Bílé Karpaty pěšky stále po hřebenu

Proč jsme vybrali zrovna toto pohoří na hranicích se Slovenskem? Dali jsme na doporučení učitele biologie. Prý to tu je velmi řídce obydlené a příroda nádherná.

Rozhledna bez rozhledu

Asi tři sta metrů od zastávky se nachází rozhledna Drahy. Článek na internetu o ní hlásá, že je to jedna z absurdních vyhlídek Bílých Karpat - rozhledna, ze které není nic vidět. Přesto nebo právě proto se sem jdeme podívat. V přístřešku vedle dřevěné konstrukce necháváme batohy a vyrážíme nahoru.

Začíná pršet, ale pro bundu se vrací jen Píšťalka. Gabča zůstala dole, nahoru ji to neláká. Já s Džohnym vybíháme několik desítek schodů. Není nad to při bouřce vyjít na nejvyšší místo v okolí. Výhled opravdu není pěkný. Vidíme pouze údolí, které jsme viděli i ze země.

V dálce hory, kam se dnes chystáme, jsou v dešťovém mraku. Hurá na ně.

Mírně klesáme směrem k vesnici Javorník, a protože se nám nechce jít po silnici, opět stoupáme skoro do počáteční nadmořské výšky, ale na druhou stranu pole. Lehce poprchává, navlékáme pláštěnky na batohy. U studánky Dolní búdy smočíme rty a pokračujeme k rozcestníku Liščí bouda. Tam jsme si naplánovali první přestávku.

Máme za sebou třetinu dnešní cesty. Většinu z pěti kilometrů jdeme po silnici. U rozcestníku je starý altánek, studánka a taky keška. Obědváme a jemné přeháňky nepřestávají. Pokračujeme tedy dál.

Noc v hangáru

U Megovy boudy konečně opouštíme silnici. Je tu ale výživný dvě stě metrů dlouhý strmý úsek. Boty po bahně občas sklouznou, ale nahoře jsme nečekaně za chvilku. Nastává kilometr dlouhý rovný úsek. Cesta jako podle pravítka. Gabča vystřelila dopředu jako šíp, teď vede naší skupinku ona. Vycházíme z lesa a naskýtá se nám krásný pohled. Velká louka mezi lesy, z které jsou výhledy, přestože je mlhavo. Od vrchní části pastvin vede na Velkou Javořinu běžkařská trasa. Nejvyšší vrch Bílých Karpat je náš dnešní cíl.

Za Šibeničním vrchem potkáváme na louce stádo ovcí. Jdeme neohroženě skrz ně do té doby, než na nás nevyběhne ovčácký pes. Začne hlasitě štěkat a my se radši stahujeme a pokračujeme po kraji lesa. Víme, že od Dibrovova pomníku už to není daleko. Tam dáváme poslední dnešní přestávku na sušenky. Za hodinku jsme na vrcholu. Poslední úsek je pěkně strmý, ale zato nás čeká odlesněný šest set metrový vrcholový hřeben, s výhledy. Dojdeme na nejvyšší bod v nadmořské výšce 969 metrů. Nachází se v těsné blízkosti vysílače, kde je vstup zakázán. My jsme ale chtěli být na nejvyšším bodě.

Začínáme hledat přístřešek na noc. Má totiž hodně pršet. Bouda na vrcholu vleku je zavřená, místo pod ní tak pro jednu osobu. Gabča jde ohlédnout okolí a vrátí se asi za dvacet minut. Zato s vyjednaným místem v podloubí Holubyho chaty. Nemusíme nic platit a můžeme prý přespat. Nabídku přijímáme a ze slušnosti si koupíme pivo a čaj. Rýži si uděláme na vařiči. Vedle chaty stojí hangár, tam by bylo spaní. A ani by nás nikdo ráno nerušil.

"To tam postavil starosta, už je to tu asi dva týdny a slavnost už byla. Klidně tam přespěte," hlásí paní správcová. Po jídel se tam přestěhujeme. Hangár není úplně vypnutý, ale snad neproteče. Leháme si takticky doprostřed, zavíráme dveře a okna a do noci přemýšlíme o tom, jestli prostřední tyč s kovovou špičkou bude fungovat jako hromosvod

Bez vody a s malinami

V noci prší, ale mokré spacáky moc nemáme. Jen trochu Gabča, ale to zachrání igelit. Po snídani vyrážíme s Džohnym pro vodu k pramenu Veličky a podívat se na přístřešek U Zabitého Žida.

"Za půl hoďky jsme zpět," oznamujeme. Nakonec trochu zbloudíme, takže se brodíme vysokou travou. Nakonec k pramenu dorazíme, přestože je odbočka od turistické značky neznatelná. Keška nás dovede. Tu nalezneme, vodu ne. Pramen vyschl. Alespoň tedy nasbíráme maliny jako omluvu holkám. Za chvíli jsme u nich.

K přístřešku nejdeme, je to pěkný krpál dolů. Vodu nemáme a trvalo nám to dvojnásobek doby. Holky nás vítají a po předání malin jdeme pro vodu na záchody do chaty. Po zelené značce scházíme do vesničky Květná. Na třech kilometrech klesáme 500 výškových metrů.

Proč nejdeme po hřebeni? Protože to jinak nejde. Často musíme na chvíli zastavovat. Nohy nás bolí víc než při cestě nahoru. V Květné mají samoobsluhu a v ní kupujeme polárkáč. Při přepočtu na gramy je to snad nejlevnější zmrzlina na trhu. Když máme lžíce, není co řešit.

Přečkáme déšť na zápraží

Čeká nás opět půl hodinky nahoru, půl hodinky dolů. Nízký kopeček Nová hora je obklopen loukami. Při cestě řešíme rozdíl mezi vírou a náboženstvím. Na vršku potkáváme cyklisty, kteří pokračují bůh ví kam. My máme namířeno ke Březovské kyselce, vody už moc nemáme. Turistickou značku ztratíme, a tak nám pomůže GPSka. Je po kolem třetí hodiny, usedáme na lavičku a obědváme. Kyselka ani jednomu z nás nechutná, ale radši ji nabereme, vařit se z toho dá. Po pětačtyřiceti minutách se zvedáme a pokračujeme v cestě. Na Velký Lopeník je to jen čtyři a půl kilometru. Po sto metrech začíná hustě pršet. Nandaváme pláštěnky, nepromokavé bundy a Džohny vytahuje deštník. Každý má jiný způsob, jak se chránit před deštěm.

Cestička je rozbahněná a prší čím dál víc. Za pár minut vidíme brod. To budeme mít do půlky lýtek. Na poslední chvíli zahlédneme vedle mostek skrytý pod stromy. Nejraději bychom se schovali pod stromy, ale žádné vhodné tu nejsou. Narážíme na silnici, na druhé straně je statek. Jeho zápraží je zastřešeno, a tak se tam jdeme schovat. Snad to za chvíli přeprší. Ne, nevypadá to. V Čechách je černo, na Slovensku azuro.

Dva lidé vychází ze dveří, ale pouze se ptají, jestli tu přečkáváme déšť. Kýváme na souhlas a je nám udělena milost. Za půl hodiny nejhorší přestane, a tak vyrážíme dál. Nejdřív po kraji pole, poté přes potok do lesa. Čtyři kilometry stále do kopce. Na vrchu Velkého Lopeníku nás čeká krásná rozhledna, ale výhled moc daleký není. Dále nalézáme velký přístřešek na přespání, kde budeme přečkávat noc ještě s jednou dvojicí. Voda je tu dostupná ze studánky, která vytéká přímo ze skály. Je pěkně studená, ale dobrá. Vypadá to, že na vršku tolik nepršelo, a tak nataháme dřevo na oheň. Po notné chvíli se nám ho s pomocí pevného lihu podaří rozdělat. U plápolajícího táboráku večeříme. V noci ještě přijde další skupinka a lehá si do prvního patra rozhledny. Pěkně na ně v noci fouká, přístřešek je lepší. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. A tentokrát jsme to my.

Sucho v hospodě a noc na zastávce

Při naší snídani dvojice, která s námi spala, odchází. Skupinka, spící v rozhledně, odešla za východu slunce. Asi jí byla zima. Dnešek má být po hřebeni, a tak to nebude namáhavé. Malý Lopeník, Kobylec, Lopenické sedlo. Zde potkáváme krávy a turistická cesta vede skrz ohradník. Krávy se nevyplatí provokovat, a tak pouze pořizujeme pár fotek.

U Mikulčina vrchu chceme dát svačinku. Slunce svítí, až z nás leje pot. Na rozcestí je jediné místo ve stínu. Tam už stojí skupina výletníků. Naštěstí po chvilce odejdou a my můžeme zabrat jejich místo. Teplota neklesá, a tak po sušence pokračujeme dál. Dva kilometry po silnici jsou už ve stínu a po rovině. Poté ale opět klesání. Tentokrát už je to více pozvolné. Skupinky se rozdělují. Džohny nám utíká dopředu, Gabča v jistém rozestupu za ním a já s Píšťalkou jdeme svým tempem. Sestup nám trvá asi hodinu.

Oběd dáváme ve Starém Hrozenkově u nádrže. Uvažujeme i o koupeli, ale nakonec nám stačí jen si sundat boty a vysušit nohy. Je tu stín, a tak tu setrváme přes třicet minut. Cesta vede strmě do kopce. Jak jinak, po cestě dolů. Vede po silnici a divím se, že to škodovka, co nás předjíždí, vyjede.

U rozcestí boky má být studánka. Ano, je tam, ale voda v ní stojí a uvnitř vidíme hady. Naštěstí se už někdo napil a chutná mu. Doplňujeme tedy flašky a holkám tajemství říkáme až později. Do obce Žítková je to už jen kousek. Tato vesnice byla námětem knihy Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. Přemýšlíme, jestli nejít do místní hospody, ale nakonec vyrážíme dál.

Na kopci vidíme déšť, které se k nám blíží. Po několikaminutové debatě vyrážíme do hospody na čaj, grog a pivo. Strávíme tam příjemné tři hodinky. Začíná pořádně pršet a my jsme rádi, že jsme uvnitř. Podle radaru a předpovědi má takhle pršet dlouho a zítra má přijít to samé. Přehodnocujeme plány a vymýšlíme kratší cestu, Gabča hledá spoje rovnou odtud. Podle rady místních nocujeme v autobusové zastávce, kde i vaříme. Nad námi hnízdí vlaštovky, v noci ale přestanou dělat bordel . Déšť odešel pryč, a tak se jdeme podívat na západ slunce. Výhled je po dešti parádní.

Na Koncích je vrcholová knížka

Ranní autobus v pět hodin vzbudí jen někoho, ostatní spí jak zabití. Kolem sedmé se postupně vykopeme ze spacáků a snídáme. Vlaštovky snídají také. Kolem deváté dorazíme na rozcestí Skaličí, kde je studánka, ale voda také stojí. Nakonec zjistíme, že uniká bokem. Vodu už žádnou nemáme, a tak tedy nabíráme. Počasí se konečně umoudřilo a není ani vedro ani deštivo.

Potkáváme dvojici, kterou jsme včera zdravili z autobusové zastávky. Asi si někde postavila stan. Kluci se baví mezi sebou, holky se baví mezi sebou. Cesta rychle ubíhá. Rozcestí Na Koncích stojí na hranicích. Mně se ten název moc líbí a stejně tak i vrcholová kniha, která není na vrcholu. Zapisujeme se do ní. Ve studánce ještě dobíráme trochu vody.

Teď už jen po zelené turistické do Slavičína na nádraží. Po cestě narazíme na zavřený srub s lavičkou. Tak usedáme a jíme rozdrolený chleba, nutellu v krabičce a vločky. Zbytky se musí zlikvidovat. Na kraji lesa potkáváme pomník padlým letcům ve tvaru srdce. U něj následuje povinná společná fotka. V Šanově je pojízdná prodejna, ale je před ní fronta a my spěcháme na vlak. Na nádraží dorážíme kolem třetí hodiny. Vlak jede zanedlouho.

REGION na Horydoly: BÍLÉ KARPATY