Velká Fatra ve vichřici na skialpech

Cesta je rychlá, bez aut. Na ružomberském vlakovém nádraží jsme v dopoledních hodinách a čekáme na vlak, který nás vrátí na začátek Velké Fatry do Dolného Harmance.

Dolný Harmanec - Králova studňa (5 h)

Lepíme pásy a vyrážíme po skoro běžkařské trase. Mírné stoupání, teplo. Všude neuvěřitelné množství sněhu, jdeme podél potoka. Děkujeme skialpinistovi, který šel před námi a prošlápl stopu v hlubokém sněhu.

Zkoumáme spadlé laviny přes cestu a kroutíme hlavou nad tím, jaké množství stromů dokáže taková menší lavina zničit. Nedotčenost místních hor podtrhuje naše seznámení s jelenem, který nám přebíhá před nosem.

Míjíme uzamčenou Panskou Kolibu a vystupujeme ke Kralovej Studni (1360 m) po nekonečných cik cak cestách lesem. Jsme příjemně unavení a těšíme se na zítřejší hřebenovku.

Králova Studňa - chata Pod Borišovom (11 h)

8,30 ráno - mlha jak mléko, fučí. Po chvíli nalézáme červenou značku, odkazující nás k rozcestí na vrcholu Královy Studni (1377 m). Čas udávaný na značce je 15 minut. Jdeme to neuvěřitelné tři hodiny. Přes mlhu nevidíme nic, nejsou zde tyče. Orientujeme se podle kompasu, snažíme se jít na sever, ale mlha je tak silná, že zjišťujeme, že jdeme vlastně na východ. Motáme se v bludném kruhu. Naše stopy, po kterých jsme se v nejhorším chtěli vrátit k chatě, jsou ihned zaváty.

Nakonec po dlouhém bloudění nalézáme zmíněné rozcestí a odtud se již soustředíme na tyče, kterým často leze ze sněhu jen špička. Viditelnost odhaduji na dva metry. Nevzdáváme se a pokračujeme po tyčích směr Križná (1574 m).

Vítr fičí mnohem víc, na vrcholu Križné začíná být situace neúnosná. Vichřice podle pozdějších informací zesílila na 120 km/h. Moje celé tělo vzdoruje náporu větru foukajícímu zleva. Vítr se opírá do mého batohu a já mám pocit, že odlétnu. Po chvíli díky větru už ani levá ruka nezvládá pracovat s hůlkou, nechávám ji svěšenou vedle těla.

Vítr je snad stále silnější. Jdu těsně za Tomášem, mám strach, že ho ztratím a už nikdy nenajdu. Teď šlapeme na Ostredok (1592 m), nejvyšší horu Velké Fatry, a vítr je snad nejhorší. Dvakrát mě shodil na zem a nechtěl mi dovolit postavit se. Začínám mít hrozný strach, Tomáš mi uniká a já potřetí díky větru sedím na zemi. Vítr se do mě opírá tak, že nemohu zvednout tělo, pásy mi moc nedrží.

Začínám volat na Tomáše, aby počkal, nechci tam zůstat sama. Chci se zvednout, ale nejde to, skoro to vzdávám a konečně chápu, jak se může stát, že někdo zemře, protože to vzdal. Tomáš mě přes burácení větru stále vůbec neslyší a já ho už ani nevidím...

Po několika nekonečných minutách vítězím nad vichrem a s vypětím všech sil se zvedám. Chápu, že není úniku, a že prostě musíme pokračovat, ačkoliv bych nejraději sjela někam pryč. Není tam jediný strom, za který se schovat.

Na vrcholu Ostredku máme problém najít tyče. Připadám si jako ve špatném filmu, cítím, že nesmím zastavit, morál klesá. Nakonec se mlha malinko rozestoupí a vidíme další tyč, co nejrychleji se po ní dáváme a sjíždíme dolů s vidinou aspoň malého závětří v podobě salaše čekající nás pod Suchym Vrchom.

Uff a nejhorší je teď za námi, psychicky jsme na bodu mrazu, energie nám došla už tam nahoře. Nemluvíme, jen si sem tam vyměníme zoufalý pohled. V salaši vaříme čaj ze sněhu a doplňujeme energii v podobě medu a čokolády. Zvažujeme možnost zůstat zde, ale protože hodiny ukazují teprve patnáct hodin a není zde nejtepleji, rozhodujeme se pokračovat k chatě pod Borišovem.

Cesta je teď mnohem hezčí, klidnější. Mlha se malinko rozestupuje, a tak sem tam vidíme i něco z té krásy okolo. Stopa není vyšláplá, takže lezeme jako šneci, protože sníh sahá často až po kolena. Moje pásy se rozhodly nelepit. Snažím se jít co nejvíc rovně, držet lyže u země, stejně mi každých půl kilometru jeden či druhý padá. Využívám toho k focení.

Když u Chyšek snad po desáté sloupávám z pásů namrzlý sníh a nandávám je, moje nervozita stoupá. Zkoušim to jen s jedním, ale není to pravé ořechové. Pod Ploskou potkáváme skupinu deseti skialpinistů, mířících k naší salaši. Jsme rádi, že jsme tam nezůstali.

Výstup na Ploskou (1532 m) je celkem v pohodě, vítr fučí, ale není to nic proti Ostredku. Sjezd z Ploské je horší, protože je hodně vyfoukaná, lezou kusy trávy a tam kde nejsou, je jen led. Po sjezdu nás čeká ještě malý výstup k chatě, která nás vítá svým kouřem z komína. Uvnitř je úžasně útulno, krb je plný ohně a hřeje a hřeje. V hlavní místnosti se svítí jen petrolejkama a o to víc to podtrhuje pravou horskou atmosféru.

Ještě další hodinu rozmrzáme u ohně a snažíme se vzpamatovat z dnešního dne. Jsme rozhodnuti pokračovat další den po hřebenovce, ačkoliv dneska to bylo o vlásek. Dvoupatrová postel v miniaturním pokojíku nás volá.

Chata Pod Borišovom – Vyšná Revúca (3 h)

Ráno nevypadá nejlépe. Je tam mlha a vypadá to hodně podobně jako včera. Lepím své pásy, které se celou noc hřály u ohně. Chatár nám nedoporučuje pokračovat v hřebenovce, ale nám se prostě chce. Je teprve neděle a my tu chtěli být do pondělí. Tomáš jde rozehřát sníh, abychom měli s sebou v lahvích vodu.

Když po chvíli vylézám na vzduch zkontrolovat, zda mu to moc dlouho netrvá, Tomáš zjišťuje, že půlka mé tváře je černá. Nejdříve si myslím, že jsem se ušpinila, po kontrole zrcadla vidím, že na mé tváři není špína, ale pěkně hnusná omrzlina s několika puchýři. Jeden se mi nechtěně daří strhnout. Jo jo, to byl ten vichr zleva.

Stále se nevzdávám, píšu SMS do Prahy s otázkou, co s tím nejlépe dělat, aby se to hojilo. Mezitím vyrážíme na naši dnešní hřebenovku. Čeká nás opět výstup na Ploskou (1532 m). Je to docela v pohodě, vítr fučí, ale není to tak hrozné. Jen sem tam se zvedne oblak sněhu a není nic vidět, jinak vlastně pohoda.

Nahoře čtu SMS s radou, že rozhodně tento druh omrzliny nemá přijít na chlad, naopak držet se v teple. Bojuju sama se sebou a říkám si, že uvidíme, jak bude v Ploském sedle a rozhodneme se. Už na cestě na Ploské sedlo je mi jasné, že dneska hřebenovku nedokončíme. Vítr je stejný jako včera, možná horší, fouká přesně z druhé strany.

Bojuju sama se sebou, zda jít dál či nikoliv. Nakonec vítězí strach o tvář a Tomáš rád souhlasí se sjezdem do Vyšné Revúce. Sjezd dolů je super. Viditelnost špatná, ale ta krása. Nikde nikdo, žádná stopa, jen stromy, vítr, sníh a my.

Nakonec dorážíme před polednem na autobusovou zastávku, kde dobré dvě hodiny čekáme na autobus jedoucí do Ružumberoku k našemu autu.

Byl to úžasný víkend S Tomášem se později shodujeme, že to byl jeden z nejdrsnějších zážitků. Těšíme se, že sem pojedeme znovu - snad za lepšího počasí.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě 

Slovenské hřebenovky na lyžích

Zimní romantika na východě
Slovenské Rudohorie
Nizké Tatry - východ (Králova hola)
Nizké Tatry - centrální část (Ďumbier a Chopok)
Nizké Tatry - západ (Chopok)
Malá Fatra - hřeben na těžko
Malá Fatra - centrální část
Malá Fatra na jaře
Malá Fatra - Belské lúky
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na těžko
Velká Fatra - Rakytovský hřeben s přespáním na chatách
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na lehko
Velká Fatra - Klačianský hřeben
Velká Fatra - Krížňanský hřeben
Velká Fatra - Ľubochnianský hřeben
Vysoké Tatry
Roháče

Okolní hory

UKRAJINA: Zakarpatská Hoverla
POLSKO: Bieszczady - Rawka