Staré Prachnerovy sochy v moderní Ypsilonce

Průchod vede z Purkyňovy do Vladislavovy a Spálené ulice. Prochází skrze pasáž Olympic, První českou vzájemnou pojišťovnu a palác Aventin.

Významná bohyně Hygieia

Hygieia od Petra Prachnera z roku 1804 zdobila Hildprandtovský palác v Praze, kde ztělesňovala civilizaci, a proto je doprovázena kohoutem - knihomolem (vědění) a malým loutnistou (umění). Palác byl zbořen, ale sochy jsou vystaveny na místě, kde původně stával. Najdeme je na dvorku přístupném ze Spálené 14 nebo Vladislavovy 15. 

Hygieia je v řecké mytologii dcera boha Asklépia a Epione. Je bohyní zdraví, čistoty a Měsíce. Z jejího jména je odvozené moderní slovo hygiena. Hippokratova lékařská přísaha začíná přísahou na Hygieiu. Jejím symbolem je had, který ji omotává, miska, ze které had pije, a někdy roh hojnosti.

Její sestry Meditrine a Panakeia symbolizují jednotlivé stránky zdraví: léčení a hojení. Panakeia je kromě bohyně lékařů také bohyně čarodějnic. Bratr Telesforos představuje síly uzdravení.

Další tři kvalitní klasicistní figurální plastiky z téhož paláce zdobí okrasnou zeď vpravo na dvoře.  

Budova pojišťovny ve Spálené ulici nahradila roku vynikající pozdně barokní palác Hildprandtovský, postavený 1804 podle projektu Zachariáše Ziegerta, a rozsáhlýí klasicistní dům vedle.

Topografická literatura nazývá Hildprandtovský palác též U Šmerhovských.

Plány secesní novostavby vypracoval pro První český c. a k. privátní ústav ku vzájemnému pojištění proti škodám z ohně a krupobití prominentní architekt českých finančních ústavů Osvald Polívka a postavena byla 1909. Budova prošla úpravami v letech 1927 (zvýšení o patro), 1932, 1938, 1947, 1950, 1956, 1960, 1992 a 1993.

Zadní objekt pojišťovny ve Vladislavově ulici nahradil starší dům. Už 1872 na jeho parcele postavila Vzájemná pojišťovna "zadní příčné stavení". Roku 1873 bylo pro Böhmische Bau- und Immobilien Bank postaveno uliční křídlo s malým dvorkem. 

Po roce 1995 probíhala zásadní přístavba a úpravy především objektů při Vladislavově ulici - prakticky došlo k novostavbě, ze staršího objektu zůstala zachována jen uliční fasáda.

Sochař Petr Prachner

Petr Prachner (1744 nebo 1747 - 1807) byl pražský pozdně barokní sochař a řezbář, příslušník druhé generace pražské sochařské rodiny Prachnerů. Jeho otcem byl Richard Prachner, který do Čech přišel z Bavorska, synem pak Václav Prachner.

Prvotní sochařské vzdělání nabyl, stejně jako jeho bratři Josef a Valentin, u svého otce, poté odjel za prací do Vídně, Mannheimu, Londýna, Holandska a Itálie, odkud se vrátil zpět do Čech kvůli otcově nemoci.

Patrně kolem roku 1765 se vrátil do Prahy a začal spolupracovat s otcem. Po roce 1776 nejspíše znovu odešel do zahraničí, ale koncem století již zase pobýval a tvořil v Praze. Ze svých cest za zemské hranice, motivovaných zřejmě i existenčními důvody, zajížděl do Prahy, kde se kolem roku 1780 oženil. Bydlel ve svém domě ve Spálené ulici č. p. 85.

Mezi lety 1765 a 1770 se významně podílel na otcově zakázce na kazatelnu v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze, která patří k předním dílům v Čechách. Slovy J. Neumanna: "četné figurální motivy a přebohatá ornamentální výzdoba tu srůstají s náročnou architekturou v hybný, opticky působivý celek, který vychází z barokního iluzionistického principu."

Společným dílem je také adventní skupina Zvěstování pro klášterní kostel v Břevnově z doby okolo roku 1765.

Práce dílny Prachnerů se vyznačují dynamismem a radikálně rokokovým vzruchem, který přinesl otec Richard, Petr však postupně směřuje ke klasicistním rysům a zklidněné formě.

Jeho prvním doloženým samostatným dílem jsou sochy na oltáři Pražského Jezulátka v kostele Panny Marie Vítězné v Praze (1776). Vynikají zde obzvlášť postavy Panny Marie a s Josefa po stranách oltáře. Jedná se podle  O. J. Blažíčka o projev smyslu "pro skladbu plynulou, bez prudkých vzruchů plastiky otcovy, a jeho nepatetického realismu, dvě vlastnosti vytříbené na vzorech dobové plastiky římské". Pro starší oltář v tomtéž kostele vytvořil ještě sochy karmelitánských řádových patronů svatého Jana z Kříže a svaté Terezie z Ávily. Předlohou pro sochu světice byla socha svaté Terezie z baziliky svatého Petra v Římě, která je dílem Filippa della Valle.

Klasicistní styl vykazují také Prachnerovy plastiky na kazatelně v kapli svatého Kříže na Pražském hradě.

Prachner dále vytvořil oltář v kapli v zámku Měšice (1775) a kazatelnu pro kostel svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze (po 1770), která je jednodušší obdobou kazatelny v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně.

Jeho dílem jsou patrně také sochy svatého Václava, svatého Víta a svaté Ludmily na průčelí křížovnického kostela svatého Františka v Praze, jež byly dříve připisovány O. F. Quitainerovi.

Z pozdního období jeho tvorby známe jak dřevořezby, tak kamenné plastiky. Kuriozní jsou dřevěné papouščí hlavy pro Čínskou bažantnici na zámku ve Veltrusích (1796), která shořela při požáru 1919. Pískovcová náhrobní deska posledního opata sázavského kláštera Leandra z Kramáře (1801). 

Posledním Prachnerovým doloženým dílem je socha svatého Jakuba v Domašíně (1805).

Šlechtici Hildprandtové

Hildprandtové z Ottenhausenu jsou starý šlechtický rod, žijící v Čechách od 17. století. Původ Hildprandtů není přesně doložen, pochází z Horního Rakouska nebo Tyrolska, ale možná z Horního Bavorska.

Roku 1530 jim bylo uděleno právo nosit erb a 1579 byli přijati mezi říšskou šlechtu. Za vlády císaře Rudolfa II. přišli Hildprandtové do Čech, kde jim bylo šlechtictví potvrzeno. Císařovna Marie Terezie povýšila Hildprandty do stavu svobodných pánů 1756. Václav Karel svobodný pán Hildprandt koupil panství v jihočeské Blatné 1798. Zámek Blatná se poté stal rodovým sídlem.

V září 1939 se bratři Robert, Karel, Jindřich a Bedřich připojili k Národnostnímu prohlášení české šlechty. V Blatné Hildprandtové pobývali až do roku 1953, kdy byli zámek nuceni opustit. 

Bedřich (1902-1981) díky známosti tchána Ferdinanda Veverky s etiopským císařem Haile Selassiem bylo jeho rodině umožněno 1959 legální vystěhování do Etiopie. Po pádu císaře 1975 přesídlili na Baleáry a později do Gautingu u Mnichova, kde zemřel jako poslední potomek rodu po meči.

V rámci restitucí v devadesátých letech 20. století byl zámek navrácen ženským potomkům.

Motto Hildprandtů zní: Per angusta ad Augusta (Přes překážky k vznešenosti).

Rodinná hrobka Hildprandtů se nachází poblíž kostela svatého Jana Křtitele na hřbitově v Paštikách.

Zobrazit místo Turistika na větší mapě