plotny pro lezce

Hlubočepy plotny pro pražské horolezce

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě