Ruské tanky v Karlových Varech 1968

Dělal jsem na chirurgickém operačním sále, kde bylo práce nad hlavu. Zatímco žena přebalovala našeho Roberta a připravovala kočárek, já jsem sedl k snídani a pustil rozhlas po drátě.

Bylo asi půl osmé, když jsem uslyšel tu strašnou zprávu. "Včera dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění, předsednictva vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a bez vědomí těchto orgánů. V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná."

Manželka se zhrozila a prohlásila, že teď jít na procházku by byl hazard, ale já jí nakonec přemluvil, že se jen půjdu podívat k Hlavní poště a snad se dozvím od lidí, co se děje.

Vyrazil jsem přes park a došel k poště. Už z dálky jsem viděl velký dav lidí, jak strhávají pomocí lana sochu rudoarmějce se samopalem na zádech, která tam byla postavená roku roku 1950. Lidé byli rozhořčení a křik plný nadávek na Rusy se ozýval ze všech stran.

Socha padla, hlava se ulomila a odkutálela. Davu to nestačilo a několik karlovarských občanů začalo do hlavy kopat, až ji shodili vedle mostu do řeky Teplé. Kolem mne se tvořila tlačenice, z níž mi někdo dal trikoloru a pár československých papírových vlaječek. Těmi jsem vyšperkoval kočárek, až si ho začali lidé fotit. K tomu fotili i mě a já se nebránil.

Většina těch fotek se o rok později objevila na Státní Bezpečnosti, jako důkaz mé protistátní činnosti, ale protože jsem si hned na protest proti okupaci nechal narůst vousy a nechal si udělat nový občanský průkaz už z bradou, nebyl jsem k poznání, a tak jsem se vyhnul několikaletému trestu za urážku Sovětského svazu a vandalismus.

Stál jsem u zábradlí před troskami pomníku a z dálky od Skleněného paláce a restaurace Jizera bylo slyšet hukot tanků. Někteří odvážlivci začali stavět z laviček, popelnic a kamenů z pomníku barikádu. Když přijel první tank, lehce na ni najel, přehoupl se a jel dál kolem pošty přes most, jako by se nic nestalo.

Nebylo nic platné, nemohli jsme nic dělat, jen křičet, házet kameny a psát na velké kusy papíru nápisy napůl rusky a česky, aby odtáhli domů. Ti v těch tancích na nic nereagovali a jeli dál.

Pak jsem od uslyšel, že to ještě není všechno, protože Sověti mají namířeno na Kolonádu a můžou zničit proslulé léčivé prameny. To by byl konec Karlových Varů! Nemeškal jsem a horní cestou okolo pošty jsem se rozeběhl i s kočárkem do Sadové ulice a u Vojenského ústavu jsem se dostal na Kolonádu. Tam už bylo mnoho lidí, a když jsem se prodral dopředu, spatřil jsem, jak se začíná tvořit lidský řetěz. Zeptal jsem se jednoho, co se děje a ten mi řekl, že se od Gottwaldovy ulice (dnes Krále Jiřího) a Dřevěné kolonády řítí několik tanků a oni se je pokusí tímto způsobem zastavit.

Postavil jsem kočárek za sloup na Kolonádě a přidal se k nim. Chvilku jsme stáli, když jsme uslyšeli hluk motorů a proti nám vyjely dva ruské tanky. Zastavily se před Ruskou knihou a jejich hlavně a kulomety mířily na nás. Dělaly zastrašovací manévry, jakoby přidávaly plyn, že se na nás rozjíždějí, a pak ho zase ubíraly. Po dlouhých minutách napětí snad dostaly rozkaz k ústupu, protože se otočily a odjely zpátky. Kdyby to nebylo tragické, bylo by to k smíchu. Na budově Ruského knihkupectví, před kterým ještě před chvílí ty tanky stály, byl totiž velký transparent s nápisem: "Sovětská kultura, náš vzor."

Pak se ke mně obrátil můj starší soused v řetězu, pustil mou ruku a řekl: "Měl bys raději odejít, můžou se vrátit a ty jsi ještě mladý a jak jsem viděl, jsi tu i s kočárkem. Na nás starších už tolik nezáleží, ale vy by jste měli žít dál a pak tohle vyprávět svým dětem. Na to, co nám udělali, by se nemělo zapomenout." Na jeho slova si vzpomenu vždy, když vidím bohaté ruské turisty, jak se promenádují po Kolonádě, kterou jsme před nimi a tím i pro ně zachraňovali.

Komunisté na Karlovarsku a Chebsku

Václav Sloup je hajzl. Vždycky jsem si to myslel a myslet budu

Vlak svobody z Aše do Selbu

Polský kanál: Neúspěšná cesta na svobodu

Jeden malý zapadlý komunistický koncentrák

Za komunisty nemůže slabá paměť, ale nedostatek inteligence

Smuteční oheň za Jana Palacha a Jana Zajíce

Jáchymovské peklo

Je to prosté: Svoboda

Doktor Máj z jáchymovského lágru

Svoboda slova na Karlovarsku?

Dovětek fotografa Vojtěcha Terbera:

Milý pane Nykl, naše dojmy z toho dne jsou si dost podobně - až na to, že jsem s sebou nemohl mít kočárek pro tehdejší naprostou absenci děti v mém manželství. Já běhal po městě celou noc - kámoš mi to zavolal už kolem půlnoci, nechtěl jsem mu věřit - ale pak jsem otevřel okno (v 8. patře posledního věžáku v Tuhnicich) a už jsem je viděl, ta světélka blížící se pomalu ale nezadržitelně na cestě od Chebu, a slyšel - to řinčivě dunění a rachocení jejich tanků.

Na Dimitrovce se mě jeden ruský oficír zeptal, jak se dostane k norimberskému nádraží! A jiný tankista - když jsem mu nadával do okupantů - odpověděl: "Eto naša zemlja, slovjanskaja!"

Kácení pomníku sovětského vojáka se muselo odehrát poměrně brzo ráno, ale přesnou hodinu už nevím - neměl jsem tenkrát celý den pojem o čase. Nikdy před tím jsem nepomyslel na odchod do ciziny, ale během toho roku po okupaci mi bylo stále jasnější, že mi moje aktivity jen tak neprojdou, že mě to asi bude stát pěkných pár let svobody ne-li krk. Po výslechu na ruské komandantuře v Jaltské ulici jsem se ocitl na listině 40 000 kontrarevolucionářů - šuškalo se, že ti prý skončí na Sibiři. Sice - prý díky Husákovi - tak neskončili, ale to jsem nemohl vědět.

Den po poslední maturitě 1969 (učil jsem tehdy na Střední škole pro pracující v Rybářích a své maturanty jsem nechtěl nechat ve štychu a odejít už před maturitami), tedy 27.června jsem odjel - legálně! - na delší cestu po Evropě, že které jsem se už - varován před začínajícími represáliemi - bohužel nevrátil, resp. vrátil až přesně po dvaceti a půl letech 27. prosince 1989.

V Karlových Varech jsem působil jenom deset let - ale město pro mě byla láska na první pohled. Už tam však raději nejezdím - nesnáším Rusy, kteří se tam roztahují, jako kdyby celé Lázně patřily jim....!. Zdá se mi, že to cítíte podobně. Ten den změnil celý můj život a můj životní plán, proto to se mnou dodnes - o 43 let později, přesně na den, pokaždé zahýbá, když se o tom začne mluvit. Přikládám také několik fotek, všechny moje vlastní - vím ještě, jak jsem ten den běhal a sháněl nový film do mě flexarety a jak jsem byl nešťastný, kdy mi pan Hruška z fotoprodejny na Masaryčce řekl, že je vše vyprodáno. Jinak bych těch obrázků nasekal jistě více.