VIDEO Výlet do Budyšína

Bautzen / Budyšín / Budziszyn je město okresního formátu s padesáti tisíci obyvatel, z nichž desetina se hlásí ke slovanskému původu. Asi čtyřicet tisíc lidí v celé Lužici mluví kromě němčiny také srbsky.

Poslední Slované mezi Germány

Historické hlavní město Horní Lužice je tedy německé a bude trvat už jen jednu generaci, než živá srbština zanikne.

Lužičtí Srbové jsou potomci dávných slovanských kmenů, které v době stěhování národů v pátém století našeho letopočtu táhly od Dněstru a Dněpru k Labi. V cestě jim nestály žádné hory, putovaly tisíce kilometrů plochou krajinou.

VIDEO Bautzen / Budyšín

V devátém století nabyly sílu francké kmeny a nastal pohyb opačný. Frankové, předkové současných Němců, se tlačili na území západních Slovanů. Rychle je asimilovali nebo vyhnali z Bavorska a Rakouska na jihu, pomalu převládli i v nehostinných rovinách dnešního Pruska a Polska.

Ve 12. století se v Meklenbursku a rovinách okolo dnešního Berlína mluvilo už výhradně německy.

Nehostinná Lužice

Ostrůvky v německém moři tvořila slovanská osídlení na Lüneburském vřesovišti (do 18. století), Kašubsko (dodnes) a Lužice (dodnes). Zvláštní kapitolou je novodobé slovanské osídlení Slezska kvůli posunutí polské hranice na západ po druhé světové válce a dosídlení Bojky a Lemky při akci Wisla.

Poslední Slované (nutno říci, že byli proti germánům zaostalí) přežívali v místech, kde byla špatná půda, neprostupné bažiny nebo se tam špatně žilo z jiného důvodu. Taková byla i Lužice. Její velkou částí byl Spreewald, neboli Blata.

Středověká sláva města na hranicích

Srbský kmen Milčanů, který řadíme mezi jižní polabské západní Slovany, stačil před svojí německou asimilací ještě postavit hradiště na místě dnešního Budyšína. Z roku 1002 pochází první zmínka o hradu Budusin.

Milčané stavěli na místě, kde se protínali polské, saské a české hranice. Česká moc totiž sahala daleko za pohraniční hory a polsko-německé hranice nebyly v lesnatých a vodnatých rovinách nijak přesně určené.

1213 Přemysl Otakar I. povýšil Budyšín na město. V letech 1136 - 1254 totiž patřilo k Čechám. Braniboři ho získali na léta 1254 - 1319. Poté si ho vzala Koruna česká a ta ho vlastnila až do roku 1635.

V Budyšíně se oženil Karel IV. s Annou Svídnickou a poslézu tu vedl diplomatická jednání. Matyáš Korvín opravil hrad a zesílil jeho obranu. Napoleon tu porazil rusko-pruskou armádu.

Horní a Dolní Lužice na německo-polské hranici

Hrad v Budyšíně nazvaný Ortenburg je dnes muzeem lužickosrbských dějin a najdete v něm srbské informační středisko.

Lužice je oblastí s nejasnými hranicemi. Dnešní region Horní a Dolní Lužice je zhruba vymezen z jihu Lužickými horami mezi Šluknovem a Libercem, a německým městem Cottbus (Chotěbuz) na severu. V těsném sousedství na západě se rozkládají Drážďany a na východě vedou lužické hranice od polského Zhořelce přímo na sever.

Doprava vlakem

Z Česka do Lužice: veřejná doprava VVO Oberelbe

Z Česka do Lužice: Jízdenka Labe-Elbe

Z Česka do Lužice: Jízdenka Euro-Nisa

Cestování po Lužici a Sasku: Saská jízdenka/Sachsen-Ticket

 Lužice na Horydoly

Berg heil:
V Ojvíně, Na skrytých věžičkách, V podhradí, V lázních, V Čechách

Víkendová Horní Lužice

Lehké lezení pod Luží

Horolezecký průvodce Horní skály

Horolezecký průvodce Lužické hory

Feráta Alpiner Grat u Oybina

Feráta zadrátovaná Jeptiška

Legendární přeskok na Oybině

Lužické hory pěšky nebo na kole

Divná zima na Luži

Vzhůru na Luž

Lužický freeride 

Lužické a Žitavské hory

Starý Falkenburk

Z vichru Lužických hor

Originální bylinná turistická lužická

Setkání komunistického autobusu s nacistickou lokomotivou

Zobrazit místo Turistika na větší mapě