Dejte si Pekelný sjezd!

Inferno-Rennen na vlastní kůži

Člověk nemusí být zrovna vysloužilý závodník nebo profík, aby se mohl postavit na startovní čáru. Ve druhé půli startovního pole se trať hemží spíše lyžaři, kteří se sjezdem viditelně sotvakdy zabývali více dopodrobna. Na svahu vlají různě legrační postavičky, jež v poklidu stačí pomocí gest a výkřiků komunikovat s rozveselenými diváky. Kdo však bere závod vážně, nechť s obavami, které až ke startovnímu výstřelu průběžně narůstají, počítá.

Jako výlučně rekreační, byť zanícený lyžař, jsem se závodem ve sjezdu neměl nijakou zkušenost. "No snad nejsem takový pako, když to může sjet 1800 dalších, proč ne já", říka jsem si. Bojovat se strachem se nějak musí. Navíc můj boj byl namístě, jak jsem postupně odečítal z poznámek těch zkušenějších.

Do Mürrenu jsem se dostal na dva dny, ten první mlžný jsem trávil spíše orientací v místě a pro mlhu jsem trať závodu snad ani nezahlédl. Zato jsem zahlédl davy borců s lyžemi přes dva metry. Tísnili se ve svých kombinézách a s přilbami na špičkách lyží v lanovkách, zejména těch přilehlých k závodní trati. Někteří se tréninkově spouštěli k poslednímu úseku závodu, jeden po druhém ve vejci. Nepřišlo mi – nejen pro můj zevnějšek – rozhodně vhodné, se s nimi identifikovat, raději jsem zamířil mezi ostatní normální stranou od předzávodního napětí. Vyfasoval jsem číslo, vypůjčil si přilbu a raději nechal tělo relaxovat. No, snad to přežiju. Plán na zítřek byl postaven: nikam se nehnat, nic neriskovat, nejsem tu za umístěním, ale za účastí...

Ráno své podmínky účasti ještě podrobuji další bezpečnostní analýze a zvyšuji si opět míru zvolené opatrnosti. Podobné ranní pocity sdílím nejen já, možná to znáte, tlak pod břišními svaly, zvýšená potivost... Jako před maturitou. Honza Lesák vysvětluje základní činnosti nezbytné pro zdravý dojezd. "Musíš se ve startovní budce napít tý kořalky, co tam visí..." a dodává, jak to sotva stihl a ještě se s ní celý polil, než ho startér vyšoupl ze startovní budky na ten 100% svah. "Spal jsi s číslem?" "Ne" "To musíš! Tak se alespoň teda napij..." Tuším, že je to takový folklór, strašit zobáky, ale jsem rozhodnut se stůj co stůj napít. A nejenom symbolicky!

Ani se nestihnu pořádně rozhýbat (a rozbát) a jsem třetí čtvrtý na řadě. Není cesty zpět. Sahám na zavěšenou litrovou lahev plnou jakési zelené tekutiny. Prudce ji přikláním k ústům, ovšem... Její hrdlo se zaráží o mou přilbu, respektive její čelistní nástavec (tento problém jsem zažil ještě obrácen naruby, když jsem při závodu plival a marně sledoval slinu, kam dopadne). Mezeru mezi brýlemi a skeletem přilby jsem nenašel... "Sakra, nespal jsem jsem s číslem, ani se nenapil! To to dopadne..."

Startuje se po dvaceti vteřinách, takže než toto domyslím, zapichuji hole za tyčku časomíry a odrážím se. Jedu zatím sbalen ("Ale hned jak se to rozjede, začnu brzdit", říkám si), trať je zpočátku přehledná a nijak obzvlášť rychle mi to nejede. Přesto během chvilky kolem mě projíždí okombinézovaný borec se sjezdovými speciály, nezdálo se mi to ani dvacet sekund.

První zatáčka a vjezd do traverzu. Traverz je dlouhý a je před ním radno to maximálně napálit. Předjíždí mě tam další dva. Několik hupíků, první místa, kde je potřeba trošičku brzdit, spíš kvůli orientaci, a následuje první stoupání. Je to asi tři sta metrů mírného stoupání. Mé kratší lyže jsou teď výhodou, ale raději moc nezávodím, kdo ví, co mě ještě čeká. Funíme všichni nahoru jako turisté pěkně v zástupu.

A potom se opět trať pomalinku sklápí. Následuje několik pěkných ale nedlouhých padáčků a pak sjezd cestou traverzující stěnu jako čára na hřbetu zmije. To znamená na každém zlomu téměř zastavit a otočit se o skoro 180°. Pak se na chvilku cesta srovná a následuje největší padák. Je to široká černá trať č. 16 těsně před spojením s červenou u vrcholu Allmendhubel. Patrně vzhledem k únavě jedou všichni v obloucích. Navíc poté následuje prudká levotočivá zatáčka s hranou, za níž není moc vidět.

Zase chvilku do vajce a další stoupání, tentokrát mírnější i kratší, asi tak stometrové. Za chvilku se opět napojujeme na traverzující trať červenou číslo 5.

Projíždím malým mlžným oblakem a nestačím se divit – blíží se cíl! Poslední zákruta do cílové arény a hurá! Jsem dole. Zdálo se mi to nečekaně krátké, řekl bych tak tři-čtyři minuty. Pohled na hodinky však říká, že to je spíš ke dvaceti.