Deset tisíc let na lyžích

O pět tisíc let později se lyže protáhly a zřejmě tedy lépe jely po sněhu. Nejstarší skalní kresba tohoto modely pochází z Finska, o něco málo mladší se nacházejí po celé Skandinávii a lze očekávat, že další budou terénní vědci objevovat po celém světě.

Dlouho se předpokládalo, že na lyžích jezdili především lovci, aby dostihli úlovek. Jenže to asi nebude tak úplně pravda. Tehdejší lyže musely být pomalé, těžké, neobratné a těžko si lze představit, že na nich někdo bude pronásledovat zvěř nebo dokonce za jízdy házet oštěpem nebo střílet lukem.

Experimentální archeologové, kteří takové lyže vyrábějí a zkouší je používat v reálném terénu, se přiklánějí spíše k tomu, že lyže tehdy sloužily jako dopravní prostředek na kratší vzdálenosti. Když už je měli lovci na nohou, tak na nich nejvýše obcházeli pasti a přinášeli ulovenou zveř.

Středověké války na lyžích

V raném středověku se ve Skandinávii objevily lyže, které se daly konečně použít i pro rychlý pohyb ve sněhu. Vypadaly poněkud kuriózně, protože byly nestejně dlouhé, ale ve Finsku, Švédsku a Norsku se na nich jezdilo dalších tisíc let až do konce 19. století.

Jedna lyže z páru byla dlouhá, úzká a se žlábkem na skluznici, měřila až tři metry. Druhá byla o metr kratší, široká a pokrytá zespodu tulení kůží. První klouzala a druhá sloužila k odrazu.

Když přišly ve vrcholném středověku do Evropy, a do jejích severních oblastí zvlášť silně, malé doby ledové, zformovali tamní panovníci speciální lyžařské vojenské jednotky. Vynikl v tom krutý švédský král Gustav Vasa, na jehož počest se koná největší světový maraton na běžkách Vasaloppet.

Rovinatá Skandinávie versus strmé Alpy

Pořád se ale ještě lyžovalo hlavně po rovině. Fridtjof Nansen sice se svojí lyžařskou expedicí senzačně přešel Grónsko roku 1888, ale kdejaký prudší kopec v Alpách byl pro lyžaře nesjízdný.

První moderní lyžařský styl kanonizovala norská lyžařská škola v Kristianii. Norové učili lyžování na třímetrových lyžích ve vzpřímeném postoji, používali dvě hole místo jedné a zatáčky zvládali nejen díky vytříbené technice, kterou se zatáčelo v pokleku, ale také kvůli tomu, že lyžím dali telemarský tvar.

Širší špička a patka v kombinaci s užším středem pod botou vytvořily princip, podle kterého ze zatáčí dodnes na lyžích i snowboardech. Pružná lyže se za jízdy postaví na hranu, prohne se a ve sněhu vykrojí oblouk. Dnes se tomu říká carving. Už z Kristianie roku 1870 do sjezdu z Hahnenkammu letos 2013 tedy platí zásada, že nejlepší to řežou po hranách. Rovinantá Skandinávie přijala tzv. Norskou školu za svou a časem se z ní vyvinuly klasické lyžařské disciplíny běh a skok.

V Alpách, kam se stahovali bohatí Evropané, kristiánky v pokleku už nestačily. Eleganci bylo potřeba nahradit bezpečnou technikou na sjíždění vražedných svahů. Z Moravy tedy přichází Matěj Žďárský, v německy mluvících zemích známý spíše jako Mathias Zdarsky, a radikálně zkracuje lyže, zpevňuje vázání a v pluhu sjíždí i nejprudší kopce.

Tzv. Lilienfeldská škola byla definována jeho učebnicí roku 1896. Lyže podle ní měřily už jen dva metry, čímž se staly ovladatelnější, norský záklon se změnil na alpský předklon, natažené nohy se pokrčily a kolena se stala pružnými. A hlavně – švihnutá kristiánka v kleku byla doplněna plynulým pluhem ve stabilním rovnovážném postoji.

Jediné, co Mathiase nepřežilo, byla technika jedné hole. Prosazoval jen jednu dlouhou hůl s hákem, aby se mohl přidržovat ve stoupání o kmeny stromů. Jeho následovníci ji odhodili, po vzoru Norů vzali dvě lehké bambusové hůlky, a když bylo potřeba prudce stoupat, vypůjčili si od horolezců cepín.

Žďárského stylem se jezdí z kopce dodnes. Ať sjezdař na sjezdovce, freerider v terénu nebo skialpinista mezi horskými velikány, každý z nich používá pluh, snížený lyžařský postoj, jízdu po hraně i smýkaný oblouk.

Zkracování, zrychlování, zjednodušování

Po kristiánce a pluhu šel vývoj lyžování velmi rychle dopředu, ale už nikdy nedosáhl tak titánských pokroků. Během 1. světové války se začaly masivně mazat skluznice voskem na sjezd i stoupání. Po válce přišla éra stoupacích tuleních pásů (čili zlepšení několik tisíc let známé technologie), které dodnes používají skialpinisté.

Mezi válkami byly lyže ještě zkráceny, opatřeny pevným kovovým vázáním a kovovými hranami. Důvodem byla očekávaná 2. světová válka a velká role horských myslivců v ní. Vojáci dostali takový výcvik, že dokázali za jízdy střílet. Bohužel to pak jednotky na mnoha válečných frontách musely dokazovat ve skutečnosti.

Po 2. světové válce konečně dostal hlavní slovo ve vývoji lyží a lyžařské techniky sport. Definitivně se oddělily běžky, sjezdovky a skočky. Sjezdové lyže dostaly standardní umělé skluznice, kovové hrany, bezpečnostní vázání, plastové přezkáče a nízkou váhu díky konstrukcím kombinujícím dřevo a plast. Oproti původním celodřevěným norským lyžím mají poloviční délku.

Tragédie Hanče a Vrbaty: Ambice-tragédie-mýtus

 Rössler-Ořovský přivezl lyže: První sjezdovka byl Václavák

Vývoj techniky: Lyžařská vázání dědečků a pradědečků

O dnešním lyžování na historických lyžích si přečtěte článek Lyžování proti času v časopisu Respekt.