Z Pradědu na Červenohorské sedlo

Platíme za parkoviště. Stovka změní majitele a my akorát stíháme autobus v 8:10, který nás za dalších dvaadvacet korun na osobu vyveze nahoru na Ovčárnu.

Tady už jsme v království sněhu. Na žádné výhledy to bohužel nevypadá, je zataženo.

Nazouváme běžky a směřujeme na pět kilometrů vzdálenou chatu Švýcárna. Cestou přejíždíme přes sjezdovku. Teď je ještě prázdná, ale jsem zvědav, jak to tady vypadá za plného provozu.

Když hrany nehraní

Přes rozcestí na Praděd dojedeme ke Švýcárně. Půl kilometru za ní u rozcestníku Slatě je odbočka po červené na Červenohorské sedlo.

Tuhle hřebenovou trasu jsem už kdysi dávno zažil a jsem kategoricky proti. Byl to můj první výlet na běžkách a po něm jsem byl dlouho přesvědčen, že i poslední. Tamní krpály nám daly zabrat. 

Volíme lehčí trasu směrem na Petrovku. Cesta trochu nabírá spád a mé přes dvacet let staré běžky ne a ne hranit. Asi už není čím. Po několika pádech se sklon zmírní a přes další rozcestí Kamzík dojedeme na mýtinu Petrovka.

Z Ovčárny, od stanice autobusu, je to sem osm a půl kilometrů. Celou trasu jsme nepotkali ani jednoho běžkaře. Až tady je první.

Z Petrovky cesta pokračuje do Koutů nad Desnou, ale tam by brzy skončil sníh. S překvapením zjišťujeme, že odtud vede další trasa po modré značce na Červenohorské sedlo. Prý docela pohodová. Na značkách je vedena i jako cyklotrasa. Je to jen necelých pět kiláků, tak není co řešit. Nenáročná, možná až trochu nevzrušivá trasa se line po úbočí hory.

Tady už běžkařů v opačném směru znatelně přibývá. Snažím se poctivě zdravit. Pro starší je to samozřejmost, mladší se stydí, někteří asi ani netuší, že se něco takového provozuje. Zajímavé je, že na pozdrav s největší chutí a úsměvem odpovídají ženy.

Skol jsem tedy neslyšel ani jednou, to už asi vyhynulo. Převládalo ahoj a zdar. A co vy? Taky zdravíte na běžkařské túře?

Kytara kontra Óčko

Po necelých pěti kilometrech jsme v jedenáct hodin na Červenohorském sedle. V samoobsluze se posilujeme polívkou a točenou jedenáctkou Šerák. V rohu místnosti prudí zapnutá televize s klipy z Óčka, ale parta s kytarou ji naštěstí úspěšně převálcuje.

Úspěšně zablokuji návrhy vydat se zpátky po hřebenovce a jedeme stejnou cestou zpět. Na rozcestí U Výrovky si vyšlápnu kousek nahoru k hřebenové červené trase, která vede nad námi.

Nějaké stopy tady jsou, ale je tu vidět, že tu chodí hodně pěší. Konečně se ukazuje slunce.

Dávám se do řeči s jedním sympatickým běžkařem, který po Jeseníkách jezdí už přes padesát let. Potvrzuje mi, že tahleta magistrála tu kdysi nebývala. Jde o úpravu těžební cesty. Vzpomíná na starou trasu po hřebenovce a vražedný sjezd v lese na Velkém Jezerníku.

Unaveni sluncem

Dojíždíme zpátky na Petrovku. Je nádherný den s modrou oblohou. Dlouhé stoupání až na Švýcárnu dá zabrat. V protisměru si zase jiní užívají sjezd.

Na chvíli strnu. Kousek ode mne leží na sněhu dvě nehybná těla. Je to naštěstí jen zcela vysílená dvojice, odpočívající na slunci.

Zatímco se snažím fotografovat namrzlé stromy, kolegové už do sebe lámou piva na Švýcárně. Mezi stromy se objevují krásné výhledy na vysílač tyčící se na Pradědu.

Přijíždíme k rozcestí pod Pradědem. Bohužel už nestíháme zajet se podívat přímo k vysílači. Je čas směřovat k Ovčárně na autobus.

Přejezd přes sjezdovku

Po cestě si ještě vychutnávám pohledy na Petrovy kameny. Pomalu se přibližuji ke sjezdovce, když najednou nějaký lyžař doslova přelétne nad cestou. Vzal to teda šusem, to se musí nechat. Ostatní jsou naštěstí opatrnější, a tak sjezdovku s ostatními přejedu bez úhony. K autobusu přijíždím na poslední chvíli. Pokud dobře počítám, máme v nohách šestadvacet kilometrů. Neradi se vracíme zpět na smogem trápené Ostravsko.

Zobrazit místo Běžky a kola na větší apě