Anton Marec: Po stopách tatranských názvov

KNIHY POD STROMEČEK Jak si Slováci odžili své národné obrození půl druhého století po Češích, ukazuje případ České doliny, která byla roku 2006 oficiálně přejmenovaná na Ťažkou. Spolu s ní i stejnojmenná věža, štrbina, pleso a vodopád. 

My Češi se ovšem nemáme čemu smát, protože stejně nesmyslně jsme přejmenovávali své lokality po vzniku Československa 1918 a po osvobození od nacistů 1945.

Česká dolina není Ťažká ale hornická

Česká dolina nesla tento název od roku 1719, kdy ji zaznamenal Juraj Bucholtz senior, a roku 1830 ji zakreslil do mapy pruský kartograf Albrecht Wilhelm von Sydow.

V 60. letech minulého století začal tažení za přejmenování doliny Ivan Bonuš, znalec Vysokých Tater a samozvaný jazykovědec. Tvrdil, že Česká dolina je vlastně Ťažká dolina, protože pastýři do ní těžce naháněli ovce. Zjevný nesmyl o pasení ve vysokohorské dolině s velmi obtížným přístupem mu nakonec spolkla názvoslovná komise a roku 2006 byla dolina oficiálně přejmenovaná na Ťažkou.

Jenže jako to bylo ve skutečnosti? Anton Marec to uvádí na pravou míru v širokých souvislostech. 

MAPA Albrecht Wilhelm von Sydow: Die Central  Karpathen

Klikněte na mapu a stáhněte si ji do počítače:

Dolina se podle Bucholtze jmenovala do Čenškeho a gramatický tvar tedy poukazoval na nějakou činnost, která se tam prováděla. Slovní základ zkomoleniny bylo Zechen, neboli německy kopání.

To potvrzuje i jiný název doliny Sucha, který najdeme na Sydowově mapě. Dolina se dvěma velkými plesy, protékaná potokem s mohutným vodopádem na dolním konci a celoročním firnoviskem na horním konci, nemohla být považována za bezvodou. Jednalo se už tehdy o špatný překlad německého Durtal, tedy údolí, kde se dolovalo. Suchý je totiž německy dürr.

Dolinu odděluje od níže položené Kačacej doliny Ganek. Nejedná se ovšem o goralské zápraží, jak zní slovenské vysvětlení, ale o Gansnek čili Rudný vrchol. Z něho vybíhající ostruha Pustá lávka / Wüste Bank je původní Wustebak, neboli vytěžený a prázdný důl.

Vedlejší Zlobivá je původně Rinenberg. Stará německá hornická terminologie označuje povrchový důl za Rin a novověká němčina rokli nebo skalní žleb za Rinne.

Rysy uzavírající dolinu jsou obrácené do údolí ohromnou černou stěnou. Obvykle se má za to, že název mají od rysů, čili dvou zářezů viditelných z polské strany. Mělo by se jednat o podobné pojmenování jako má německá Zugspitze podle skalních zářezů zvaných Zuge. Anton Marec ovšem nabízí možnost, že Rysy mohly být pojmenovány ze slovenské strany, protože nad  Ťažkou dolinou se vypínají srázy obrovské, starou němčinou risinge.

Vysokohorské, hluboké a výrazné sedlo Váha, které jediné umožňuje v této oblasti přechod na druhou stranu Tater, má původ ve starogermánském výrazu Uag pro díru, který se v novější němčině objevil ve slovesu wagen, putovat.

Tak jako sedlo Váha nesouvisí s vážením, tak ani Spádová dolinka za Ťažkou věží není pojmenovaná podle strmého terénu. Nese název podle Spade, což je kopání stejně jako výše zmíněné Zechen. Jedná se o německá synonyma.

Kamzíčia štrbina nad Spádovou dolinkou se také nejmenuje podle kamzíků. Nese původní jméno Gemsenschart. V jejím slovním základu vězí Gans či Ganc neboli rudná žíla. To se časem přeměnilo v Gemse. Jedná se tedy o termín pro rudu a ne pro kamzíka.

Vedlejší Kačacia dolina také nemá nic společného s romantickou pověrou o přilétajících kačenách, ale jde o Ganstal, v překladu Rudné údolí.

 Psali jsme více k tématu:

Omyly v názvosloví Vysokých Tater
Vysoké Tatry: Česká je Ťažká
Slovensko-polský časopis Tatry

Nevzhledná knížka a obrovské množství informací

V tomto duchu probírá Anton Marec jednu tatranskou dolinu za druhou, zastavuje se na významných vrcholech a sedlech. Na vysvětlování zdánlivě slovanských názvů nenechává nit suchou.

Knihu Po stopách tatranských názvov doporučujeme ke čtení především místním znalcům, ale také horolezcům, kteří Vysoké Tatry dobře znají. Každý jiný se totiž v textu rychle ztratí a začne ho nudit.

Matice slovenská, která knihu vydala, totiž čtenářům vůbec nepomáhá v orientaci. Několik černobílých mapek se zhruba zakreslenými horskými hřebeny by se hodilo snad do průvodců po opuštěných rumunských horách v roce 1980, ale rozhodně nepatří do letošní knihy o probádaných slovenských horách. Pár zašedlých a nehezkých černobílých fotografií celkový dojem ještě více zkazí.

Na funkční grafiku zapomeňte a o rejstříku toponym si můžete nechat jenom zdát. Vždyť i obsah je velmi hrubý a dělí knihu jen podle dolin, jejichž polohu ne každý čtenář dokáže správně určit.

Přes všechny výhrady dáváme knize čtyři hvězdičky z pěti. Nevzhlednou grafickou úpravu vysoce přebíjí informační hodnota a nové poznatky, které autor předává čtenářům.

Martin, Vydavateľstvo Matice slovenskej 2018. Vázané. Orientační cena 300 Kč.

Knihy pod stromeček

Anton Marec: Po stopách tatranských názvov

Petr Jan Juračka: Ze života fotografa

Ondřej a Matěj Turkovi: Tak tomu bylo