Jméno švýcarské hory Eiger je v historických listinách poprvé zmiňováno v roce 1252 jako mons Egere. Zatím zůstává nevyjasněno, zda se jméno vztahuje spíše k řeckému slovu akros (ostrý, špičatý), nebo pochází ze středohornoněmeckého Hej Ger (vysoká jehla), či jestli má nejblíže k německému eigen (svérázný, osobitý).
Eiger. Jihozápadní hřeben se stáčí od širokého Severního sedla Eigeru (dole) k Mönchu.
V roce 2008 uplyne 150 let od prvovýstupu a 70 let od zdolání legendární severní stěny Eigeru.
Eiger společně s Mnichem (Mönch) a Pannou (Jungfrau) tvoří známý hřeben Dreigestirn.
Vražedná stěna
Severní (přesněji severozápadní) stěna Eigeru je s převýšením více než 1800 metrů jednou z nejvyšších evropských stěn a díky obtížnosti i výzvou pro všechny zkušené horolezce.
Kvůli vysokému počtu obětí a také mnoha nebezpečím, které ohrožují horolezce (padající kamení, led a sníh, špatné počasí) bývá její název z německého Nordwand (severní stěna) zaměňován za Mordwand (vražedná stěna).
První pokusy skončily tragickou smrtí horolezců
Jako první se o výstup severní stěnou pokusili roku 1935 Max Sedlmayr a Karl Mehringer. Jejich několik dní trvající pokus však skončil tragicky, stejně smutně skončilo i několik následujících pokusů.
Vrchol Eigeru byl poprvé zdolán 11. srpna 1858 grindelwaldskými horskými vůdci Christianem Almerem a Petrem Bohrenen a jejich irským společníkem Charlesem Barringtonem.
Po četných pokusech renomovaných horolezců z celé Evropy byl Eiger v roce 1921 zdolán poprvé přes Mittellegigrat Japoncem Yuko Makim a Švýcary Fritzem Amatterem, Samuelem Brawandem a Fritzem Steurim.
Rakousko-německé setkání ve stěně
Severní stěna Eigeru byla prvně zdolána skupinou německých a rakouských horolezců ve složení Heinrich Harrer, Anderl Heckmair, Fritz Kasparek a Ludwig Vörg ve dnech 21. – 24. července 1938. Rakušané Kasparek a Harrer se s německými horolezci Heckmairem a Vörgem potkali až ve stěně.
První Čechoslováci, kteří vystoupili na Eiger severní stěnou, byli Radovan Kuchař a Zdeno Zibrín. Podařilo se jim to 2. září 1961. O jejich výstupu, zážitcích, trápení s počasím i závěrečných emocích vypráví povídka Oty Pavla Výstup na Eiger a Kuchařova kniha 10 velkých stěn.
V roce 1983 vylezli na vrchol severní stěnou v čase pod 5 hodin dva horolezci, Thomas Bubendorfer a Reinhard Patscheider. Jihotyrolský horolezec Christoph Hainz překonal tento rekord v roce 2003, a to časem 4,5 hodiny. Nový rekord vytvořil Švýcar Ueli Steck v roce 2007 časem 3 hodiny a 54 minut. Svůj vlastní rekord pokořil v roce 2008 zdoláním vrcholu za 2 hodiny a 47 minut.
Základní stavební horninou Eigeru je vápenec, skládající se převážně ze sedimentů pocházejících z druhohor. Ty se strmě zdvihají na severní hraně masivu Aar, který byl vyzdvižen těmito sedimenty od jižního k severovýchodnímu Eigerjochu a je považován za geologickou zvláštnost.
Nejvýše položená železniční stanice v Evropě (3454 m n.m.) se nachází v sedle mezi štíty Mönch a Jungfrau. Vlak projíždí tunelem vybudovaným v hoře Eiger, kde se stáčí a vynořuje se v sedle Jungfraujoch.
Uvnitř hory je i železniční stanice Eigerwand, která poskytla mnoha horolezcům únikovou cestu z Eigeru a tím jim zachránila život.
Stockholms skärgård / Stockholmské souostroví zahrnuje 30 000 ostrovů a ostrůvků v Baltském moři. Je to ideální region pro mořské kajakáře, kteří nemají rádi horké podnebí a slanou vodu.... celý článek
Řeka Steyr má pro vodáky dvě tváře. Divočejší ukazuje v Totes Gebirge. Pod horami ji zadrží velká přehrada Klaus. Pod ní peřeje zkrotnou a řeka nastaví svoji příjemnou tvář.
Ve městě a na vsi se cítíme na elektrokole Touroll S2 nejlépe. Za dvacet tisíc korun sedláme spolehlivý vehikl do všech podmínek. Moc zábavy si s ním neužijeme, konstrukci má poněkud zastaralou,
Mezi Lužickými a Žitavskými horami na sebe navazují pískovcové skály, horské stezky, rozhledny a historická městečka. Jedním z největších turistických lákadel je Oybin, romantická zřícenina hradu a kláštera, kterou stojí za to spojit s výletem
Aronie čili temnoplodec neboli černý jeřáb je keř příbuzný hrušním a jeřábům. Pochází z vlhkých lesů Severní Ameriky. V Evropě se začala pěstovat roku 1700.
Horolezecká cesta Südwestkante na Pfaffenstein sehr Gut! Více než 400 metrů lezení po pěkné skále, dobré jištění, obtížnost tak akorát pro nepříliš výkonné lezce 4+ až 5 UIAA.