Děvín, velký ale málo známý hrad pod Lužickými horami

Obrovský význam Lužické dálkové obchodní cesty naznačují nálezy římských mincí od Mimoně (Niemen) až k pohraničnímu průsmyku u Petrovic.

VIDEO Děvín, pohled na nádvoří a palác s věží

Lužická cesta - vedlejší větev Jantarové stezky?

Zřejmě tudy vedla boční větev transkontinentální trasy ze severní Afriky, přes antické mocnosti v Řecku a Itálii, skrze alpské průsmyky, překonávající hluboké lesy Garéty (Šumavy) a Sudéty (Lužické hory, Jizerské hory a Krkonoše) až k Baltskému moři a možná i přes něj do Skandinávie. Putoval po ní především jantar ze severu a sůl z jihu.

Lužická stezka jistě nebyla hlavní komunikací Jantarové stezky - ta se tehdy divokým a nepřístupným Čechám vyhýbala, ale nejspíš sloužila jako vedlejší záložní cesta, když hlavní trasu nebylo možné použít kvůli válkám, mocenským poměrům nebo klimatickým změnám.

Během středověku se její část Jablonné (Deutsch-Gabel) - Petrovice (Petersdorf) - Žitava (Zittau) v Lužici stala velmi důležitou obchodní a tím pádem i vojenskou cestou.

Průsmykem přes Lužické hory procházela husitská vojska, když třikrát dobývala bohatou Žitavu v letech 1424-1429, ale Žitavští se ubránili. Naopak žitavské vojsko tudy táhlo, když se roku 1444 bezúspěšně pokusilo dobýt Děvín.

Tudy utíkal zimní král Bedřich Falcký po porážce na Bílé hoře roku 1620. Následovalo ho v letech 1622-1623 tisíc českých protestantských rodin, které opustily katolické Čechy a usadily se v protestantské Žitavě.

Roku 1813 se na zdejší celnici zastavil Napolen Bonaparte, prohlédl si mapy a pak zvítězit nad rakousko-ruskou armádou u nedalekého Budyšína. O dva měsíce později prohrál obrovskou Bitvu Národů u Lipska a byl odeslán do vyhnanství na ostrov Elba.

Volně se zde poháněli švédští vojáci i císařské oddíly roku 1757, když dobývali města a hrady na obou stranách hor.  

A konečně tudy bez boje prošla část pruského vojska v době prusko-rakouských válek roku 1866, vyhrála první větší šarvátku u Kuřivod, přípravnou bitvu u Svijan na Jizeře a nakonec i bitvu Hradce Králové.

ZIMNÍ VÝPRAVA: Ralsko, Děvín, Stohánek

Středověký Přemyslovský a Markvartický hrad

To všechno sledoval hrad Děvín. Historici odhadují, že dřevěná pevnost zde musela stát už před začátkem německé kolonizace za Václava I. a nejspíš i dříve. 

Pravděpodobně Markvartici, kterým patřily rozsáhlé majetky jižně od Lužických hor, založili kamenný hrad Děvín před rokem 1250. Za Přemysla Otakara II. roku 1260 již hrad patřil králi. V zápise z roku 1283 je Děvín jedním ze čtyř hradů, které Přemyslův syn Václav II. postoupil Janu z Michalovic. Paradoxně se tedy hrad dostal do původních rukou, protože Michalovičtí byli potomky Markvaticů.

Ostatně od Markvarticů vzešly další slavné rody Valdštejnové, Vartenberkové a Lemberkové.

Název Děvín je prastarý slovanský pojem odvozený od indoevropského základu diva. Je možné, že symbolicky odkazoval na silnou a neposkvrněnou pannu, a hrad byl tedy silný i nedobytný. 

O Děvínu poblíž Ralska toho moc nevíme, ale třeba hradiště stejného jména nad pražským Zlíchovem popisuje už Kosmova kronika (1199-1125). Děvín dnes známý jako město Magdeburg, byl zmíněn v listinách Karla Velikého roku 805. Hrad na soutoku Moravy a Dunaje u Bratislavy se zmiňují Římané jako součást Limes Romanum pár let po Kristu. 

Deva je v sanskrtu totéž co latinský Deus, tedy bůh, božstvo. Ženský tvar je Devi, tedy bohyně. Může však znamenat také modlu, člověka vysoce postaveného či přímo vladaře. Ve starých slovanských a ještě více germánských pověstech se divy změnily na rusalky - bohyně vody, deště a vláhy. Je tedy logické, že všechny Děvíny byly postaveny u velkých řek, nebo v bažinatých krajích. Také hrad Děvín poblíž Ralska se vypíná na strmém kopci nad vlhkým krajem, kterým meandruje Ploučnice.

Dostavbu dříve královského hradu provedli Vartenberkové v 15. století. Jejich plány prověřily nájezdy husitských hord a pak žitavské vojsko, když jej roku 1444 oblehlo, ale nedobylo.

Roku 1516 koupili hrad Biberštejnové z Frýdlantu spolu s městem Mimoň. To už ale válečné umění přešlo od středověkého dobývání hradů k polním dělům a mušketám, a tak Děvím ztratil strategickou hodnotu. Ještě dostal renesanční úpravy, ale to byla jeho labutí píseň. V následujících letech se majitelé rychle střídali a během třicetileté války roku 1645 byl pobořený Švédy. A pak zpustl. Zdivo zčásti rozebrali obyvatelé okolních obcí na výstavbu svých domů.

Hornická minulost chudé železné rudy

O Děvín a jeho okolí měli v tu dobu zájem jen horníci. Za vlády Albrechta z Valdštejna buď roku 1550 nebo 1570 začali těžit polzenit, což zvláštní forma čediče v okolí Ploučnice (odtud pochází název horniny) mezi Středohořím a Jizerskými horami. Těžba probíhala do konce třicetileté války. V tu dobu pracoval hamr na zpracování železné rudy, kde dnes stojí obec Hamr na Jezeře. Z té doby také pochází vodácky atraktivní Průrva Ploučnice, která měla za úkol nadržet vodu pro účely zpracování rudy v Novinách pod Ralskem.

Ruda se zde těžila ještě jednou mezi lety 1768 a 1792. V obou časových obdobích Rakousko válčilo o vlastní existenci, mělo zoufalý nedostatek surovin, a tak se kovy těžily i za ekonomicky sebevražedných podmínek. Vždy, když se situace uklidnila, byly doly opuštěny.

V okolí Ralska se totiž těžila jen jílovitá nadrcená hmota obsahující malé množství železa mezi starým pískovcem a novým polzenitem. Horníci jí říkali Toneisenstein (jílová železná ruda). Tato vrstva byla široká od několika decimetrů maximálně do jednoho metru.

Vznikla tak, že stovky metrů silný pískovcový příkrov (což bylo původně dno moře, které později ustoupilo) prorazily sloupy vroucího polzenitu z nitra země, ale nedostaly se až na povrch a utuhly uvnitř pískovce. Chemickými a fyzikálními reakcemi se do nich dostalo železo. Za další geologické éry odnesly horní měkké vrstvy pískovce vítr a voda, čímž se vytvořily kopce a hřbety. Uvnitř ukrývají polzenitové žíly, které obaluje železitý zpevněný pískovec.

Staří horníci se orientovali výhradně na vnější měkkou, červenohnědě zbarvenou zvětralinu vyvřelé horniny, obohacenou oxidhydroxidy železa, hlavně goethitem.

Děvínská žíla se vynořuje z bažin východního konce Hamerského jezera a vystupuje po úzké hraně kopce strmě vzhůru. Polzenitová výplň vychází na povrch pod hradem, je zde tři metry mocná a sestává z vodorovných šestibokých sloupů. Dále prochází pod celým hradem. Posledním svědectvím jejího průběhu je izolovaná skála zpevněného pískovce na jihozápadním konci hradu.

Žíla pokračuje z Děvína (426 m) dál přes Hamerský Špičák (452 m) na Schächtenstein (372 m). Na tomto hřbetu je několik starých hornických děl, a proto je chráněný jako geologická a technická památka. Vede jím geostezka Po stopách těžby železných rud.

Přímo pod hradem vede úzká štola, která v podzemí narazila na polzenitovou žílu a sledovala ji doleva i doprava. Je v ní názorně vidět, jak malé množství rudy se tehdy těžilo. Horníci se důsledně vyhnuli pevnému pískovci i ještě pevnějšímu polzenitu.

Jeskyňářské výzkumy ukazují, že pověst o únikové chodbě z hradu by nemusela být jenom smyšlenkou, a předpokládají, že štola byla spojená se studnou na nádvoří. Dnes je však štola částečně zřícená a zasypaná.

Po hledačích kovů přišli další prospektoři. Hledali jako všude v Česku uran. Bohužel ho zde našli. V krajině pod hradem se potom získával tento radioaktivní prvek v letech 1971-1995. Zpočátku hlubinou těžbou, později louhováním kyselinou sírovou, která se pod tlakem vpravovala do země a jinde potom odčerpávala spolu se sloučeninami uranu. Dodnes se stát zabývá likvidací následků brutální těžby.

UBYTOVÁNÍ V OKOLÍ DĚVÍNA: Chaty, chalupy, penziony

Gotický hrad nebyl dobyt, ale ztratil strategický význam

Hrad Děvín neměl příkopy, protože byl chráněn polohou na vrcholu kopce s příkrými srázy. Předhradí pod ním bylo postavené ze dřeva. Cesta z něj podél hradby vedla do druhého, horního předhradí zbudovaného z kamene. Do vlastního hradu, chráněného baštami, se vcházelo třetí bránou. Dnes jsou zachovány zbytky zdiva, sklepa a dvou studen. Přístupová cesta, po které vede červená turistická značka, je původní.

Na vrcholu Hamerského Špičáku stávalo předsunuté předhradí jako jeden z obranných prvků Děvína kvůli rozvoji dělostřelectva.

Vlastní hrad, umístěný na vyšší části elipsovité plošiny, tvořila hranolová věž s připojenou budovou paláce. Protáhlé nádvoří bylo chráněné z ostatních stran srázem a vysokými hradbami. Studna na nádvoří zajišťovala zásobu vody. Dnes není známo, zda šlo o cisternu na dešťovou vodu nebo studni s vlastním pramenem.

Vstup do horního hradu byl možný pouze branou ve věži z níže položeného předhradí. Toto rozsáhlé prostranství tvaru trojúhelníka, jehož jednu stranu tvořil palác s věží, bylo z obou dalších stran opevněno hradbami nad svahem. V nejužším místě tvořily hradby parkán, zabezpečený ještě válcovou strážní vížkou stojící mimo hradby.  Jediná přístupová cesta do předhradí vedla na jihovýchodě pod hradbami hlavního nádvoří a v místech paláce byla uzavřena dvěma branami. K její ochraně sloužila hranolová bašta, vystupující z hradební zdi, a skalní výstupek na severozápadním cípu hřebene, upravený na plošinku s cimbuřím vytesaným do pískovce.

V LÉTĚ: Romantické koupání v Hamru na Jezeře

Booking.com

Doprava

Autem nebo autobusem do Hamru na Jezeře. Na kole od nejbližších železničních stanic Brniště (9 km silniční kolo) nebo Zdislava (10 km horské kolo).

Po asfaltové cyklostezce č. 3007 nebo po písčité pěšině po zelené turistické značce na rozcestí Pod Děvínem (2,5 km). Odtud vzhůru po červené značce po široké terénní cestě na sedlo mezi Hamerským Špičákem a Děvínem a dál až na hrad (1 km, převýšení 100 m, sjízdné jen na horském kole).

Pod Děvínem prochází cyklostezka Ploučnice, dálková trasa zpod Ještědu do Děčína. Začíná v Osečné a podél řeky prochází Mimoní, Českou Lípou a Benešovem nad Ploučnicí do Děčína, kde se napojuje na Labskou stezku. Stále více úseků vede samostatně po asfaltu, ale stále je nutné počítat také s mlatovým povrchem a občasnou jízdou po vedlejších silnicích. Cyklostezka Ploučnice meří celkem 78 kilometrů.

Najíst a napít je možné pouze v Hamru na Jezeře, kde je v sezoně i mimo ni otevřena hospoda, hotel a kemp. V okolí Děvína nejsou nikde ppřírodní prameny s pitnou vodou. 

Přespat lze na hradním nádvoří, kde je také velké ohniště. Není to zcela legální, ale trampové a turisté tak běžně tráví romantické noci.  

RIVER GUIDE: Ploučnice, řeka totálních romantiků  

Zobrazit místo Turistika na větší mapě