Bitva u Grunwaldu patří do polské mytologie

Bitva u Grunwaldu se odehrála 15. července 1410 v severovýchodním Polsku.

Postavily se v ní proti sobě polsko-litevská unie a řád Německých rytířů.

Jinak též král vzmáhající se dynastie Vladislav II. Jagellonský proti velmistru teutonského křižáckého státu Ulrichu von Jungingenovi.

Bitva je pojmenovaná v různých jazycích po třech vesnicích, mezi kterými proběhla smrtelná řež. Shodují se v tom, že jména nesou po zeleném lese:

Grunwald (Žalgiris litevsky)
Stebark (Tannenberg německy)
Lodwigowo (Ludwigsdorf německy)

Na bahnitých loukách s křovím a lesíky po stranách, s potoky a říčkami v zádech, se sešla rytířská elita z celé Evropy. Někdo sem jel z přesvědčení, jiný z povinnosti, další byli obyčejní žodnéři. Národnostní směska zahrnovala vše od severu na jih Evropy, Malou Asii i západoasijské roviny. Velení obou stran bylo křesťanské, ale na víru se zase až tak nehledělo. Katolíci, vyznavači islámu i pohani byli vítanou posilou každé strany.

Staří kronikáři uvádějí celkem dva až čtyři miliony bojovníků, ale to jistě nebylo možné. V Evropě tolik boje schopných mužů ani nežilo a navíc chudá pruská země by tolik lidí neuživila ani krátkodobě.

Všechny výhody na německé straně

Dnes se odhaduje necelých čtyřicet tisíc bojovníků na každé straně, z toho přibližně polovina byli pěšáci, bojující vesničané a týlové jednotky.

Na straně křižáků byly všechny výhody - bylo jich sice o něco méně, ale byli lépe vyzbrojeni těžkou jízdou i dělostřelectvem zvaným bombardy a hlavně měli za sebou neocenitelné bojové zkušenosti i tvrdý a metodický tréning.

Jagellonec měl však lepší instinkt, možná víc štěstí a asi se naučil strategii od Tatarů, se kterými do té doby bojoval, aby se s nimi u Grunwaldu spojil.

Shoda náhod nebo štěstí, instinkt a strategie?

Ačkoliv bitva byla popsána podrobně, nikdo úplně přesně neví, co se vlastně na bojišti stalo, že organizovaný a silný řád podpořený rytířstvem poloviny Evropy prohrál a byl doslova povražděn v poli i při útěku.

Nejprve obrněná křižácká jízda váhala s útokem na nepřítele, který sotva skončil modlitbu k Bohorodičce a teprve se šikoval. Postavila se do obranného postavení, což není zrovna vítězná strategie.

Poté selhalo dělostřelectvo, zřejmě kvůli navlhlému střelnému prachu, neboť v noci před bitvou přišla průtrž mračen. Na útěk před litevskou lehkou jízdou se dala pěchota. Těžká jízda se jí tedy vydala na pomoc, ale během manévru zabila více vlastních vojáků, než to dokázal udělat protivník.

Fronta se rozvinula do šířky pěti kilometrů.

Zlom přišel v bažinách

Po vyhraně potyčce s lehkou jízdou Tatarů se německá těžká jízda dala do pronásledování, což byla další chyba. Útěk byl možná fingovaný, ale každopádně vedl do křoví a mokřin na okraji lesa. Tam těžká jízda neměla proti obratným lehkooděncům a pěchotě šanci. Karta se zde obrátila.

Litevsko-polská vojska nebrala zajatce a vraždila na útěku kohokoliv, kdo jim přišel pod ruku. Zdržela se ještě u zásobovacích vozů, které Němci srazili do kruhové obrany, ale i ty byly překonány a krvavá řež pokračovala. Po zdolání poslední překážky se dali vítězové do pronásledování a zabíjeli až do večera.

Bitvu přežila pouhá desetina Německých rytířů, zachránil se jen jeden z vrchního velení. Obrovské ztráty však měla i litevsko-polská unie.

Nízký původ bojovníků se ukázal být výhodou

Není jisté, zda si byl Jagellonec vědom své další výhody, která plynula ze složení jeho vojska. Zatímco křižáci byli z velké části urození, unijní žoldáci pocházeli často z nižších stavů. Šlechtici v té době mohli požadovat výkupné za zajatce, kdežto ostatní ne. Z toho vyplynulo, že litevsko-polské vojsko se soustředilo na účinné zabíjení, kdežto křižáci se pokoušeli brát protivníky do zajetí. Co bylo efektivnější, je nasnadě.

Roli snad sehrála také skutečnost, že noční déšť a bouře vzaly bohatším křižákům stany a ti se vůbec nevyspali, kdežto chudší přístřešky na litevsko-polské straně vydržely a bojovníci v nich aspoň něco naspali.

Určitě si ale Jagellonec uvědomil ihned po hlavních bojích, komu velí. Dal totiž rozbít všechny sudy s vínem, které zůstaly v dobytém německém ležení. Obával se případného protiútoku na své zpité vojsko. 

 Kutná Hora a Europa Jagellonica

Trasa kolem Grunwaldu

Grunwald leží na Mazurách v severovýchodním Polsku. Pokud chcete poznat zemi, o kterou zápasili Němečtí rytíři s Jagellonci, projeďte Trasu kolem Grunwaldu (Szlak Petli Grunwaldzkiej).

Je vhodná pouze pro motorizované turisty, protože meří 263 kilometrů a vede převážně po úzkých, ale frekventovaných silnicích. Je značená cedulemi se dvěma meči jako připomínkou, že předáním těchto zbraní mezi protivníky začínaly středověké bitvy.

Trasa vede po nejdůležitějších místech od bojiště v Grunwaldu, přes Nidzici, Dzialdowo, Lidzbark, Lubawu, Ostródu a Olsztynek zpět do Grunwaldu. Jsou to všechno opevněná města a hrady, které postavili křižáci, Jagellonci je postupně dobyli a mnohdy zbořili a vypálili.

Každý národ vykládá bitvu po svém

Poláci dodnes pokládají bitvu u Grunwaldu za určující událost ve své historii. Jak by také ne, když položila základy samostatného polského státu. Vítězové totiž stáli na straně polsko-litevského vojska.

Němci se bitvu snaží prezentovat už šest set let jako zkázu křesťanstva a civilizace vůbec. Němečtí rytíři šířili pravou víru v Prusku mečem, ohněm, podvodem i hospodářskými znalostmi. Přesto byli poraženi. Za 1. světové války ve stejných místech vyhráli jeden ze střetů a prezentovali bitvu u Tannenbergu to jako odvetu za staleté ponížení.

 Vojtěchova poslední cesta

Rusové se pokoušejí vykládat bitvu u Grunwaldu jako střet panslovanského svazku pod svým vedením s germánskými dobyvateli. Přitom do bojů zasáhlo jen malé množství žoldnéřů z ruského území a s Matičkou Rusí neměla bitva nic společného. V bitvě se utkali najatí žoldnéři ze všech koutů Evropy, ale také třeba Tataři a další pohani.

Češi bitvě ve svém dějepisu nedávají skoro žádné místo, jako by se jich netýkala. Opak je pravdou! Na obou stranách bojovalo velké množství žoldnéřů ze zemí Koruny české. Výdaje platili čeští králové Václav IV. i Zikmund Lucemburský, ačkoliv se přímo se svými armádami bojů nezúčastnili.

Slezané a Lužičtí Srbové se postavili do řad polsko-litevské koalice, ale v boji se nakonec chovali velmi zbaběle.

 Středověké stříbro v Kutné Hoře

Budoucí husité bojovali většinou na straně Německých rytířů. Naučili se tam mnohému. V bitvě byl zřejmě i Jan Žižka. Nejprve se setkali s cizími zbraněmi (palcáty, selským náčiním a také s lehkým dělostřelectvem), poté si ověřili taktiku (klamné manévry, fingovaný útěk a vylákání protivníka do nechtěného útoku)  a novou strategii (vozová hradba, využití podmáčeného terénu), a nakonec vyzkoušeli i lstivé vyjednávání (po bitvě se pokusili prodat hrad Malbork, jehož obyvatele měli chránit, což napoprvé Jagellonec odmítl jako nečestné, ale jeho nástupce Kazimír IV. o pár let později souhlasil a hrad lehce dobyl).

 Dobytí Sionu je záhadné

Budoucí husité vytěžili z bitvy u Grunwaldu nakonec tak obrovskou výhodu, že o ní nemohli snít ani v nejdivočejších snech. V bitvě byl zdecimovaný výkvět evropského rytířstva a řád Německých rytířů, který byl jediný schopen ve střední Evropě udělat pořádek, padl na kolena, ze kterých se už nikdy nezvedl. To znamenalo, že lúza a zběř všeho ražení si mohla v Čechách (rozuměj bohaté pokladnici Evropy) dělat, co chtěla. Zikmundovy křížové výpravy složené z náhradníků za zkušené, ale mrtvé válečníky, neměly proti husitům (rozuměj zkušeným a motivovaným lumpům) velké šance.

INFO: Grunwald 1410

Zobrazit místo Turistika na větší mapě