Výlet do jinam

Inzerované vzpírání hrochů mě tenkrát zaujalo, cosi o přírodě a jejím chránění mi nebylo cizí, relaxace s nohama v trávě a hlavou v oblacích mi nic neříkala, lehy a běhy mi nevadily. To vše za dobrou cenu a navíc akorát od 17 let, takže jsem se přihlásila. Při balení jsem si nebyla úplně jistá – s sebou pracovní a společenský oděv, dlouhou sukni (dopis se kupodivu nezdál být specificky určen dívkám nebo klukům) a fotografii z dětství.

Bosi do lesa

Ve vlaku cestou na místo srazu jsem začala vytipovávat existence podobného věku a velikosti zavazadla. Dle očekávání se takových objevilo asi dvacet. Naše sdílená nejistota ještě vzrostla po cestě na místo, kde se onen ekokurs měl konat – z křoví vystoupil otrhaný mužíček a skromně nám oznámil, že nás přišel přepadnout a oloupit o všechna zavazadla. Když jsem se mu po chvíli váhání rozhodli vyhovět, požádal nás navrch ještě o boty.

Cesta pokračovala o něco pomaleji, avšak o to neuvěřitelněji. Když jsme po jistých útrapách získali papiňák, vařič a brambory, napadlo nás, že se tyto předměty hodí k sobě. Že za tím něco bude, jsme zjistili ve chvíli, kdy se první z nás zakousl do uvařené brambory a našel v ní klíč! Po něm se tak stalo ještě většině ostatních.

Domeček u rybníka

Cesta pokračovala nočním lesem, kudy nás u vedla postava zahalená v kápi a nesoucí pochodeň. Nevěřili jsme svým očím, když jsme po klopýtání přes kořeny vyšli na volné prostranství a přes šumějící rákosí bylo na druhém břehu vidět ozářenou skupinu bílých tanečnic. Tichá hudba doprovázela labutí pohyby.

Údery pádel o hladinu nás dovedly ke dveřím domečku na břehu rybníka. Jeden z klíčů, které jsme našli v uvařených bramborách, otevřel dveře. Tu noc jsme usínali s nevěřícným úžasem, že tohle je teprve začátek. Následující dny překonaly očekávání.

Bez základních jistot

Pár let předtím jsem vedla dětský oddíl, takže jsem předpokládala, že jsem na leccos připravena. Postupně jsem vystřídala dva základní pocity. Úvodní byl, že nevím dne ani hodiny, kdy budu společně s ostatními účastníky připravena o většinu základních jistot, jako je teplo, strava a přístřeší, a s minimální výbavou čítající kapesník a láhev vody odvezena desítky kilometrů od domečku s tím, že naši skupinu instruktoři čekají zpátky až následující den. Tento pocit byl asi v polovině kursu vystřídán jistým uvolněním a přesvědčením, že pokud jsem přežila dosud, nemůže se mi nic stát a překonám i vše ostatní.

Samozřejmě to nebylo celé o překonávání situací, do kterých bych se v běžném životě dobrovolně neuvedla ani náhodou. Jasně si sice pamatuju, že když jsem uvázaná v sedáku a na laně pohlédla ze skály, kterou jsem měla slanit, sevřel se mi nejen žaludek. Když jsem to ale šla zkusit podruhé, zažila jsem cestou dolů dosud řídký pocit suveréna, který se vyrovná minimálně Ferdovi Mravencovi a svět je mu bezpečný a známý.

Že to byl pocit falešný, jsem zjistila hned večer, kdy bylo na programu seznamování po vzoru domorodých národů. Položení ruky na rameno jako afričtí Křováci bylo v pohodě, ale mněte si chodidla jako australští Ariginové s někým, koho znáte tři dny!

Vesnická naivka mi seděla

Program měl i vyloženě příjemné stránky. Poslouchání stromů byla poklidná pohoda a co jiného byste řekli o ochutnávce biopotravin na pravé biofarmě. Do své role v tančírně, večerním exkurzu do tanečních večírků uplynulých století, jsem vložila srdce. Všichni jsme si role vybrali, na mě vyšla hloupoučká naivka z vesnice a moc jsem si to užila. Bavili jsme se skvěle, na rokenrol se trsalo stejně fajn jako na hudbu šedesátých let. Když přišla na řadu osmdesátá léta a Standa Hložek zapěl o tom, jak má rád céčka, nemohla jsem věřit, jak jsme to tenkrát brali.

Když večírek přetrhl jekot sirén, světla zhasla a instruktoři poplašeně volali, že nastal radioaktivní poplach, opravdu jsem se bála. Ve studeném světle baterek jsme běželi do krytu – vlhkého a temného sklepa našeho domečku. Strojový hlas počítače nám oznámil, že došlo k atomovému výbuchu a prostředí venku je příliš radioaktivní na to, abychom mohli vyjít ven. Navíc prý v krytu bylo příliš mnoho lidí a hrozilo, že dojde kyslík, měli jsme tedy někoho vyhodit ven s tím, že tam pravděpodobně nepřežije déle než pár minut. A rozhodněte v takovou chvíli.

Chci vykácet prales na sirky

O den později jsem se stala zástupkyní firmy, která chtěla kácet prales kvůli výrobě sirek. Hodlala jsem prosazovat umírněnou politiku a chovat se k přírodě v podstatě vstřícně, ale nestačila jsem se divit, kdo všechno se objevil na scéně a jaké měl požadavky. Příslušníci domorodého kmene, přistěhovalci, kteří v okolí farmařili už desítky let, a navrch jedna petrolejářská společnost. Ach jo. Domluvit se se všemi bylo nemožné, ale jak se na konci hry ukázalo, požadavky všech byly z jejich pohledu pochopitelné a navíc mám dojem, že realitu kopírovaly až moc věrně.

Někdy jsme nemohli uvěřit, co všechno jsou instruktoři ochotni udělat, aby nás pobavili a nebo vtáhli do děje. Při motivační scénce, v níž se dobývaly osmitisícovky, vylezli v horolezecké výzbroji na břízu před domečkem a z jejího vrcholu volali, že vidí světýlko. Jeden z nich při výstupu bohužel zemřel. Tedy jen na oko, že... Co dělali při motivaci na hru o vztazích mezi muži a ženami ani nechtějte vědět. Červenám se doteď, ale smáli jsme se moc.

Něco se změnilo

Když jsem předposlední večer po sauně plavala nočním rybníkem a koukala se na hvězdičky, bylo mi smutno. Seznámila jsem se tu téměř se třiceti lidmi, k nimž jsem cítila přátelství silné jako jen k málo lidem mého dosavadního života. Byly to jedny z nejintenzivněji prožitých dní, co pamatuju.

Odjížděla jsem v euforii. Jistě že ten pocit byl vázaný na atmosféru a lidi, kteří se tam na těch deset dní sešli. Když jsme se dva měsíce potom potkali na víkendové akci, byl ten pocit sounáležitosti o dost slabší, každý jsme pokračovali dál svou vlastní cestou a vzájemně se vzdálili. Něco v mém životě se ovšem minulé prázdniny změnilo.

EKO v začátku názvu kursu se projevilo dvojím způsobem. Pracovali jsme v místní chráněné oblasti na praktické ochraně přírody a v programu byly aktivity zaměřené na problémy životního prostředí a jejich řešení. Práce bylo jen na pár dní, ale na mozoly od motyky to stačilo a člověk si tu ochranu přírody osahal opravdu důvěrně.