Ballova lávka na Monte Pelmo

První prezident Alpine Club John Ball měl čich na krásné túry. Ještě dnes patří mezi horské lahůdky a z dnešního pohledu jde o pomezí vysokohorské turistiky a horolezectví.  

Klasické prvovýstupy

Kromě Ballovy lávky na Monte Pelmo, kam bylo kovové lano na jištění dodáno až později, zdolal v podobném duchu třeba Ledový štít (1843) ve Vysokých Tatrách. Tam naštěstí nikdo žádné železo nepřidal. Naopak jeho traverz celé horské skupiny Dolomiti di Brenta (1864) se rychle stal základem pro ferátu Via delle Bocchette. Na kontě měl také kompletní přechod hřebene Pollux ve Walliských Alpách.

Tento neúspěšný irský politik a vážený vědec a známý horolezec lezl také v Jižní Americe a samozřejmě v Alpách. Před Monte Pelmem zdolal Mont Blanc, navštívil marocké pohoří Atlas a pokusil se vylézt na Matterhorn.

Horolezecká trasa

John Ball zdolal 19. září 1857 Monte Pelmo (3168 m). Během výstupu ho doprovázel průvodce Giovan Battista Giacìn, který ho asi třicet metrů pod vrcholem odrazoval od další cesty. Ball však odmítl a dosáhl vrcholu, odkud se mu naskytl výhled na Grossglockner, Ötztalské Alpy a celé Dolomity. Jeho sláva přetrvává po staletí.

Výstup na Monte Pelmo Ballovou lávkou začínáme na parkovišti v sedle Forcella Staulanza (1766 m). Pokud chceme, na silničním sedle mezi Civettou a Monte Pelmo můžeme přespat v chatě stejného jména.

Po značené turistické cestě stoupáme pod jižní stěnou Monte Pelmo k chatě Venezia al Pelmo.

Od chaty nás vyšlapaná stezka vede k začátku Ballovy lávky. Po ní mírně stoupáme spodní částí východní stěny zprava doleva. Lávka je široká půl metru až jeden metr, ale místy je obtížné se na ní vyhnout sestupujícím.

Dvě obtížná místa

Zácpa se tvoří ve dvou místech, kde je potřeba se jistit. Passo dello Stemma a Passo del Gatto nejsou sedla ani štrbiny, ale spíše skalní břicha, která zatarasují schůdnou cestu.

V nejobtížnějším místě se leze šestimetrový úsek pod převisem po kolenou. Na hlavou je skála a pod nohama prázdno.

Lávka zaniká pod obrovským ledovcovým karem Hochkar ve vrcholové části Monte Pelma. Led zmizel teprve před pár desítkami let. Zbyly po něm hluboké kolmé propasti a vysokohorské škrapy.

Ve špatné počasí by bylo nebezpečné tady zabloudit.

Významný vrchol Monte Pelmo

Jihovýchodní plotny nás dovedou až na nejvyšší bod Monte Pelmo (3168 m). Vrchol je ideálním vyhlídkovým místem.

Samotné Monte Pelmo patří mezi nejvýraznější dolomitské hory. Mohutný skalní štok se vypíná zcela samostatně a netvoří řádný hřeben ani skupinu. Geograficky se řadí k blízké Civettě.

K západnímu úbočí Pelma se přimyká vedlejší vrchol Pelmetto (2993 m).

John Ball - irský vědec evropského významu

Sir John Ball (1818-1889) byl vědec, politik a průzkumník hor. Tento Ir se narodil v Dublinu jako nejstarší ze čtyř dětí. Jeho otec byl jeden z nejuznávanějších právníků své doby Nicholas Ball, liberální katolík, a matka Jane Ballová byla dcerou Thomase Sherlocka z hradu Butlerstown.

Johnova teta z otcovy strany Cecilia byla představenou kláštera uršulinek v Corku, jeho druhá teta Anna Maria byla známou filantropkou a nejmladší teta sestra Mary Teresa Frances zavedla do Irska loretánský řád.

Když mu bylo 7 let, hluboce ho zasáhly rodinné výlety na Cave Hill poblíž Belfastu a pak do švýcarských Alp. Jako dítě doslova hltal vědecké poznatky. Touha po horách a znalosti fyziky mu umožnily již v 10 letech měřit barometricky nadmořskou výšku.

1835 nastoupil na Christ's College v Cambridge, kde studoval analytickou matematiku a zároveň byl silně ovlivněn botanikem profesorem Johnem Stevensem Henslowem, stejně jako Charles Darwin o sedm let před Ballem. Přestože byl pilným studentem, nemohl získat titul, jelikož byl katolíkem v protestantském Irsku. Své znalosti tedy rozšiřoval během cestováním po Evropě, kde několik let prováděl botanická a geologická pozorování.

Součástí jeho cesty byla návštěva Sicílie, kde přispěl průlomovým článkem do časopisu Annals of Natural History o botanice ostrova. Jeho nejlepší botanické dílo Spicilegium florae Maroccanae upozornilo na silné podobnosti mezi evropskou a marockou flórou. Cestu po Jižní Americe zaznamenal v knize Poznámky přírodovědce z Jižní Ameriky.

Při studiu geografie druhé nejvyšší irské hory Brandon (952 m) a údolí na jeho úbočí Coumaknock dospěl k poznání, že je dílem ledovce, stejně jako v Alpách. Dnešními slovy - některé ledovce stejně jako v Irsku roztály a zůstaly apo nich charakteristická údolí zvaná kary. Další ledovce to teprve čeká, což ve zvýšené míře sledujeme dvě stě let po Ballově objevu. "Kde vidíte stejný následek, předpokládejte stejnou příčinu," uvedl John Ball ke srovnání švýcarské a irské ledovcové situace. To se konečně stalo základem k určení cyklických dob ledových a meziledových v Evropě.

V Irsku navrhl použití elektrického telegrafu k varování před bouřkami.

Hořké zklamání z politiky

Zdolal mnoho nejvýznamnějších alpských vrcholů. Stal se prvním prezidentem Alpského klubu (1858-1860) a napsal díla Peaks, pass and glaciers (Vrcholy, průsmyky a ledovce ) a oceňovaný trojsvazkový The Alpine guide (komplexní geografie, geologie a botanika celých Alp).

Neúspěšně kandidoval do irského parlamentu a později byl zvolen liberálním poslancem za Carlow. Prosazoval zrušení církevních řádů a pozemkovou reformu. Stal se podtajemníkem pro kolonie a do historie se zapsal během Palliserovy expedice 1857, která objevila několik možných železničních tras napříč Kanadou.

Následně v další dvou volbách nebyl zvolen. Sympatiemi ke sjednocení Itálie a přátelstvím s liberály, jako byli Cavour a Quitino Sella, si vysloužil nepřátelství katolického duchovenstva. Politikou byl hořce zklamán a už se veřejného života nezúčastnil. Soukromé příjmy mu umožnily zaměření na cestování a vědu. Léta trávil v Irsku na adrese Dublin, 85 St Stephen's Green a zimy v Evropě nebo severní Africe.

Byl zvoleným členem Linneanské (1856), Geografické (1860) a Královské (1868) společnosti a čestným členem Christ's College v Cambridge (1888). Italská vláda ho dvakrát vyznamenala: 1865 za jeho vědeckou práci a 1866 za zradu - italskému štábu poskytl plán na dobytí rakouské pevnosti Val Ampola v Dolomitech.

Zemřel na rakovinu ve svém domě na adrese Londýn, 10 Southwell Gardens, South Kensington. Byl pohřben v nedalekom katolickém kostele svatého Tomáše ve Fulhamu.

Alpine Club 

Pro horolezecké nadšence tkví nejdůležitější role Johna Balla v tom, že byl prvním prezidentem nejstarší horolezecké organizace světa Alpine Club. Podle jeho vzoru pak o pět let později vznikl Německý alpský spolek (DAV) a následně další spolky a organizace na stejném půdorysu.

V pozadí vzniku Alpine Club byli dva angličtí viktoriáni Shirley Edward Kennedy a William Mathews, kteří si tuto myšlenku ujasnili při společných výstupech v Alpách. Do Londýna svolali schůzku dvou desítek nejvýznamnějších britských alpinistů a založili Alpine Club 1857. Prezident John Ball nejen že zorganizoval spolek, ale zároveň položil základní kámen specializované horolezecko-metodické literatury, horolezeckých průvodců a také horolezeckých časopisů.

Nejvýznamnější prvovýstupy Johna Balla ze sportovního pohledu byl přechod walliského sedla Schwarztor (3734 m), které umožňuje spojení mezi Gressoney a Zermatt, a výstup na Monte Pelmo, který je považován za první oficiální dosažení dolomitského vrcholu, byť ledovec na temeni nejspíše již dříve navštívili lovci kamzíků z Cadore a Zolda.

Ball tím připravil půdu svým brzkým následovníkům, kteří uzavřeli objevitelské období v Alpách. 1865 padl Matterhorn, 1865 Marmolada di Rocca a 1865 Cima Tosa. Whymper, Walker a Mummeryho tak dokončili éru, která začala 1786 zdoláním Mont Blanc a 1800 vylezením Grossglockneru.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě