Historie výstupu na Matterhorn (Monte Cervino)

Historie výstupu na Matterhorn (Monte Cervino)
SDÍLEJ:

V 60. letech 19. století byly z vynikajících alpských vrcholů dosud nedostoupeny Weisshorn a Monte Cervino/Matterhorn. O Weisshorn se pokoušela mnohokráte řada horolezců a vždy bez úspěchu. Monte Cervino však již pouhým svým vzhledem odstrašoval i od pokusů a byl považován samozřejmě za nedostupný.

Anglický malíř a nadšený ctitel hor Ed. Whymper, který se roku 1861 potuloval ve švýcarských údolích, hodlal zkusit své štěstí na obou vzdorných vrcholcích.

Byl však nemile překvapen, když se dověděl, že jeho krajan prof. Tyndall právě zdolal Weisshorn, a tím nemileji dotčen, když uslyšel, že týž horolezec právě nyní mešká v Breuillu, aby zkusil své štěstí na vzdorných stěnách Monte Cervina.

Nedostupná hora

Obklopen ledovci, splývajícími od úpatí kolkolem, tyčí se do výše 4478 m n.m. Monte Cervino svojí štíhlou pyramidou. Východní strana obrácená k Zermattu spadá jako celistvá, beznadějně hladká, kdežto z jižní strany od Breuillu zdá se hora sestávati z řady štíhlých pyramid na sebe nakupených.

A se prvé pokusy dály téměř všechny z jihu z údolí Val Tournanche. Ale hrůza jež čišela z hladkých strmých stěn, dlouho odstrašovala smělce od pokusů proniknouti do tajemných zákoutí hory.

Pověrčiví domácí lidé ze sousedních údolí, z nichž mnozí pokládali Monte Cervino za nejvyšší horu Alp, ba celého světa, spřádali zkazky o trpaslících, o věčném Židu, o duších zatracenců, kteří sídlí na obávané hoře. Pověst mluvila dokonce o městě v rozvalinách, jež rozloženo je na vrcholu, a jež je obýváno duchy.

Usmíval-li se cizinec nedůvěřivě, potřásali povážlivě hlavami, ukazovali na stěny a věže pouhým okem rozeznatelné, varovali před pokusem o výstup na horu, neboť podráždění démoni ze svých nedostupných výšin budou metati na vetřelce kusy skal.

První pokusy

První lidé, o nichž je známo, že se opovážili jít na Monte Cervino, bylo v r. 1858 několik lovců z Val Tournanche. Mezi nimi byl již tehdy J.A.Carrel, jeden z nejsmělejších domorodých lezců, jenž přes všechny neúspěchy neupouštěl od dalších pokusů a konecně se po létech dopracoval k vrcholu.

R. 1860 zkusili Angličané bratři Parkerové z Liverpoolu útok od východu, avšak pro nepohodu se museli vrátit. Téhož roku pokusil se V. Hawkins a prof. Tyndall za vedení J.A.Carrela a Bennene o výstup z jihu. Vystoupili na sedlo Col du Lion, lezli po jihozápadním hřebeni, pronikli pověstným Komínem ještě asi o 100 m výše, načež pro pozdní čas se vrátili zpět.

R. 1861 v červenci opakovali bratři Parkerové pokus o výstup z Zermattu po východní straně, ale opět pro nastávající nepohodu museli od výstupu upustit. Dne 28.srpna téhož roku přišel do Breuillu Whymper se svým vůdcem, obhlédl si horu a rozhodl se nocovat co nejvýše, aby měl na lezení ve skalách celý další den.

Hledal ještě jednoho vůdce z domácích lidí, ale nikdo si netroufal. Jediný, který projevil ochotu, byl Petr Taugwalder, který kladl přemrštěné požadavky - 200 franků bez ohledu na to, zdaří-li se túra či ne. A tak se rozhodl, že půjdou se svým dosavadním průvodcem sami.

Whymper a Carrel

Vyšli směrem k cíli a na nejvyšší salaši přenocovali. Téhož večera se na salaš dostavil J.A.Carrel s druhem. Whymper se domníval, že lituje, že odmítl nabídku a že se jde nyní nabídnouti jako vůdce. Ale hrdý domorodec prohlásil, že se jde na horu podívat sám.

Časně zrána Carrel odešel a Whymper ho za nejakou chvíli se svým společníkem následovali. Vyšli dosti snadno na Col du Lion a zde na sněhu poněkud kryti skalami Tęte du Lion rozbili tábor. Pozorovali horu, v jejichž stěnách rachotilo kamení urvané pod šplhajícím Carrelem, jehož postup mohli podle tohoto zvuku sledovat. K poledni sestoupili na salaš pro stan, který tam nechali, a vrátili se znovu na Col du Lion.

Stan však v zuřivém vichru nemohli postavit, a tak museli celou noc ležet na složeném stanu. Mezi tím se Carrel i jeho druh vrátili s nepořízenou. Byla taková zima, že voda Whymperovi v gumové lahvi, kterou měl pod hlavou, zmrzla. Ale i tak do půlnoci celkem obstojně spali. Po půlnoci začalo rachotit ve stěnách Monte Cervinu uvolněné kamení a s pekelným hlukem se sypalo podél hřebenu a stěn směrem k Col du Lion.

Dokonce jemná tříšť kamení dopadala chvílemi až na ně. Whymperův průvodce byl vyděšen a spánek byl ten tam. S úsvitem se pustili do šplhání po jihozápadním hřebenu. Lezení pevnými skalami bylo příjemné a asi za hodinu se dostali ke Komínu. Hladkému skalnímu koutu, vtisknutému mezi dvě kolmé, hladké stěny.

Whymper s námahou prošplhal na konec koutu, ale jeho společník po několikati nezdařených pokusech prohlási, že dál už nepůjde. Whymper mu marně spílal a nadával do zbabělců. Nezbylo nic jiného, než se vrátit. Sám bez společníka si dál netroufal.

Zimní snaha

Roku 1862 se T.S.Kennedy držen domněnkou, že v zimě bude vystup snadnější, se vydává v lednu s vůdci P. Perrem a P. Taugwalderem směrem od východu po stopách bratří Parkerů. Sněhová bouře je ve výšce 3.300 m zastavuje a donutí k návratu.

V červenci téhož roku Whymper a Mac Donald s nosičem Luc Meynetem a vůdci Kronigem a Taugwaldrem vyšli na Col du Lion, kde ve stanu nocovali. Zrána se rozzuřila taková vichřice, že po krátkém lezeckém pokusu na hřebenu nad sedlem se kajícně navrátili do stanu a odtud zpět do Breuillu.

9.července vyšli znovu s týmž nosičem, ale s vůdcem J.A.Carrelem a jeho přítelem Pessionem. Přes Col du Lion vstoupili na hřeben, kde si poněkud výše upravili místo k noclehu a pronikli až k úpatí vysoké věže pod Cręte do cog - Kohoutí hřeben - do míst, do kterých se dostal Hawkins.

Načež se vrátili do místa noclehu. Avšak druhého dne Pession nad komínem prohlásil, že je mu nevolno a že dál již nemůže. Carrel bez něj nechtěl pokračovat, a tak se celá skupina vrátila do Breuillu zanechavši stan na místě noclehu.

Kohoutí hřeben

Dne 18.července, když nemohl Whymper sehnat žádného vůdce, si vyšel sám na Col du Lion a po hřebeni vystoupil až ke stanu. Stan byl navzdory vší nepohodě neporušen, pouze z části zasypán sněhem. Unesen krásou a nádherou rozhledu ani nepozoroval osamělý chodec, že se blíží večer. Když pak zjistil, že na sestup je již pozdě, upravil si stan a přenocoval na hoře. Zrána se pak pustil na obhlídku další cesty.

Až ke Komínu není vážnějších překážek. Teprve nad ním začínají strmější skály a lezec se musí chvílemi uchylovat do boků hory. Tu na zmuttskou, tu zase na breuillskou stranu. Až k úpatí velké věže, kam dospěl Hawkins r. 1860 a Whymper s druhy 9. července se dostal bez nehody. Upoután divokostí útesů hřebene Cręte do cog a také hezkým počasím pokračoval dále.

Po hřebenu byl další postup zatarasen mohutnou věží. Pustil se tedy napříč opatrně hledaje další cestu po úzkých římsách, strmých stržích v duchu se radujíc z nebezpečí, která překonával. Jeho pohledům se zjevilo divadlo o takové divokosti, že každý i ten nejstřízlivější popis by se zdál silně přehnaným. Až dosud byly skály pevné. Nyní však dospěl smělý lezec do partií hory,kde bylo vše zvětralé, v troskách. Hřeben hory byl rozpukán a úpatí skalních věží bylo ověnčeno sutinami.

Zvědavě vyšplhal Whymper do zážezu mezi dvě věže (na Cręte du cog) a bylo mu divné, jak se mohou v této výši a při své vratké poloze vůbec udržet. Zdálo se mu, že i slabý dotek ruky by postačil na to, aby se zřítily do hlubiny. Po hřebenu této jakosti však nemohl lézt dál. Postupoval však přece vpřed, drže se těsně pod ním, neboť jiné možnosti nebylo. Dospěl tak až na úzké sněhové pole pod hřebenem (Cravatte).

Whymper padá

Když však viděl nad sebou stále strměji a strměji se zdvihající hřeben, obrátil se zpět. Šťastně sestoupil až ke stanu a o 5 hodin později sešel na Col du Lion. Při přechodu strmého zledovatělého svahu pod sedlem však sklouzl a zřítil se.

"Můj tlumok mne převážil a já letěl jsem hlavou napřed. Vlétl jsem mezi balvany, na nichž jsem se na chvíli něčím zachytil, a řítil se pak dále do sněhem vyplněné rokle. Hůl mi byla vyrvána z rukou a já točil jsem se vzduchem řadou skoků, jež se stávaly stále delšími, do hlubiny brzy po ledu, brzy po skalách, při čemž jsem 4-5 krát hlavou narazil a to vždy prudčeji. Konečně jsem byl vržen skokem do hloubi asi 15-20 m z jedné strany rokle k druhé a narazil jsem na skály. Na štěstí celým levým bokem. O skály zachytil se můj šat na chvíli a já padl jsem znovu na sníh. Šťastnou náhodou ocitnuv se v poloze hlavou vzhůru, mohl jsem se několika křečovitými pohyby zadržeti právě na okraji propasti.

Hůl, klobouk a závoj letěly dále mimo mne a rachocení kamení, které jsem při svém pádu strhnul s sebou a jež nyní řítilo se na ledovec, prozrazovalo mi, jak blízko jsem byl záhubě. V sedmi či osmi nedobrovolných skocích prolétl jsem do hlubiny as 60-70 metrů. Ještě o 3 m dále a letěl jsem přes okraj skalního stupně obrovským skokem as 250 m hluboko na ledovec. Moje postavení bylo stále ještě povážlivé. Rukama netroufal jsem se pustiti skal a krev mi prýštila as z dvaceti ran. Nejhorší rány jsem měl na hlavě. Jednou rukou nebyl jsem s to krvácení zastaviti, zatím co jsem se druhou udržoval křečovitě na místě. Krev mi vystřikovala při každém úderu tepny a zalévala mi oči. Konečně napadla mne šťastná myšlenka, urvati kus sněhu a položiti jako obklad na hlavu. To pomohlo, krvácení se zmírnilo, já vyšplhal jsem pracně do bezpečného místečka, tam však mne přemohla mdloba. Když jsem procitnul z mrákot, slunce zapadalo. Již za úplné temnoty slézal jsem snadnými skalami úbočí Tęte du Lion a konečně přece dík obezřelé chůzi a šťastné náhodě dorazil až do Breuillu, aniž jsem zabloudil."

Carrelovi bije srdce pro Itálii

Rány naštěstí nebyly zlé a již 23. července vidíme zase smělého Angličana provázeného J.A.Carrelem, jeho mladým druhem Caesarem a nosičem L. Meynetem nocovati ve stanu na hřebeni Mont Cervinu a den poté šplhati k hřebenu Cręte du cog. Tu však je zahalily oblaky a Carrel obávaje se změny počasí radil k návratu. Výprava se vrátila zpět, ale zbytečně. Oblaka se zanedlouho rozptýlila a bylo opět pěkně.

Whymper při této příležitosti vyslovuje podezření, že Carrel úmyslně mařil pod různými záminkami výpravy a přitom doufal, že provede dostoupení hory sám, neboť jinak si není možno vysvětlit jednání člověka, který byl jedním z nejsmělejších lezců dalekého okolí a nikdy se netajil tím, že horu nepovažuje za nedostupnou.

25. července rozmrzen náladovostí Carrela vydal se Whymper na pokus provázen hrbatým, ale ochotným nosičem L. Meynetem. Vyšli opět přes sedlo Col du Lion na hřeben Mont Cervinu, kde na starém místě nocovali ve stanu. Časně ráno vyrazili a rychle se dostali přes místa, kde se přede dvěma dny vrátili.

Lezli zvolna dále střídavě se držíce při hřebenu nebo obcházejíce obtížná místa vpravo do stěn. Konečně dospěli do strmých míst, kde si netroufali sami dál, poněvadž se jednalo o zdolání sice nevysokých, ale kolmých stupňů, pomýšlel Whymper, že příští rok se sem vrátí s lehkým žebříčkem, aby pronikl ještě výše.

Při návratu se však setkal v Breuillu se svým rivalem prof. Tyndalem, který přišel, aby provedl pokus o dostoupení hory za vedení vůdců Benneta a Walthera, k nimž jako nosiče přibral J.A.Carrela a Caesara. Whymper se tedy pustil znovu vzhůru, neboť viděl, že z nového výstupu ve společnosti Carrelově nic nebude.

Tyndalův úspěch-neúspěch

Končí se volná doba jeho prázdnin, a tak chtěl odnésti různé předměty ze stanu, který tam hodlal nechati přes zimu na pospas nepohodě. Cestou předstihl výpravu, ale na hřebeni Cervinu byl překvapen pádem kamení tak prudkým, že mnoho nescházelo, aby byl zasažen touto kamennou lavinou, šířící při nárazech o stěny sirný zápach.

Příštího jitra jej kdosi probudil, že na vrcholku Mont Cervinu (Matterhornu) vlaje prapor. Ačkoliv bylo zřejmo, že prapor není na vrcholu samém, nýbrž na nejvyšším bodu ramene, nepochyboval Whymper, že prof. Tyndall dospěl k cíli, neboť vlajka vlála nad místem, jež on sám v souhlasu s J.A.Carrelem považoval za nejhorší z celého výstupu. Ale k večeru se vrátila Tyndallova výprava s nepořízenou. Dostihla sice ramene hory, jehož okraj se na paměť Tyndallovu jmenuje Piz Tyndall, ale přejíti do skal vlastního hřebenu jim zabránila rozsedlina v hřebeni.

Vůdcové Bennet a Walther si nevěděli rady a Carrelové uraženi tím, že byli přibrání pouze jako nosiči, nechtěli poradit, i když věděli, jak překážku obejít. Odvolávali se na to, že jsou pouze nosiči. Dát radu a vésti výpravu mají vůdcové.

Velkolepá bouře na hřebeni

Roku 1863, 10. srpna vyšel Whymper s J.A.Carrelem, jeho příbuzným Caesarem, nosičem Luc Menetem a s ještě dvěma přes Col du Lion opět na pokusy do jižního hřebene Mont Cervinu. Skály byly zaledněné. Celé partie byly zahaleny svěžím sněhem. Carrel by se málem stal obětí neštěstí. Vstoupil na sníh zdánlivě pevný a chtěl se rozmáchnouti sekerkou, když sníh pod ním povolil. Pouze duchapřítomným odskočením zpět na pevnou skálu se zachránil Carrel před pádem. Poté chladnokrevně poznamenal: "Je čas uvázat se na lano!" A když se spojil s ostatními lanem, pokračoval zcela klidně v přerušené práci.

Spojeni lanem přičemž jen jeden byl vždy v pohybu šťastně a v dobré náladě prošli Komínem. Již se těšili, že na rameni hory, v místech kam dospěl prof. Tyndall, nejdále rozbijí tábor na noc. Když tu jim v ústrety zavál chladný vítr. Počasí doposud jasné se začalo kaliti. Na úbočí hory se zjevily lehké obláčky, které se začaly spojovat v mlhu. Než se narychlo ohlédli po úkrytu, začala sněhová vánice. V krátké chvíli ležela na skalách vrstva sněhu. Whymper s druhy v závětří pod hřebenem na místě v nouzi dobrém upravili pomocí stanu narychlo přístřešek.

Mraky zatím zčernaly a za oslnivého blýskání se rozzuřila strašlivá bouře. Klikaté blesky se proplétaly ve věžích Cręte du crog nad hlavami lezců a také v útesech hřebene pod nimi, takže měli všichni malou dušičku. Praskot hromu se ozval současně s bleskem krátkou a ostrou ranou. Teprve teprve po delší době se ozvěnou z údolí ozývalo hučení a dlouhotrvající rachot. Pohled na útesy a věže Mont Cervinu osvětlené blesky byl opravdu úchvatný. Teprve druhého dne z rána se mohli lezci odvážiti ze stanu. Bouře přestala, ale stále ještě sněžilo.

Teprve k 9. hodině dopolední vysvitlo slunce z oblaků a sněžení se ztišilo. Vytrvalý Whymper přiměl své společníky k pokusu o další postup, ale po dvou hodinách, když je opět zahalily mlhy a sníh začal znovu poletovati, odhodlal se přece k návratu, poněvadž zřejmě viděl, že na zasněžených skalách není možno pomýšleti na úspěch. Během odpoledne navrátili se do Breuillu, kde zvěděli, že v celé okolní krajině panovalo toho dne i dne předešlého nádherné jasné počasí, pouze na Mont Cervinu spočíval nevelký oblak, zahalující jeho vrchol.

Slepá ulička ve sněhové rokli

21. června 1865 podnikl Whymper nový pokus za vedení Croze a Almera. Tentokrát zamýšlel voliti novou cestu. Od ledovce Mont Cervinského zarývá se do masivu hory strmá rokle vyplněná sněhem a sahající vysoko k jihovýchodnímu hřebeni. Tou hodlal vystoupiti až do míst jejího konce a z ní vyjít na východní bok hory, přes místa, jež při vánici se pokrývala sněhem, na znamení, že nejsou tak příkrá, přejíti na severovýchodní hřeben a po něm k vrcholu. Ale hrozivý pád kamení, který je při vstupu do rokle překvapil je přinutil k předčasnému návratu.

Počátkem července dorazil Whymper opět do Breuillu a smluvil s J.A. Carrelem a jeho příbuzným Caesarem nový pokus o Mont Cervin. Ale vychytralý Vlach nechtěl, aby jako první dospěl k vrcholu Angličan, a pod záminkou zrušil dané slovo, aby dne 9. července ve službách Italů, pánů Giordana a Selly, hledal sám s několika vybranými druhy z italské strany přístup ke vzdornému vrcholu.

Geologický objev: dobře vrstvená skála nad Zermattem

Roztrpčený Whymper odhodlal se tedy pro pokus ze strany zermatské, o němž zvolna dospíval k přesvědčení, že přes zdánlivou nepřístupnost a větší strmost bude úspěšnější následkem příznivějšího zapadání vrstev. Poněvadž v Breuillu nezůstal žádný ze schopných vůdců, seznámil se s právě došlým Angličanem lordem Douglasem, který po několikati zdařilých obtížných výstupech sem dorazil s vůdcem Taugwalderem a požádal jej aby mu vůdce přenechal.

Výsledkem vyjednávání bylo, že lord Douglas požádal Whympera o dovolení, aby jej při pokusu o dostoupení Mont Cervinu mohl doprovázeti. Oba se tedy společně odebrali do Zermattu. Zde se však setkali s vůdcem Crozem, dobrým Whymperovým známým, s nímž společně vykonali řadu obtížných výstupů. Croz právě dorazil do Zermattu aby provázel duchovního p. Ch. Hudsona při pokusu o Mont Cervin.

Poněvadž Hudson s Crozem hodlali vyjíti v touž hodinu jako Whymper a Douglas s Taugwaldrem domluvili se, že bude nejlépe, půjdou-li společně. Pátera Hudsona doprovázel mladý přítel p. Hadow. Když se Whymper opatrně vyptával na horolezecké schopnosti tohoto čtvrtého účastníka, byl uklidněn p. Hudsonem, že týž s ním provedl řadu výstupů a že o jeho horolezeckých schopnostech není třeba míti pochyb. Z vůdců měli doprovázet výpravu kromě osvědčeného a výborného vůdce chamonixského Croze ještě starý a mladý Taugwalder.

Počasí, cesta i nálada jsou výborné

"Dne 13. července 1865 vyrazili jsme za nádherného jitra a jasné oblohy o půl 6 ranní z Zermattu. Bylo nás osm. Croz, starý Petr Taugwalder se svými dvěma syny, lord Douglas, Hadow, Hudson a já," píše Whymper ve svých vzpomínkách. "Abychom docílili bystrého pohybu, šli jsme vždy jeden z nás a jeden z domorodců pospolu. Mě připadl jako společník nejmladší Taugwalder, jenž statně vykračoval a byl neobyčejně šťasten,že se může zúčastniti a ukázati svoji sílu.

Zásobu vína nesl jsem já a po celý den po každém napití jsem tajně doléval vodou, takže při nejbližšší zastávce byla zásoba plná jako dříve... Že vína neubývá, bylo považováno za dobré znamení a za poloviční zázrak.

Prvního dne jsme nehodlali vystoupit příliš vysoko, a proto jsme nespěchali. Od kapličky při jezeru Schwarzsee jsme se drželi hřebenu, který spojuje Hörnli s Mont Cervinem. O půl 12 hod. jsme dosáhli úpatí hory, opustili jsme hřeben a lezli jsme po římsách do východního úbočí. Nacházeli jsme se nyní ve stěnách samotného Mont Cervinu a pozorovali s podivením, že místa, jež se zdála zcela nepřístupná z Riflu, nebo dokonce z Furgenského ledovce, byla vskutku tak nevinná, že jsme na nich mohli pohodlně pobíhati.

Před 12 hodinou jsme si našli vhodné místo na stan asi ve výšce 3600 m. Croz a mladý Petr stoupali ještě dále do výše, aby obhlédli další cestu a uspořili tím zítra ráno aspoň pro počátek zdlouhavé hledání, kudy dál. Přešli napříč přes výběžky sněhových polí spadajících k Furgenskému ledovci a zmizeli nám z očí. Avšak krátce na to jsme je spatřili ve značné výšce bystře postupovati. My jsme zatím na krytém místě zbudovali dobrý podklad, na němž jsme mohli postaviti stan, a netrpělivě jsme očekávali jejich návrat.

Vrcholový den

Kameny pod jejich kročeji uvolněné nám prozrazovaly, že jsou již hezky vysoko a že mají asi snadnou cestu. O 3 hodině odpolední jsme je konečně spatřili, jak se vrací, zřejmě vzrušeni. "Petře, co myslíte co asi řeknou?"

"Drazí pánové, jistě řeknou, že to tam nevyhlíží pěkně!" Avšak když se zvědové dostavili, slyšeli jsme něco zcela jiného: "Vše jde dobře, žádných obtíží ani jediného ošklivého místa. Byli bychom snadno vystoupili ještě dnes na vrchol a do večera se vrátili zpět!" Pokud bylo světlo, slunili jsme se, kreslili, sbírali kameny. A když slunce zapadlo s příznaky, že zítra bude rovněž krásný den, chystali jsme se k noclehu. Hudson vařil čaj, já kávu a pak jsme zalezli pod pokrývky.

Tauwalderové, lord Douglas a já jsme se uložili pod stanem. Hudson, Hadow a Croz dali přednost noclehu na zdravém vzduchu pod širou oblohou. Ještě dlouho ozvěna odrážela v útesech hory náš veselý smích a zpěv našich vůdců, neboť byli jsme ve svém nočním táboře šťastni a nepomýšleli jsme na nebezpečí.

Příštího jitra jsme vyšli ještě před úsvitem, jakmile se tak dalece rozednilo, že jsme viděli jakž takž na cestu. Mladý Petr převzal nyní úlohu vůdce a jeho bratr, jenž dosud šel s výpravou jako nosič, se vrátil jako přebytečný do Zermattu. Ubírali jsme se výše tím směrem, který včera našli Croz s Petrem. Zahnuli jsme za skalní pilíř a spatřili nyní před sebou východní zrázy Mont Cervinu, jež podobny mohutnému přirozenému schodišti vedou strmě do výše.

Obtíže v Hlavě pod vrcholem

Některá místa byla snadná, jiná poskytovala jakési obtíže, avšak ani jedenkrát závažná překážka nepostavila se nám v cestu a naskytla-li se přece, vždy bylo možno se jí vyhnout vpravo či vlevo. Na velké části výstupu jsme vůbec ani lana nemusili použít. Chvílemi šel Hudson vpředu, chvíli já. V 6 hodin 20 min jsme již dosáhli výše přes 4000 m a odpočinuli jsme asi půl hodiny. Pak stoupali jsme nepřetržitě až skoro do 10 hod., kdy usedli jsme k oddechu na 50 minut.

Dvakráte během výstupu jsme se dostali na severovýchodní hřeben a sledovali jsme jej po nějakou dobu. Ale nebylo nám to příliš ku prospěchu, neboť hřeben sám byl vždy strmější a zvětralejší než úbočí hory. Přece však jsme se drželi v jeho blízkosti z obavy před možným pádem kamení. Dostali jsme se nyní až pod místa, jež z Riflu a Zermattu zdají se kolmá ne-li převislá a nemohli jsme tedy déle setrvati na východní straně. Vystupovali jsme proto na hřeben a zde po sněhovém pruhu stoupali poněkud vzhůru a pak po všeobecném souhlasu všech účastníků jsme zabočili do severní strany hory.

Nyní jsme šli v tomto pořadí. Croz šel první, za ním já, pak Hudson, Hadow a starý Petr byli poslední. "Nyní asi přijde něco zcela jiného," podotkl Croz přejímaje vedení. Postup zde byl obtížný a vyžadoval opatrnosti. Na některých místech bylo málo záchytů i musili jít vpředu ti, kteří tak snadno by nesklouzli, ti co měli jistý krok. Povšechný sklon hory zde nepřesahoval 40 stupňů, ale mezery mezi stupni byly vyplněny navátým sněhem tak, že jen místy vyčnívaly jednotlivé kameny. Přitom tyto vyčnívající části skal byly pokryty tenkou vrstvou ledu.

V malých rozměrech měli jsme zde obdobu poslední části výstupu na Pointe des Ecrins jen s tím rozdílem, že tam povšechný sklon přesahoval 50 stupňů. Já sám použil jsem chvílemi nabízenou pomoc Crozovu. Buď podání ruky, nebo přitažením lana. Když jsem chtěl podobně za mnou jdoucímu Hudsonovi pomoci, byl jsem vždy s díky odmítnut. Pan Hadow nebyl na podobný způsob postupu zvyklý a potřeboval proto stálé pomoci. Přece však mu bylo zřejmo, že je to jen nedostatek zkušenosti, jenž působil mu rozpaky.

Whymper vyhrává nad Carrelem

Toto jedinné obtížné místo nebylo příliš rozsáhlé. Nejprve jsme šli asi 100 m napříč svahem. Pak jsme se obrátili 20 m přímo vzhůru na hřeben, jenž spadá k Zermattu. Zahnuli jsme za skalní roh a ocitli jsme se opět na sněhovém svahu. Poslední pochyby zmizely v tomto okamžiku úplně. Mont Cervin byl náš! Pouze několik desítek metrů výškového rozdílu po pohodlném sněhovém svahu nás ještě od něj dělilo.

Musíme se nyní v duchu vrátiti k sedmi Italům, kteří 11. července vyšli z Breuilu. Byl dnes již čtvrtý den od jejich odchodu a my sžíráni byli nejistotou, zda se jim nezdařilo dostoupiti vrcholu dříve než nám. Během celého výstupu jsme se k nim v hovoru vraceli a několikráte se nám zdálo, že na vrcholu vidíme pohybující se body, lidské postavy. Čím výše jsme pronikli,tím zřejmější bylo naše vzrušení. Jak lehko mohli jsme ještě v posledním okamžiku býti připraveni o prvenství výstupu!

Sklon se zmírnil tak, že mohli jsme odložiti lano. Croz i já hnali jsme se o závod vzhůru. O třičtvrtě na dvě odpoledne ležel okolní svět u našich nohou a Mont Cervin byl pokořen! Na čistém sněhu vrcholu nebylo ani nejmenší stopy po návštěvě našich italských soupeřů. Avšak ještě nebylo naše vítězství jisto. Vrchol Mont Cervinu tvoří protáhlý hřbet si 100 m dlouhý a Italové snad dostoupili jeho protilehlého okraje.

Kvapil jsem tam, ale ani zde svěží sníh neprozrazoval stop lidské přítomnosti. "Kde asi vězí soupeřové?" Zpola v pochybách, zpola v očekávání jsem se naklonil přes skalní útes. Naráz jsem je spatřil, avšak pouze jako maličké body na hřebeni daleko hluboko dole. Zamával jsem kloboukem a zvolal na Croze: "Pojďte sem!" "Kde jsou?" "Támhle, nevidíte je, tam dole?" "To je věru ještě hezky hluboko!" "Ti lidé nás musí zpozorovati!" Volali jsme až do ochraptění. Zdálo se, že Italové nás pozorují, ale jistoty jsme neměli. Vyvrátil jsem velký kámen a zapřísahal Croze, aby mi také pomohl tímto způsobem ztropiti hluk.

Za chvíli se řítila celá lavina kamení přes okraj útesů s pekelným rachotem do hlubiny. Nyní jsme si byli svou věcí jisti. Italové se kvapně otočili a zmizeli nám z očí. Byl bych věru rád, aby vůdce té výpravy J.A.Carrel se v tomto okamžiku nacházel s námi na vrcholu. Neboť náš vítězný pokřik mu prozrazoval, že ztratil to, co považoval za čestnou povinnost svého života. Ze všech, kdo se o Mont Cervin pokoušeli, by zasluhoval on nejvíce, aby byl nyní na vrcholu.

Pocta poraženému Italovi

Neboť Carrel byl první, který pochyboval o tom, že je tato hora nedostupná a jediný, který přes všechny neúspěchy pevně věřil, že se výstup na ni jednou zdaří. Bylo jeho snem, aby svému rodnému údolí získal vítězství z jižní italské strany. Po jistou dobu soustředil celou hru o dostoupení vrcholu ve svých rukou a domníval se, že je pánem situace, avšak dopustil se chyby a prohrál.

Zatím přišli na vrchol i naši druhové. Vrátili jsme se na severní konec vrcholového hřebene. Croz upevnil stanovou tyč do nejvyšší sněhové návěje a připevnil na ni svou starou košili. Byla to chatrná vlajka a v bezvětří, jež právě zavládlo, se ani nepohnula. Přesto však byla spatřena z dalekého okolí. Z Zermattu, z Rifflu i z Val Tournanche. V Breuilu volali lidé: "Naši zvítězili!" Provolávali slávu Carrelovi a Itálii a připravovali velkolepou slavnost.

Ovšem radostné nadšení rychle vyprchalo, když se nazítří italská výprava vrátila smutně a s nepořízenou. My všichni jsme pak přešli po hřebeni od severního konce k jižnímu, abychom tam zřídili pyramidu z kamenů na znamení, že hora byla dostoupena lidmi."

Italové dle doznání Carrelova byli právě u tzv. Kravaty na jihozápadním hřebenu asi 400 m pod vrcholem a slyšeli volání a pozorovali pád kamení způsobený Whymperem. Byl vzácně jasný a čistý den, jak tomu bývá před nástupem dlouhého období nepříznivého počasí.

I Carrel se nakonec dostal nahoru

"Na 3000 m pod námi v hloubi zelenala se pole a pastviny zermattské, nad nimiž se vznášel modravý dým. Z druhé strany v hlubině 2000 m prostíraly se pastviny breuilské. Když jsme tak stáli na jižním okraji hřebene, tak jsme pozorovali také vzhled části hory, jež nás dělila od míst, kam došli Italové. Z této strany přímo od ramene (Piz Tyndall) nebylo na úspěch pomyšlení, neboť v tu stranu spadaly srázy tak strmé, že jsme v ně ani dohlédnout nemohli.

Zbývala jim pouze ta možnost, o které jsem s Carrelem častěji mluvil, totiž těsně nad ramenem zabočiti do Zmuttské stěny a dokončiti výstup po severozápadním hřebenu. Avšak zde při pohledu shora zdála se nám i tato myšlenka směšnou, že kdo by se pokoušel dospěti touto stranou k vrcholu, když k témuž cíli naší cestou od severu dostane se mnohem snáze.

A přece Carrel konečně 17. července tudy k vrcholu pronikl ovšem po šplhání tak obtížném, že sám o něm kdysi podotkl: "Nikdo by neprolezl místy, jež by byla jen o málo obtížnější, než jsou ta, jež bylo nám nutno překonati."

Čtyři mrtví, tři živí

Na vrcholu jsme se zdrželi plnou hodinu užívajíce krás rozhledu tak, že jsme ani nepozorovali, jak rychle nám chvíle oddechu uprchla. Po krátké poradě s Hudsonem jsme se rozhodli, že nejlepší pořadí pro sestup bude: Croz, Hadow, Hudson, jež jistotou kroku se vyrovnal vůdci, Douglas, starý Taugwalder jako nejsilnější ze všech a pak já s mladým Taugwaldrem. Navrhoval jsem také Hudsonovi, abychom na nejobtížnějším místě upevnili lano na skálu a tím abychom měli o jedno zabezpečení více. Hudson připustil možnost tohoto opatření, ale přece nebylo rozhodnuto, má-li se této opatrnosti užíti vskutku či ne.

Zatím co se společnost v uvedeném pořadí chystala k sestupu, zhotovil jsem si náčrtek vrcholu. Společníci byli již připraveni a čekali jen, až se uváži na lano na své místo, když tu kdosi připomenul, že jsme zapomněli zapsati svá jména na lístku a zanechati je v pyramidce, kterou jsme na vrcholu postavili. Na všeobecné přání obstaral jsem tuto záležitost sám za všechny ostatní a zatím se výprava dala na sestup. O několik minut později jsme se s mladým Peterem uvázali na lano a spěchali za ostatními.

Dostihli jsme je právě, když zahájili sestup po onom obtížném místě. Bylo užito náležité opatrnosti. Vždy se nalézal v pohybu pouze jediný z členů výpravy a teprv když stanul na pevném místě, dal se v pohyb následující. My oba jsme postupovali za ostatními. Okolo třetí hodiny mne lord Douhlas požádal, abychom se připojili lanem ke starému Taugwalderovi. Obával se, že kdyby někdo z nich uklouzl, tak by jen stěží udržel všechny na laně. Učinili jsme tak.

O několik minut později Michel Croz odložil svoji sekerku a věnoval se p. Hadowu, aby jeho postupu dodal větší bezpečnosti. Uvedl svého klienta do správného postavení a právě se chystal sestoupiti několik kroků dále, když v tom p. Hadow se smekl, sklouzl, padl na něho a porazil ho. Slyšel jsem, že Croz vyrazil výkřik hrůzy, a zahlédl jsem jak on i Hadow letí do hlubiny. V nejbližším okamžiku byl za nimi stržen Hudson a lord Douglas. Vše bylo dílem vteřiny.

Jakmile zazněl výkřik Croze, zachytli jsme se starý Petr i já skal, jak jsme nejpevněji mohli. Lano mezi námi bylo pevně napjato a náraz nás postihl oba jako bychom byli jedno. Vydrželi jsme strašlivý náraz, avšak lano mezi Douglasem a Taugwalderem prasklo. Ještě kratičkou chvíli jsme viděli své nešťastné společníky, jak po zádech klouzavým letem se řítí po strmém svahu s rukama rozepjatýma marně se snažíce o něco zachytit. Ještě nezraněni nám mizeli z očí jeden po druhém za okrajem srázu a padali strašlivou přes 1000 m vysokou stěnou k ledovci matterhornskému.

Vše je ztraceno!

Od té chvíle, když prasklo lano, nebylo jim pomoci. Tak zahynuli naši druhové! Dobře půl hodiny setrvali jsme na místě neodvažujíce se hnouti. Oba vůdcové ochromeni hrůzou plakali jako děti a třásli se tak, že nám hrozilo nebezpečí, že propadneme osudu jako naši společníci. Vzduchem otřásaly žalostné výkřiky starého Petra: "Chamonix, co řekne Chamonix?" Tím asi mínil: kdo uvěří v Chamonix, že by se Croz mohl zřítit? Mladý Petr za ustavičného vzlykotu křičel "Jsme ztraceni, jsme ztraceni!"

Uprostřed mezi oběma nemohl jsem se hnouti ani vpřed ani vzad. Prosil jsem mladého Petra, aby sestoupil ke mně, ten však se nemohl odvážiti. A dokud se nehnul, nemohli jsme z místa. Konečně se starý Petr vzmužil, vystoupil ke skalnímu hrotu, upevnil naň lano a s jeho pomocí dostal svého syna ke mně. Byli jsme nyní všichni tři zbylí pohromadě. Dal jsem si podati přetržené lano a shledal jsem ke svému překvapení, ba zděšení, že to bylo lano ze všech tří, jež jsme měli, to nejslabší. K úkolu, ke kterému bylo užito, nebylo vůbec určeno. Bylo to staré a v poměru ke druhým dvěma slabé lano. Vzal jsem je s sebou pouze pro případ, že bychom jej museli upevnit na skále na výpomoc a byli jej tam nuceni zanechat.

Po celé dvě hodiny jsem byl stále přesvědčen, že nejbližší okamžik bude také mým posledním, neboť oba Taugwalderové ztratili všechnu odvahu a nacházeli se v takovém stavu, že jsem od nich nemohl očekávati žádné pomoci, nýbrž musel jsem býti připraven, že každou chvíli se některý z nich neudrží a spadne. Teprv za hodnou dobu zmohli jsme se na to, co jsme měli dělat hned z počátku. Upevnili jsme vždy lano o nějaký pevný výčněl skalní a přidržujíce toho lana jako pevného sestupovali jsme zvolna, jsouce ještě spojeni lanem navzájem.

Návrat z říše ledového obra

Takto upevněná lana jsme nemohli občas stáhnouti. I odřezávali jsme je tak, aby jen nejnutnější kus zůstal na skále viseti. I přes tuto opatrnost šli jsme velice pomalu a s velkou bázní. V 6 hodin večer stanuli jsme na sněhovém pruhu na hřebeni spadajícím k Zermattu a měli jsme nebezpečná místa za sebou. Často a vždy marně vyhlíželi jsme pátrajíc po stopách našich nešťasných druhů. Nakláněli jsme se z hřebene, avšak pouze ticho nám bylo odpovědí. Spěchal jsem dolů po skalních útesech tak rychle, že se na mě několikráte obrátili s otázkou, jestli je chci zabíti.

O půl 10 hod. zjevilo se nám útočiště na skalní plotně, kde bylo právě místa pro tři. Tam jsme přečkali 6 dlouhých hodin. S úsvitem jsme sestupovali dále a z hřebene Hörnli spěchali mimo buhlské salaše do Zermattu. Se Seilerem jsme se setkali ve dveřích jeho hotelu. "Co se stalo?" "Taugwalderové a já jsme se navrátili." Z těchto slov zvěděl dosti, slzy mu vyhrkly z očí. Netratil však času zbytečným nářkem a vzbouřil vesnici.

Zakrátko vyrazil hlouček mužů, aby přes Kalbermatt a Zmutt vystoupili na výšinu Hochlicht ovládající Matterhornský ledovec. Po 6 hodinách přišli zpět a vyprávěli, že viděli těla nešťastníků ležeti nehybně na sněžišti. To bylo v sobotní večer. V neděli večer hodlali znovu vyjíti, aby v pondělí za úsvitu mohli již býti na ledovci. Poněvadž jsem nechtěl opominouti nejmenší vyhlídky na možnost záchrany svých společníků, rozhodl jsem se s duchovním Mc Cormickem vyjíti již v neděli ráno. Avšak lidé zermattští nesměli nás doprovázeti, neboť kněží jim hrozili vyobcováním z církve, jestliže se nedostaví na nedělní ranní mši.

Dva pohřby: nejprve ledovec, poté zermattský hřbitůvek

Pro některé to bylo velmi bolestné a Petr Perrn mi v slzách dokládal, že jen tato hrozba mu brání, aby nešel hledat své staré společníky z hor. Angličané nám přišli na pomoc. Pánové Robertson a Phillpots připojili se k nám a dali nám k dispozici svého vůdce Fr. Andermattena. Jiný krajan přenechal nám své vůdce Jos. Marie a Alex. Lochmattera. Bedřich Payot a Jan Tairraz ze Chamonix se k nám připojili sami dobrovolně.

V neděli o 2 hod. zrána jsme šli touže cestou jako ve čtvrtek až Hörnli. Odtud jsme zabočili vpravo dolů ke hřebenu a proplétali se rozpukaným matterhornským ledovcem. O půl 9 hod. vyšli jsme na výšiny nad ledovcem a dostali se na místa, odkud bylo vidět do sněhového zákoutí, kde museli moji přátelé ležeti. Když jsem viděl, jak nepohodou osmahlí muži jeden po druhém kladli dalekohled před oči, bledli a mlčky podávali přístroj dalším, bylo mi jasno, že je konec nadějím.

Stoupali jsme dále. Nešťastníci leželi v témže pořadí, v jakém se zřítili z výše. Croz poněkud vpředu, Hadow blízko za ním a Hudson o něco dále. Po Douglasovi nebylo ani stopy. Pohřbili jsme je na místě ve sněhu na úpatí ohromného útesu nejmajestátnější hory Alp. Všichni tři byli ještě spojeni manilovým lanem, nebo druhým stejně silným, takže tedy neslabšího lana bylo použito pouze na jediném místě. Totiž mezi mezi lordem Douglasem a starým Petrem.

To dávalo Taugwalderovi velmi ošklivé vysvědčení, neboť nebylo možno se domnívati, že by ostatní byli přivolili k užití slabého lana, když jsme měli ještě pěkného lana 70 m k dispozici. Kvůli starému vůdci, který požíval dobré pověsti, bylo žádoucno, aby se tato okolnost náležitě objasnila. A proto, když jsem byl vyslýchán vyšetřujícím soudcem, udal jsem řadu otázek, tak volených, že dávaly starému Petru Taugwalderovi příležitost, aby se očistil z podezření, které na něj padlo.

Úřady zatím přísně přikázaly, že mrtvoly musí býti dopraveny do údolí. A tak 19. července vykonalo 21 mužů z Zermattu tuto truchlivou a nebezpečnou práci. Po lordu Douglasovi ani tato výprava nenašla stop. Pravděpodobně uvázl kdesi ve skalách. Pozůstatky Hadowa a Hudsona byly pohřbeny na severní straně zermattského hřbitova za hojné účasti přátel.Michel Croz odpočívá na protější straně hřbitova pod prostým náhrobkem, jehož nápis chvalně připomíná jeho čestnost, odvahu a ochotu."

Pro zveřejnění připravil Miroslav Peč. Článek vyšel v časopisu Země a lidé, svazek 48, vydaný v roce 1923. Mezititulky jsou redakční.

SDÍLEJ:

Diskuse

Ochrana proti spamu. Napište prosím číslo dvacet-čtyři:

  • Captcha Image

Diskuze k článku

Re: Italska strana je super

Jak které roky a za jak kterého počasí.

Reaguj
Re: Italska strana je super
rád bych jel v září - není to pozdní termín?
  • Autor honza
  • Datum a čas 24.3.2008 14:47
Reaguj
meeeeeeee
meeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee
  • Autor bob
  • Datum a čas 27.4.2006 15:07
Reaguj
Italska strana je super
Doporucuji chodit z italske strany.Mene lididaleko levnejsiItalove laskavejsi SvycaruNa pozadani vyvedu nabo poradimJirka Schmiedt
Reaguj
Super
Vynikající článek, přečetl jsem ho jedním (zatajeným) dechem!
  • Autor Hermi
  • Datum a čas 9.3.2006 12:51
Reaguj
Scrambles amongst the Alps
Nevite, jestli jde nekde sehnat Scrambles amongst the Alps od Whympera? Copyright uz to snad nema.
  • Autor lada
  • Datum a čas 9.3.2006 10:25
Reaguj
Keby...
...chcelo byt na horydoly takych clankov viac. Sialene dlhy, ale super!
  • Autor Rujir
  • Datum a čas 8.3.2006 21:26
Reaguj
Celkem 7 příspěvků v diskuzi


Jižní Čechy AKTUÁLNĚ 2019

Jižní Čechy AKTUÁLNĚ 2019

Poklidné jižní Čechy ukrývají spoustu zajímavostí. Přinášíme turistické, cyklistické a outdoorové novinky z tohoto kraje.... celý článek

Kávy pitel nemá chybu u Kutné Hory

Kladská Nisa / Nysa Klodzka

registrovat

Hledáte ubytování v Česku nebo na Slovensku? Doporučujeme chaty a chalupy k pronájmu za nejlepší ceny.
Cestovní pojištění od Porovnej24.cz
Turistický informační portál WhereToStay.Tips kde naleznete fantastické rady kde se ubytovat, kde jíst a co vidět, v lokalitách celého světa.





Nejčtenější články

Koupací vyjížďka: Hostivařská přehrada, Podleský rybník a Slatina

Koupací vyjížďka: Hostivařská přehrada, Podleský rybník a Slatina

AKTUALIZACE Slunce pálí, teploměr stoupá nad 30 stupňů, dusno by se dalo krájet. Lehce poobědváme a vyrážíme na koloběžkový výlet za koupáním. Naplánovali jsme tři plavání na trase - Hostivařskou přehradu, Podleský
Lanovkou na Lomnický štít

Lanovkou na Lomnický štít

AKTUALIZACE Lanovka z Tatranské Lomnice na Lomnický štít a zpět vyjde dospělého na 51 eur. Za to se dostane na nejvyšší osídlené místo na Slovensku. Je odtud jeden z nejlepších tatranských výhledů.
Houby AKTUÁLNĚ 2019

Houby AKTUÁLNĚ 2019

Přinášíme zprávy z lesů a luk. Přejeme dobrou chuť, ať už připravujete smaženici, sušíte nebo nakládáte jakékoliv jedlé houby!
Hřebenem Fagarášských hor

Hřebenem Fagarášských hor

AKTUALIZACE Nejvyšší rumunské hory Fagaraš / Muntii Fagarasului jsou o pár metrů nižší než Vysoké Tatry, ale za to jsou mohutnější, delší a deštivější.
V údolí Roklice postavil Bělina další ferátu, horolezci mu chtějí zabránit v pokračování

V údolí Roklice postavil Bělina další ferátu, horolezci mu chtějí zabránit v pokračování

Horolezec Karel Bělina, zvaný Pískovcová fréza, se dal na stará kolena do budování ferát. Zatímco jeho pět tisíc lezeckých cest převážně na pískovci je oceňováno, feráty budí odpor. Zvláště ta

Kalendář akcí Zobrazit všechny akce

AKCE KDE INFO KDY ČAS
Horolezecký ženský sraz RHM Velká Británie, Lake District 13.-21.7. 13.7.
Transalp - etapový cyklomaraton Německo, Oberammergau 14.-20.7. 14.7.
4x Revelations Jablonec nad Nisou, Dobrá Voda 18.-20.7. Horská kola 18.7.
Horolezecké filmy Miroslava Šmída Police nad Metují, Terasy 20.7. 21:00
Dračí lodě Brno, přehrada 20.7.
Stodská 8 Stod, Slavoj Běh 20.7.
Kravařská lávka Praha, Novotného lávka 20.-21.7. 20.7.
Horský běh na Dvoračky
Rokytnice nad Jizerou 20.7.
Dračí lodě Výrovice 20.7.
Trans Brdy - cyklomaraton Lety Horská kola 20.7.

Diskuse

V údolí Roklice postavil ... libor, 16.7.2019 21:24, 1 příspěvek
Skautská nadace Jaroslava... Michael Beranek, 15.7.2019 22:29, 1 příspěvek
Bolesti kloubů JN, 15.7.2019 9:30, 10 příspěvků
Bolesti kloubů Karla, 15.7.2019 8:59, 10 příspěvků
Stanování u horské chaty ... Michael Beranek, 13.7.2019 22:06, 2 příspěvky
Stahování u Tebe Rouse Honza Šlouf, 13.7.2019 21:41, 2 příspěvky
Footbikes X e-bikes Pišišvor, 11.7.2019 23:52, 1 příspěvek
Kontrola na hranicích Menhart, 10.7.2019 19:46, 1 příspěvek
Pozor.... JN, 10.7.2019 13:10, 3 příspěvky
Všechno Špatně Prkoš, 8.7.2019 12:27, 3 příspěvky

Fórum Zobrazit všechny příspěvky

Severovýchod Slovenska na... Horydoly , 15.7.2019 2:30
KROK 2019 Horydoly , 9.7.2019 11:38
Tóny Dolomit / I suoni de... Horydoly , 8.7.2019 12:04
BMW je oficiálním vozem M... Horydoly , 8.7.2019 11:57
Šary Vary v Plzni Horydoly , 8.7.2019 11:43
Tatra kolem světa Horydoly , 8.7.2019 11:34
Re: Polsko Horydoly , 8.7.2019 11:29
GP Kaltmeyer Safe for Bike Horydoly , 2.7.2019 20:48