Jak se slaňuje ze sněhové hrušky?

Letos v zimě jsme to podle toho videa zkoušeli, ale je to ruská ruleta. Ve sněhu se nedalopoznat, jestli se ulomí nebo ne a nebo kdy. Nechtěl bych z toho slaňovat naostro.

čau, rád čtu že jsi živej!

ty? bojácnej? já bych teda po pádu do trhliny povolovat lano nechtěl!

(mimochodem, to pravý vojenský umění je ponechávat si rezervu dostatečnou, ale při vytváření rezervy nezahynout vyčerpáním. denně jsi v područí nějakých těch obecných konsensů, kdy se jede na nějaký ten průnik kvantilů statistického rozdělení - a to u všeho na co se podíváš a na co šáhneš, od čištění pitné vody po izolaci vypínačů po propadnutí na schodišti. nikdo nezpochybňuje myšlenku hrušku vyrobit co největší - dejmetomu dobrá empirie bude deset patnáct minut usilovného sekání . když vidíš nebo slyšíš co unesou abalakovovy hodiny, kolik unese vývrtka v porézním sněholedu, že uzel na laně zařízlého do okraje trhliny unese chlapa....)

Michale, měl by ses začít bát pořádně, když jedeš vlakem - na tom Lukáš dělá :-) A tuhle se zmiňoval o novém bratislavském mostě :-)

tak jsem si nějak říkal, že bych se mohl vrátit k lezení a zas něco zkusit, ale zrovna věřit těm Lukášovým výpočtům by se mi moc nechtělo. holt jsem z těch ustrašených. 

ono u tvrdého bílého svinstva, do kterého nejde zakopnout špička tvrdé pohorky hlouběji než pár centimetrů a kde můžeme shybovat na zaseknutém piklu by bohatě stačila hruška velikosti lidské hlavy. ovšem to by jí nikdo nevěřil. na videu patrná hruška má nosnost výrazně vyšší než jakýkoli nejt ve skále. ale protože vysekat hrušku trvá zručnému trempovi slabou čtvrthodinku, tak samozřejmě větší hruška není na škodu. (i kdybychom snad přisoudili bílému svinstvu pevnost ve smyku pouhou půlku atmosféry, což je tak zhruba pevnost sněhu ze kterého se daljí pohodlně vykrajovat lopatou kvádry na hrací iglů, tak by nám na přiměřenou nosnost pro slanění dejmetomu 400 kg stačila plocha pod dvěma podrážkami). jiná věc je hrušku při nastupování do slanění zatěžovat žádoucím směrem a netahat nahoru, z toho plyne, že klíčová je schopnost rutinně plynule slaňovat a nastoupit do slanění.

Vtipné je, že tohle video jsem mohl natočit jenom kvůli tomu, že jsme se vraceli z cesty, kde jsem si zlomil kosti v noze, pohmoždil zápěstí a odrazil obě paty. Spolulezkyni jsem při pádu trefil a ta měla pohmožděné koleno, rozseklý ret a trochu obličej :-) To k tomu respektu :-) 

Dnešní horolezecká mladší generace mně připadá trochu moc ustrašená. Nejsou – li skalní cesty zajištěny nýty každé dva metry tak to zrovna není podle jejího gusta a nějaké slaňování bez minimálně dvou ledových šroubů na ledovci to také není její parketa. Spoléhání na nejnovejší technologické vymoženosti stojí většinou v první řadě a bez toho ani ránu. Jenomže v přírodě to často běží úplně jinak než příručkách – což může mnoho lidí dost vykolejit. Proto také dnešní generace kříčí: „Prosíme tu cestu dojistit, je nebezpečná“ – a neuvědomuje si, že pohyb v horách je spojen s jistými riziky, někdy strachem a psychickou zátěží. Na to mám jenom jednu odpoveď: „Když se Ti ta stará cesta zdá nebezpečná, nedokonale zajištěná, tak holt do ní nenastupuj a popojdi o kousek dál k cestě, která se Ti bude líbit“. Prvovýstupci jí udělali za určitých podmínek, tak si to může jeden s nimi za stejných podmínek rozdat.

Slaňovat z vykopané „hrušky“ se musí mnohokrát nacvičit, aby jeden neudělal nějakou chybu, který by mohla být fatální. Zkoušet, cvičit - nejdříve v pozvolném, nepříliš strmém terénu, končícím pěkně na širokem placatém sněhovém poli, a pomalu přidávat – strmost, délku a expozici. Teprve po důkladném nácviku se pak může jeden vydat někam do hor aniž by si tam pak někde rozbil čumáček.

Ale zase tak strašné to není, když to uděláš dobře a s rozvahou....Dřív to bývala jedna z metodických řad.

A já bych se bál.