Horolezectví v jarním firnu

Když se něco na dlouhém firnovém výstupu podělá, nelze panikařit. Strach, hrůza a ochromení jsou vstupenky do bílého pekla.

Krásné ale nebezpečné

Z velkého firnového nebo ledovo-firnového svahu vede jenom jedna cesta - nahoru! Jsou samozřejmě ještě další tři možnosti. Ty ale nelze doporučovat.

Dolů k nástupu se někdy bobuje. Jeden horolezec s sebou občas vezme parťáka, nebo i celou trojici a řítí se vstříc záhubě. Na prudkém svahu se nikde nezachytí a zahučí do trhliny. Nebo se rozlámou na ledovci pod nástupem.

Do vzduchu se člověku taky nechce. Vrtulník sice přiletí, když budete mít štěstí na počasí a signál, ale komu se chtělo vlát stovky metrů nad zemí zavěšený pod vrtulníkem někde mezi skalami. Prý se přitom strachem mnohdy povolí všechny možné svěrače. Horská služba pak může vyprávět další historku o špinavém prádle.

Poslední cesta je opravdu poslední. Nejhorší je totiž nic nedělat a čekat, až umrznete, případně vás ze svahu strhne jarní lavina.

Abychom si rozuměli

Aby se vám nic nestalo a sněhový výtup jste si užili, pokusíme se vám pomoci několika dobře míněnými radami. Nic vám ovšem nemůžeme zaručit, protože horolezectví je nebezpečný sport a patří k němu nejen slavné prvovýstupy, ale také srdceryvné tragédie.

Mluvíme tady o klasických firnových výstupech v Alpách. Jsou to několik set metrů vysoké stěny nebo široké rokle či kuloáry. Vedou na vrcholky vysoké od tří do čtyř tisíc metrů.

K nástupům se chodí od parkovišť nebo lanovek několik hodin pěšky. Zhusta pod nimi stojí horské chaty (v tuto dobu by již měly mít otevřeno, nebo by měl být v provozu aspoň zimní prostor s postelemi a dekami). Někdy můžeme využít neplaceného bivaku (plechová bouda s několika postelemi).

Pod stěnami je často potřeba překonat více či méně nebezpečný ledovec s více či méně viditelnými trhlinami. Sestup vede po jednodušší turistické cestě. Někdy se schází do vedlejšího údolí. Na sestupech je potřeba počítat s ledovci, skalním lezením, slaňováním, ferátami a suťovými žlaby.

Než odjedeme z domova

Víme, co chceme vylézt? Vybrali jsme si dobře trasu? Pomohl nám v tom tištěný průvodce, internet a doporučení kamarádů (to je důležité!). Týden před odjezdem jsme zkontrolovali podmínky ve stěně na internetových fórech. Na poslední chvíli jsme ještě prověřili předpověď počasí.

Jestli jsme všechno tohle neudělali, raději odložme túru na příští víkend. Dobré informace jsou základem bezpečného lezení.

Neméně je důležitá kontrola a vyzkoušení veškerého vybavení, který plánujeme využít. Není nic horšího, než zjistit ve stěně, že nám padají mačky, nebo že máme tupé šrouby.

Jdeme na to

Na parkoviště pod horami bychom měli dorazit dopoledne. Nějakou dobu nám zabere svačina, balení, hledání rozcestníku a podobné drobné úkony.

Odpoledne dojdeme na chatu nebo bivak. Pokud máme chatu předem objednanou, nemusíme spěchat. Pokud ne, záleží na počasí, dni v týdnu a atraktivitě jejího umístění. K večeru by se nám mohlo stát, že se levná ubytovna naplní a budeme muset platit dvakrát tolik za drahý pokoj. To se nám na těch pár hodin spánku nevyplatí.

Na bivaku hrozí, že bude obsazený. Čím dřív tedy obsadíme postel, tím máme větší šanci na trochu spánku. Zkušení přidávají jednu radu: "Ihned své místo zalehněte a za žádnou cenu ho neopouštějte." Mohlo by se vám stát, že se vám na něj nacpe někdo jiný.

Čím dříve usneme, tím lépe. Vstávat budeme ve dvě hodiny. Tedy jestli lezeme v rakouských či Švýcarských Alpách. Pokud jsme zvolili cíl svého lezení více na jihu ve Francii, počítejme s budíčkem o půlnoci.

Překonáváme ledovec

Pokud jsme nemuseli stoupat po ledovci už k chatě či bivaku, čeká nás to teď nad ránem. I když bývá sníh v noci tvrdý a kamenná kanonáda ze stěn nad námi utichá, je nejvyšší opatrnost na místě.

Cestu k nástupu jsme si vyhlédli již včera odpoledne. Přesto není orientace úplně jasná. Někdy je potřeba se navázat na lano, abychom se neprobořili do ledovcových trhlin.

Přicházíme k odtrhové trhlině (Bergschrund). To je největší víceméně vodorovný odtrh ledové stěny od údolního ledovce. Mívá formu hluboké a nebezpečné trhliny. Pozor na sněhové převisy a zdánlivě bezpečné sněhové mosty přes trhlinu. Proboření bez navázání na lano může znamenat pád desítky metrů do hloubky mezi ledové masy.

Konečně jsme ve stěně

Překonáme odtrhovou trhlinu a svah se obvykle stává mírnějším. Pokud na něm leží pevný firnovatý sníh, lezeme každý zvlášť. Není potřeba se navazovat.

Staré horolezecké pravidlo ale říká, že jen co si jakýkoliv člen družstva řekne o lano, všichni se bez otálení navážou a začnou se jistit. Důvodem může být strach, menší fyzická příprava, případně větší odpovědnost toho, kdo žádost o lano vysloví první.

Sólo se leze samozřejmě rychleji, než s lanem, ale nesmí se při něm udělat jediná chyba. Po ní okamžitě následuje výše zmíněné bobování.

Když sníh začíná být strmý, nebo se sníh mění na led, je čas se bez diskusí navázat. Obvykle někdy v tuto dobu začíná svítat. Doufejme, že máme sedací i hrudní úvazek na sobě a že stále nevězí v batohu. Velmi špatně by se oblékaly ve strmém terénu na malé plošince vykopané v tvrdém sněhu.

Pevně zasekneme oba cepíny a zajistíme se o ně. Poté přidáme dva až tři šrouby na stanoviště a všichni členové horolezeckého družstva se do štandu zapnou. Teprve poté mohou řešit další méně podstatné záležitosti.

Jistíme se ledovcovými skobami (šrouby)

Štand se pokoušíme stavět mimo předpokládaný pád sněhu, ledu a případně kamení od prvolezce. Ne vždy se nám to podaří. Poté budeme muset strpět zásahy nepříjemnými šrapnely do všech částí těla.

Prvolezec umísťuje během dalšího postupu jeden a více jistících šroubů na lanovou délku a nejméně dva na další stanoviště. Čím budou šrouby delší, tím bude štand bytelnější.

Na jištění odspodu je stále nejlepší poloviční lodní smyčka. Shora dobírá prvolezec svého jednoho až dva druholezce nejlépe na samoblokovací brzdě, jako je třeba Reverso.

Rychlá trojka na dlouhé cesty

Vzhledem k rychlosti postupu je nejlepší taktika zvaná rychlá trojka. Ve tříčlenném lezeckém družstvu prvolezec natahuje první délku, druhý ho jistí a třetí dělá všechny možné věci okolo. Rozmotává zašmodrchaná lana, připravuje jídlo, fotí, orientuje se podle průvodce a slouží prvnímu a druhému.

První je navázán na dvou polovičních lanech, druhý a třetí každý na jednom. Jen co prvolezec dá pokyn, druhý odlézá od štandu. Třetí ho ruší, vyšroubovává šrouby, bere s sebou smyčky a stoupá jako poslední.

Druhý dolézá k prvnímu na štand a zajistí se. Vkládá jeho lano do jistící pomůcky. Mezi tím dolézá třetí, předává jistící materiál prvnímu. Ten ruší své sebejištění a vyráží do další délky.

Situace je po několik délek stejná, až dojde prvnímu síla nebo odvaha. Pořadí se změní podle toho, jak se kdo aktuálně cítí.

Cesta nekončí na vrcholu

Na závěr se může objevit skála. Sníh či led zmizí a leze se v rozbitém terénu, často s námrazou, mnohdy není možnost zajistit. To bývají perné a nepříjemné chvilky. Všechno ale musí jednou skončit.

Dolézáme na sedélko někde pod vrcholem. Ještě musíme dát setsakra pozor na vrcholovou převěj, abychom ji neulomili a nesjeli s ní o údolí. Poslední štand bude nad ní.

Ještě ale není všemu konec! Jestli máme dost a času a sil, jdeme nebo lezeme na nedaleký vrchol. Co by to bylo za túru, kdybychom nestáli na nejvyšším místě u vrcholového kříže...

Na některých výstupech je dokonce nutné ještě vylézt nátočné skalní úseky. Sestup totiž často vede jenom přes vrchol.

Vzhůru dolů. Do chaty, na pivo, do bezpečí

Nahoře se moc nezdržíme a pádíme dolů. Času není nazbyt. Ještě nás čeká perných pár hodin sestupu, možná slaňování, budeme unavení, přejdeme ledovec, spát budeme v horské chatě, ale také je možné, že jenom v další bivakovací boudě a ta bude plná.

Na populárních vrcholech musíme počítat s velkým zdržením na obtížných místech tak zvaných normálek, kudy vystupují a sestupují turisté, klienti horských vůdců a zájezdy cestovních kanceláří.

Při sestupech nastává nejvíce smrtelných a těžkých úrazů při horolezeckém sportu. Tady je každá rada drahá.

Nepozornost je jejich hlavní příčinou. Zakopneme v mačkách, sklouzneme, spadneme do trhliny, při slaňování uděláme chybu, nebo prostě jenom zabloudíme. Proti tomu je obranou vzájemná kontrola všech členů družstva, společný sestup a k tomu si neustále představujme, co by se mohlo stát, když něco uděláme špatně. To nás od chyb částečně odradí.

Při pohybu po ledovci se vždy navážeme na lano a jistíme se. Je už jaro a i sebeklidnější ledovce pracují. Trhlinu lze často přehlédnout, nebo špatně vyhodnotíme nosnost sněhového mostu a neštěstí je hotovo. Navíc únava dělá své a reakce na nebezpečí jsou pomalejší.

Mnohdy se musíme rozhodovat, zda prudké výšvihy slaníme, nebo opatrně slezeme. Oboje přináší riziko a oboje zpomaluje sestup. Obecně platí, že když se někdo moc bojí, je jednodušší slanit. Slaňovací stanoviště budujeme obvykle z vlastních smyček (prchaček), které na místě necháváme. Pokud si nejsme stoprocentně jisti, že nás udrží, přidáváme další smyčku, nebo zatloukáme skobu či zakládáme vklíněnec. Je blbé zemřít kvůli vytržení slaňovacího bodu za pár desítek korun, když v batohu máme vybavení za desítky tisíc korun.

Na sestupu bývá problém s orientací. Z hory se vracíme k večeru, někdy i v noci, může padnout mlha, na kopec se nasune mrak, nebo prostě jenom ztratíme cestu. Proto neustále a důsledně kontrolujeme směr sestupu pomocí podrobné mapy a busoly. Někdy může pomoci GPS, ale to je spíš náhradní řešení. Papírovou kartografii ještě v přesnosti, přehlednosti a spolehlivosti elektronika nepřekonala.

Čím strmější sklon, tím větší obtížnost

Obtížnost firnových klasik se uvádí ve stupních sklonu svahu. Některé průvodce popisují pouze nejstrmější části, jiné rozlišují strmost na jednotlivých úsecích výstupu. Ve stupnici UIAA jsou uváděny obtížnosti případných skalních úseků.

V ideálním případě (tvrdý stabilní firn a pod ním led na zavrtání jistících šroubů) jsou svahy bezpečné a dobře jistitelné až do přibližně 65 stupňů. Strmější výstupy obsahují úseky bližší spíše ledopádům, nebo skalnímu lezení. To je už ale jiná disciplína ve vyšším levelu.

Stará pravda uvádí: "Vždycky je to těžší a strmější, než to na první pohled vypadá."

Za dobrých podmínek leze průměrný rekreační horolezec se zkušenostmi ze zimních hor strmost do 40 stupňů bez jištění. Pokud se ovšem sníh změní na led, nebo třeba padá zeshora led či kamení, běžně se jistí už od 35 stupňů a někdy i méně.

Běžné podmínky se sněhem, ale ne v úplně ideální kondici (místy prašan, nebo naopak mokrý sníh, případně se pod ním objevuje led) vyžadují jištění určitě od 45 stupňů.

50 stupňů je hranice pro většinu horolezců, kdy dělají každou lanovou délku stanoviště. V 55 stupních je samozřejmé mezijištění pomocí ledovcových šroubů, případně pomocí dalších pomůcek v okolních skálách.

10 bodů pro efektivní lezení

* Mačky zakopněte jen jednou, ale pořádně a kolmo k firnu. Ušetříte tím spoustu času a sil.

* Cepíny zasekněte na první úder. Dávejte jim dostatečnou razanci a kontrolujte jejich směr.

* V položeném firnu používejte techniku "na tlak". Cepíny držte za hlavici zeshora. Budou vám oporou a jednoduše zapíchnete jejich hroty do sněhu.

* Cepíny opřete rukojetí o sníh a zároveň je zasekávejte hrotem do sněhu. Vytvoříte tak pohodlný závěs.

* Jestli polezete bez poutek, s poutky, nebo si cepíny připnete smyčkami k sedacímu úvazku, je na vás. Ve firnových klasikách ale není potřeba žádné akrobacie a jde spíše o to, abyste cepíny omylem neztratili.

* Pro umístění jistícího šroubu bezpodmínečně hledejte dobrý led. I kdybyste měli odházet metr čtvereční sněhu, musíte ho najít. Jinak je jištění iluzorní.

* V teplém počasí zaházejte zavrtaný šroub sněhem, aby led v jeho okolí neroztál.

* Na každém štandu vykopejte poličku pro nohy. O mnoho méně se unavíte a ještě k tomu vám nebudou mrznout špičky.

* Při odlezu ze štandu dávejte na šrouby pozor a raději se jim zdaleka vyhněte, abyste je nevyštípli s kusem ledu.

* Naučte se využívat Abalakovovy hodiny. Mohou se vám hodit nejen při slaňování, ale také na štandech, nebo různých nečekaných událostech.

* Dávejte bacha!

* Hore zdar! Berg heil!

10 tipů na pěkné firnové výstupy

Wiesbachhorn (3564 m) - Welzenbachova cesta - Hohe Tauern

Grossglockner (3798 m) - Pallaviciniho rokle - Hohe Tauern

Johannisberg (3453 m) - Severovýchodní stěna - Hohe Tauern

Predné Žeruchové sedlo (cca 1950 m) - Žlab Malinowští-Zaremba - Vysoké Tatry

Gerlach (2655 m) - Krčmárov žľab - Vysoké Tatry

Ortler (3905 m) - Severní stěna - Ortles

Tour Ronde (3792 m) - Kuloár Gervasutti - Mont Blanc

Mont Dolent (3823 m) - Jižní stěna - Mont Blanc

Mont Blanc (4810 m) - Tři vrcholy - Mont Blanc 

Castellaz (2333 m) . Jižní strž - Pala