Alaknanda 2006

Alaknanda 2006
SDÍLEJ:
Čeští vodáci se vydali na expedici, při které spluli na kajacích zdrojnici Gangy, posvátnou Alaknandu.
Jak na to

Zpravodajství přebíráme z oficiální stránky expedice Alaknanda 2006

Jsou to titíž, kteří zdolali před třemi lety druhou zdrojnici Bhagirathi.

FOTOGALERIE: Cesta přes Turecko

23. listopadu

Utajili jsme

Za tři dny tomu bude měsíc od návratu domů. To znamená, že jsme hranice české republiky překročili 22. října. Od té chvíle jsem našel chvíli klidu až teď, abych dokončil naše putování a uzavřel tak expedici Alaknanda 2006.

Pojďme zpět do Íránu, kde jsme se rozloučili a to nedaleko krásného města Yazd. Blížíme se k místu, kde se cesta dělí na dva hlavní směry. Ten první vede přímo do Tehránu, ten druhý pak do města Esfahan. O Esfahanu jsme toho hodně slyšeli a viděli mnoho jeho fotografií kdekoliv jsme v Iránu zastavili. Ještě pár kilometrů zbývá k dálničnímu sjezdu. Z monotónnosti únavné cesty nás vytrhl Filipův hlas z vysílačky. "Cuká nám to, ztrácíme výkon."

Jelikož silnice nepatrně stoupá, nedává na sebe zpomalení dlouho čekat. Ještě chvíli se plazíme za modrou dvoustovkou, než se její motor definitivně zastavil a auto pomalu zastavilo u krajnice. Skrytě jsem posledních pár dní doufal, že nás nepotkají trable se zanesenými filtry, které neunesou nápor sice úžasně levné, ale ne moc kvalitní iránské nafty.

Opět povolujeme dva šrouby na přírubě filtru. Proplachujeme jej a umísťujeme zpět. Nasazuji hadice a odvzdušňuji palivový systém. Filip otáčí klíčkem a pokouší se nastartovat. Motor se sice protočí, ale bez známky snahy o nastartování. Stmívá se. Ještě několikrát opakujeme proceduru s čištěním filtru a odvzdušněním a natlakováním systému. Marně.

Vůz, který až do teď snášel všechny útrapy dlouhé cesty, vypověděl službu. Ráno moudřejší večera. Jdeme spát. Pokusíme se další den dotáhnout vůz k Tehránu, kde se pokusíme sjednat pomoc v místním zastoupení Mitsubishi. Svítá. Ráno na poušti je nezvykle chladné. Fouká silný vítr.

Navazujeme auto na lano a mne napadá uvázat na lano ještě dlouhý gumicuk na druhém konci upevněný k střešní konstrukci. Význam tohoto řešení je jednoduchý. V okamžiku, kdy tažené auto dojíždí vůz před sebou, například při brzdění, než řidič zareaguje, lano je gumicukem taženo nahoru. Tím pádem se nemůže stát to, že tažený vůz najede na lano a dojde k přetržení.

Toto jednoduché řešení se velmi osvědčilo a Filip nucený bedlivě sledovat auto před sebou měl pracující gumicuk a zvedající se lano za další indikátor pro okamžité brzdění. Oproti původnímu plánu jet tak třicet až čtyřicet se ručička tachometru brzo dostává až na číslovku 100 km. Není to žádný problém, jedeme několik set kilometrů po nekončící rovině.

Pozdě odpoledne zastavujeme na kraji Tehránu. Jelikož je neděle a navíc ramadán, čekáme na pondělní ráno, abychom se spojili se servisem Mitsubishi v Tehránu. Po dlouhém telefonátu přichází rozčarování. Hlas na druhé straně nám oznamuje, že nám nepomůže. Co teď? Do Turecka je to přes osm set kilometrů.

Po dohodě s importérem M Motors v Čechách se pokusíme dojet až na hranice. Na silnicích je relativně klid. Konec cestovatelské sezóny Iránců a probíhající ramadán přispívá k tomu, že cesta probíhá relativně klidně. Za dva dny jsme na hranicích. Mezitím se doma rozjíždí velká akce, která ve spojení s Tureckým Mitsubishi nám poskytne potřebnou pomoc. Když se před námi opět otevřel výhled na již kompletně zasněžený Ararat, čekala nás již servisní služba Mitsubishi u posledního check pointu na Iránsko–tureckých hranicích.

Modré auto bylo naloženo na plošinu a naše další kroky vedly do tureckého města Van, kde byl nejbližší značkový servis. Tímto bych asi ukončil popis našeho putování. Jak se později ukázalo, tak zřejmě díky vadě materiálu v ložisku kladky rozvodového řemene došlo k jeho zadření a přetržení řemenu. Vůz jsme zanechali na východě Turecka v péči místních mechaniků a dvěma zbylými dvoustovkami se vydali na nonstop cestu domů.

Co říci na závěr. Zdálo by se, že to nebyl zrovna happyend, který bychom si představovali. Ale to je omyl. Celkové hodnocení a rekapitulaci výsledků si nechám ještě na jeden samostatný článek. Dozvíte se kdo co přesně splul, kolik kilometrů jsme ujeli ,….

Považuji toto za tečku. Možná i proto, že některá fakta nebyla interpretována úmyslně správně. Proč? A jaká? Je to jednoduché. Vše o čem teď píši se týká informací o Petru Jindrákovi. Na jeho přání jsem neuveřejňoval, že byl na vodě a splul většinu z toho, co kluci na Alaknandě dokázali.

Důvod byl prostý. Strach, který doma vládnul, byl obrovský. Divíte se?

Na cestě domů (17.10.2006)

Tehri (15.10.2006)

K soutoku (11.10.2006)

Pod Kohoutkem (09.10.2006)

Od mohyly ke Stoperovi (01.10.2006)

Konečně na vodě (28.09.2006)

Cesta k prameni Alaknandy (24.09.2006)

Pákistán 2. část (24.09.2006)

Pákistán 1. část (19.09.2006)

14. září

Íránská skepse

Nechci být skeptický k Íránu a Íráncům, ale celý první den v této zemi nepřispíval k pozitivní změně názorů na tento stát. Přes to, že u pump stála fronta kamionů, pumpař tvrdil, že mazut nemá. Úzké a velmi špatné silnice s neskutečně hustou dopravou dovolovaly pouze velmi pomalou jízdu. To vše společně s událostmi z předchozího dne v nás vyvolávalo čím dál větší zášť k této zemi.

Aby toho nebylo málo, čekala nás ještě jedna zkouška. Nedaleko Tabrízu jsme zahlédli malé jezero. Po devíti dnech v autě máme nepřekonatelnou potřebu se alespoň trochu omýt. Zastavujeme na prašném parkovišti a právě tady se odehrává další íránské drama. Filip si potřebuje couvnout, aby se mohl otočit a následovat obě auta k jezeru. Sleduji ho v zrcátku a náhle vidím, jak se pere s menším Iráncem, který se mu sápe po volantu.

Situaci chápeme až po několika minutách, kdy se vše vyjasňuje. Partičku borců zaujaly naše dvoustovky. Aby si je prohlédli, odbočili z hlavní silnice za Filipem a zastavili necelý metr za naším autem tak nešťastně, že se dostaly do mrtvého úhlu obou zpětných zrcátek. Po té co se Filip rozjel, podepsal se jim na kapotu rezervou umístěnou na nosném rámu.

Co se dalo dělat, je to nehoda a k tomu je třeba zavolat dopravní policii. Klid nám jistil dokument od hraniční company, jelikož v obrovském poplatku mělo být i pojištění. Policisté nemluví anglicky. Naštěstí tuto situaci pomáhá řešit učitel angličtiny z nedaleké vesnice. Hruzďa předává dokumenty do okénka policejního vozu. Borec v uniformě se neobtěžuje ani vystoupit.

Po chvíli nám učitel tlumočí rozsudek. Zaplaťte 400 USD a jeďte zpět na hranice, nejste pojištěni! Už není síla, která by v nás vyvolala jakoukoliv odezvu. Sedím odevzdaně u krajnice. Zoufalé pohledy každého z nás hledají u toho druhého povzbuzení. Marně. Jak z toho ven?

Jdu do auta, abych po několikáté pročetl zelenou kartu a naprosto bezvýznamnou kartu od pojišťovny, která je v češtině. Otáčím zelenou kartu a čtu si státy ve kterých platí a místa kanceláří. Irán, Uniqa má kancelář v Tehránu! Vybíhám z auta a vrážím dokument našemu spolucestovateli Martinovi. Pomocí učitele a několika telefonátů do Tehránu se zdá být vše vyřešeno. Teda skoro všechno. Policisté odjíždějí společně s modrou dvoustovkou do Tabrízu kde kluci platí 200 dolarů na opravu kapoty.

V Tabrízu kontaktujeme turistického průvodce Ravanyara Hosseina, na kterého nám posílá kontakt Martin Hubáček, druhý člen Back Up teamu. Na parkoviště hlavního nádraží, o půl hodiny později, přijíždí pohodář s delšími šedivými vlasy. Gestikuluje jak chasník někde od Hodonína, nicméně mluví naprosto čistou angličtinou. Poskytuje nám vyčerpávající a hlavně potřebné informace o cestě, o tankování nafty, o vztahu Iránců k vysílání Svobodné Evropy (bohužel z Prahy), atd.

Při popisu měst používá slova jako fucking a podobně. Je to první člověk, který mění náš názor na tuto zemi. Za službu, kterou nám poskytl, nechce peníze. Sám se popisuje jako Old Hippie, proto je spokojen s odměnou v podobě naší párko-slivovicové plechovky.

Přes velké zdržení v Tabrízu se nám daří přiblížit se k Tehránu a v neděli pak po iránských dálnicích dojet až do krásného města Yazd. Překonáváme hranici osmi set kilometrů ujetých za jeden den. V íránském provozu je to docela dobrý výkon. Jediné co nám trochu kazí radost je klesající výkon bílé dvoustovky a ztráta tahu ve vyšších rychlostech. Po dopolední prohlídce města a odeslání dat do České televize jedeme dál na jihovýchod do města Bam.

Ani ne po sto kilometrech poprvé zastavujeme a otevíráme kapotu bílého auta. V okamžiku kdy se otáčky dostávají těsně nad dva tisíce dvě stě se motor z ničeho nic zadusí. Jsme v poušti, tady si moc nepomůžeme. Pokoušíme se pokračovat v jízdě. Rozjíždím se. Na jedničku a dvojku jdou otáčky až do pěti tisíc. Na trojku už mírně cuká a u čtyřky a pětky se dusí na oněch dvou tisících. O kus dál zkoušíme vyměnit vzduchový filtr a odvzdušnit palivovou soustavu. Vše je marné.

V Bamu se zastavujeme u legendární pevnosti. Už při vjezdu do města je vidět, že se zde odehrálo něco, co zničilo velkou část města a jak zanedlouho zjišťujeme, tak i původní pevnost. Zemětřesení v roce 2004 bylo natolik ničivé, že mu neobstály poměrně mladé stavby, natož původní pevnost postavená ze směsice jílu a slámy, základních stavebních prvků v těchto končinách. Již z dálky je vidět obrovská rozloha celého komplexu. Vítr, který sem valí přímo z pouště zvedá mračna prachu a pevnost vypadá, jako by zde právě skončila ničivá bitva. Rozvalené hradby, zřícená vstupní brána, jen pár dochovalých staveb uvnitř pevnosti. Takový je obraz dnešního Bamu.

Za Bamem se s Fíkem pokouším vyčistit palivový filtr, který je zdrojem potíží u bílé dvoustovky. Moc to nepomohlo. Večer přijíždíme do Zahedánu. Je již poměrně pozdě. Bivakujeme v místním parku, tak jako celou dobu v Iránu. Je fakt, že na rozdíl od minulých měst, kde jsme sdíleli parky a parkoviště s ostatními Iránci, tak zde jsme sami. Netrvá dlouho a jdeme spát. Ani večeři tentokrát nevaříme. Zanedlouho nás budí policejní hlídka. Musíme z parku pryč.

Odmítáme odjet do centra do hotelu. Poprvé nás tedy eskortují, v tomto případě k policejní stanici, kde můžeme přespat na parkovišti. Spánek netrvá dlouho. Brzo ráno nás budí nastoupená jednotka s ne moc dobře naladěným velitelem. Balíme a startujeme auta. Je nám přidělena hlídka, která nás vede na kraj města. To však není vše. Policajti nás navádějí do odstavného pruhu a kolem se sbíhá několik borců s kalašniky přes rameno. Naštěstí to netrvá dlouho a jsme propuštěni.

Naše radost však netrvá dlouho. Těsně před odbočkou na silnici vedoucí do hraničního města Mirhave nás předjíždí pick-up. Na korbě sedící voják se samopalem nás navádí k budově u silnice. Opět nám kontrolují pasy. Je nám přidělena vojenská hlídka, která nás eskortuje k hranicím. Trochu strašidelná scéna nakonec dopadá dobře. Nastalá situace nám však zabránila ve spojení se studiem Dobrého rána a odvysílání další reportáže z naší cesty. Hossein měl pravdu. Zahedan is fucking town. Parkujeme u správní budovy iránské celnice. Opět je tu típek z company. Bere naše papíry a za půl hodiny je zpět. Po předání následuje opět dohadování o peníze. Není to moc, ale típek nám lže do očí ohledně zaplacení poplatků. Odjíždíme. Tentokrát nehodláme dát company ani floka. Pasová kontrola je rychlá. Vstupujeme do Pakistánu.

9. září

Na íránských hranicích se mi chce brečet

V pátek ráno vstáváme neobvykle brzo, čeká nás překonání hraničního přechodu v Bazargánu. Vracíme se na hlavní silnici. Naposledy fotíme krajinu s Araratem v pozadí a o několik kilometrů dál předjíždíme kolonu kamionů. Dvě vedle sebe stojící kolony tahačů doplňuje třetí tvořena vesměs iránskými autobusy. Jedeme do protisměru, až k bráně uzavírající celní prostor.

Z malého hloučku pokuřujících chlapíků vyšel vysoký, evropsky vyhlížející muž. Ujímá se nás. Jelikož se na jeho pokyn okamžitě otevírá brána, získává si naši důvěru. Dle jeho pokynů postupujeme až k samotné celnici. Od iránské strany nás dělí pár razítek do pasu a poslední brána. Ani ne za čtyřicet minut je s Turky vše vyřízeno.

K našemu průvodci se přidává druhý týpek. Přichází první nabídka na výměnu peněz. Dvěstě dolarů putuje do jeho ruky, nám pak štos desetitisícových iránských reálií. Během čekání se ukazuje, že oba borci mluví plynně rusky, což svědčí o častém přejezdu ruských kamionů touto oblastí. Otevírá se brána. Nejprve turecká poháněná elektromotorem, po chvíli dohadování celníků a poklepáním ruky i ta iránská, uzamčena mocným řetězem.

Naše tři auta jsou navedena ke zděné rampě. Čekáme, co se bude dít. Předchozí den jsme přerovnali věci. Vyhodili erotické časopisy, snědli salámy a dopili kořku v lahvích. Omezení, která jsme se dočetli na stránkách Ministerstva zahraničních věcí a podobných, která mluvila hlavně o zákazech a omezeních, nám naháněla hrůzu.

Formální odbavení, respektive pasová kontrola proběhla rychle. Mezitím venku došlo k prohlídce aut, které jsme se obávali. Sešlo se asi pět borců. Každý vyplňoval jiný formulář písmem, které nikdo z nás nedokázal přečíst. K našemu úžasu se do análů zapsaly pouze dva spacáky, karimatky, batohy, kamera a foťák. To byla celá kontrola. Vše vypadalo dobře do doby, kdy nás jeden z úředníků požádal o carnet.

Je půl desáté dopoledne. Postáváme kolem aut a čekáme, co bude následovat ze strany iránských oficírů. Netušíme, že jsme na velmi tenkém ledě, který v prudkém dopoledním slunci odtává a nám hrozí proboření se a utonutí v iránské byrokracii a možná i konec naší cesty.

Zajíc odchází řešit nastalou situaci. Vzhledem k tomu, že nemáme onen carnet, je vstup do Íránu možný pouze po složení sedmi set padesáti dolarů za jeden vůz. Šok se mění v ohromnou zlost. Zlost na českého pracovníka iránského velvyslanectví, na informace poskytované českým Ministerstvem zahraničních věcí, ale i na české velvyslanectví v Tehránu. Všechny tyto instituce, se kterými jsme komunikovali, nám poskytli buď naprosto scestné, nebo žádné informace.

Naštěstí jsme ještě přihlášeni k turecké mobilní síti a můžu tak volat do Čech. Hodiny našeho parkování na Íránské celnici se začínají rozbíhat. Za další dvě hodiny mi volá zpět Honza Moučka, kterého čeká cesta s námi z Dílí do Prahy. Má informace o carnetu, který slouží k vývozu aut mimo Evropu.

Mezi tím se Ňůmen pokouší dovolat na českou ambasádu v Tehránu. Marně, jedinou odezvou na druhém konci je fax. Ňůmen pokračuje ve vyjednávání. Ze sedmi setpad esáti se dostáváme na tři sta dolarů za auto. Přes to je to krutá daň za důvěru v úřady. Chování borců se nám přestává líbit. Čím dál více nám připadají jako obyčejní překupníci. Navíc nemluví anglicky, čímž se situace komplikuje.

Stále odmítáme zaplatit vysoký poplatek, na což dostáváme ráznou odpověď. Můžete se vrátit. Naši nedůvěru posiluje fakt, že odůvodnění poplatků je pokaždé jiné. Jednou platíme company, pod kterou tito borci patří, pak je to poplatek za to, že využijeme levné nafty a vůbec všech služeb, které jsou Íránu vskutku za babku. Kolem třetí odpoledne dostáváme pasy a techničáky od aut, posouváme se k bráně. Svítá naděje na postup.

Marně. Pouze nás odklidili, abychom nepřekáželi v odbavování dalších aut. V pět hodin odpoledne zjišťujeme v kanceláři, že naše papíry leží na skříni a maník šel domů. Za tu dobu, co čekám se Zajícem v kanceláři na odezvu, se mění směna turistických průvodců. Místo nesmělého a naprosto neschopného chlápka se zjevuje mladá kočka ve standardním ženském hábitu. Už od první pohledu je schopnější než její kolega a za nedlouho vede jednání mezi námi a borci z company.

Vše v klidu vysvětluje. Objasňuje problém s carnetem. Po osmi hodinách patové situace přistupujeme na platbu. Vše najednou dostává spád. Projíždíme za bránu a s maníkem odjíždíme pod kopec. Tato procedura se ještě několikrát opakuje, což vrcholí v půl sedmé večer další hádkou opět u budovy celnice. V tu chvíli se již neovládám. Od druhé hodiny sdílí naše trápení i Martin.

Martina jsme potkali v kanceláři turist guida. Martin právě dokončil studia na AMU a je na cestě do Pákistánu a následně do Sirie. V Íránu je již potřetí, mluví turecky a ovládá perštinu. Později je neocenitelnou pomocí. Těsně před osmou večerní opět stojíme před správní budovou.

Všichni jsme silně nervózní. My i naši věznitelé. Dostáváme ultimátum. Buď zaplatíme, nebo jedeme zpět. Z budovy vychází zřejmě šéf. Nese připravené papíry. K tři sta dolarům je u každého ještě papír na 175 dolarů. Sedím v autě a chce se mi brečet. Bezmála patnáct set dolarů je obrovský zásah do rozpočtu expedice. Beru od všech bankovky, které jsem jim ráno rozdal. Platíme. V peněžence mi zůstává jeden jediný dolar a čtyřicet tisíc reálií. Po dvanácti hodinách čekání, zlosti a dohadování vstupujeme do Íránu, země, která dle všech cestovatelů je nejkrásnější a lidi nejmilejší.

7. září

Pod Araratem

Začíná poněkud větrné ráno. Během snídaně se ukazuje, že na nás dolehly první zdravotní potíže se zažívacím ústrojím. Zatím není ještě tak zle, abychom si s tím lámali hlavu. Balíme. Již naučené postupy se stále opakují. Odjíždíme. Tentokrát však s vědomím, že tato štreka nebude zas tak dlouhá. Cílem je dojet k turecko–íránským hranicím.

Přechod si necháme na brzké páteční ráno. Krajina se postupně mění. Stoupáme až do výšky přesahující dva tisíce metrů. Zhruba v půli cesty se objevují první policejní hlídky. Až na jednu si nás nevšímají. Kromě kontroly pasů se však nic neděje. Kolem třetí odpoledne se dostáváme do města Dogubayazit, které leží asi dvacet kilometrů od hranic. Máme tento den za sebou necelých čtyři sta kilometrů.

Jedeme po rozlehlé pláni lemované pohořím, které má nepřehlédnutelnou dominantu Ararat. Uhýbáme z hlavní silnice doleva. Na mapě je zakreslena řeka s malým jezerem. Cesta nás navádí na úpatí Araratu. V sedle odbočujeme na malou asfaltku klikatící se mezi chýšemi kurdských pastevců. Po pár minutách rozbíjíme tábor na malé pláni přímo pod majestátným Araratem.

Nejsme tu sami. Během krátké chvíle si k nám přisedá starší Kurd. Místní pastevec je potěšen naší přítomností. Bere si jednu cigaretu a mlčky setrvává několik minut. Dělí nás jazyková bariéra, která je zde nepřekonatelná. Po dokouření své cigaretky odchází. Jeho přítomnost však nahrazují dva vejrostci a několik malých kluků. Nad bájnou horou vychází měsíc. Jsme sami. Sem tam projede okolo dodávka s turisty mířícími nahoru.

6. září

Pumpař nedoporučuje jihovýchod Turecka

Naše cesta pokračuje na východ Turecka. Míjíme město Kirikkale. Jedeme po dálnici, která se sem tam zúží do úzké silnice, aby se o několik kilometrů dál opět rozšířila na pěknou čtyřproudou cestu s novým povrchem. Krajina je víceméně stále stejná. Napravo i nalevo se táhnou kopce, které jsou sem tam pokryté nízkým porostem. Přes vyprahlé pláně a uschlou trávu je kolem cesty mnoho pramenů s tekoucí vodou.

U města Sorgun krátce zastavujeme na čerpací pumpě. Majitel, vysoký a statný chlapík evropského vzhledu nám nabízí čaj. Nabídku rádi přijímáme a usedáme v jeho kanceláři. Ani ne za pět minut přináší snědý zaměstnanec pumpy výborný černý čaj. Majitel vytahuje mapu, nad kterou mu vysvětlujeme cíl naší cesty. Obdivně kývá hlavou a upozorňuje nás na jihovýchod Turecka. Nedoporučuje tuto oblast.

Ukazujeme naši cestu, která je dána Íránci, kteří jasně definují hraniční přechod v Bazargánu. Tato cesta je podle našeho hostitele bez problémů a navíc vede po úpatí bájného Araratu.

Projíždíme vyprahlé město Sivas a bereme kurz na Erzincan. Máme dnes ještě před sebou necelých tři sta kilometrů jízdy. Cílem je jezero právě před městem Erzincan. Po třech hodinách jízdy se před námi otevírá široké údolí. Silnice se sem tam mění z asfaltky na štěrkovou.

Mimochodem zdejší silnice a vůbec systém dopravy je naprosto úžasný. Ve městech jsou u semaforu odpočítavadla, která řidiči řeknou kolik času ještě zbývá do zelené, či červené. Pokud zrovna nejedete po dálnici s naprosto perfektním povrchem, je silnice vždy dostatečně široká a většinou má třetí, prostřední pruh určený k pohodlnému předjetí. Přesto že se v Turecku nejezdí pomalu a podle předepsaných rychlostí, nepotkali jsme zatím jedinou dopravní nehodu. Jak jsme později zjistili u hranic s Iránem, tak po celou dobu se stavěla nová, pohodlná čtyřproudá silnice.

Podle mapy jsme u cíle dnešního putování. Vše opět proběhlo bez problémů. Jen není vidět nikde námi očekávané jezero. Mezi auty probíhá čilá komunikace pomocí vysílaček, které se staly neocenitelným pomocníkem na naší cestě.

“Pojedeme ještě kousek a uvidí se.” Po několika kilometrech se na pravé straně zaleskla hladina námi hledaného jezera. Sjíždíme z hlavní silnice přes most a parkujeme těsně nad jezerem. Odklopením lodí na střešní konstrukci okamžitě vzniká prostor pro pohodlné přenocování. Ještě uvařit večeři. Dnes budou těstoviny se salámem opečeným s cibulkou a česnekem. Po této vydatné večeři ještě čistě z hygienických důvodů dopíjíme druhou lahev slivky. Jdeme spát.

5. září

Úžasná dálnice u Ankary

Balíme a valíme do Ankary. Třista šedesát kilometrů ubíhá velmi rychle. Turecké dálnice jsou naprosto úžasné. Kam se hrabe naše D1.

Ankaru jsme si moc neužili. Dvě hodiny nám zabral přenos dat do České televize. Tato vynucená přestávka nám však dala možnost v klidu poobědvat a ochutnat tak klasickou tureckou kuchyni. Kebab, zeleninu a ostré koření.

Odpoledne nás zastihlo na kraji Ankary. To znamená že se musíme dostat na výpadovku vedoucí na Samsun a pak dále do vnitrozemí. Jedeme prostě na východ. Vodítkem není ani mapa, ani kompas, ale stín auta, který se táhne před námi.

Projíždíme centrem moderní Ankary. Je to město jako každé jiné až na to, že sem tam se objeví větší či menší mešita. Ani ne za hodinu jsme na dálnici, která nás vede do širokého údolí lemovaného menšími kopci. Stmívá se. Nastal čas hledat další místo ke spánku.

4. září

Turečtí oficíři před Instanbulem

Máme za sebou přes dva tisíce dvě stě kilometrů z celkem sedmi tisíc. Jízda probíhá celkem bez problémů. Snad jen srbsko-bulharské a bulharsko-turecké hranice by mohli být přátelštější k cestovatelům.

Poplatek za nesmyslnou dezinfekci vozu se dá ještě přežít, ale zdlouhavá procedura ospalých celníků zdržující cestu o jednu až dvě hodiny, je v době otevřených hranic Evropské unie opravdu nepochopitelná.

To nemluvím o tureckých oficírech, kteří pro vstup do své země potřebují čtyři budky, kde proběhne vždy stejný rituál a po chvíli dohadování se jede dál.

Do Istanbulu přijíždíme v pondělí po poledni. Parkujeme na nábřeží. Je potřeba si odpočinout a nabrat trochu nových sil na další vyčerpávající cestu. Přes to, že nejedeme přes noc, je po třech dnech znát únava.

Máme za sebou první čtvrtinu cesty. Po návštěvě tří nejznámějších mešit končíme u vodní dýmky v restaurantu Sultán. Stmívá se, Istanbulem se nesou výzvy věřícím. Je čas k modlitbě. Mešity se pro nás zavírají.

Čas však je neúprosný. Musíme jet dál. V noci nacházíme spací místo v průmyslové zóně za Istanbulem. Ráno nás budí rachot nákladních vozidel a bezdomovci pálící odpadky na nedaleké skládce.

1. září

Najíždíme na dálnici v Praze

Po dvou letech příprav nastal čas samotné expedice. Jako vždy je předodjezdový čas nesmírně hektický. Za poslední týden se vyřešilo dvakrát více věcí, než za poslední půlrok.

Samotný start je stanoven na 1. září. Místem odjezdu je parkoviště před budovou zpravodajství České televize na Kavčích horách. Naše cesta pak povede přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko do Turecka a následně přes Írán a Pákistán do Indie.

Po startu expedice v pořadu Dobré ráno se z Kavčích hor přesouváme do Brna, kde plníme všech osmnáct rezervních kanystrů naftou a kupujeme poslední potřebné vybavení. Po poledni najíždíme na bratislavskou dálnici. Tím pro nás začíná dlouhý a monotónní kolotoč přejezdů, zastávek, tankování pohonných hmot a spaní v blízkosti dálnic a hlavních tahů.

SDÍLEJ:

Diskuse

Ochrana proti spamu. Napište prosím číslo dvacet-čtyři:

  • Captcha Image

Diskuze k článku

Celkem 0 příspěvků v diskuzi


K čemu je miliardová investice? Na palubě se nemusí skládat lehátka

K čemu je miliardová investice? Na palubě se nemusí skládat lehátka

KOMENTÁŘ Zdvihací mosty a další úpravy na Vraňansko-hořínském laterátním kanálu stály daňové poplatníky necelou miliardu korun. Ředitelství vodních cest pořádá oslavu k zahájení provozu modernizovaného kanálu. Ne všichni jsou ovšem nadšení. Kriticky... celý článek

Vraňansko-hořínský laterální kanál se slavnostně otevírá v sobotu

Řeky AKTUÁLNĚ 2021

registrovat

Super volbou na letní rekreaci je určitě ubytování Velký Meder. Turistům a nadšencům hor by se mohlo hodit ubytování Vysoké Tatry, kde najdete ty nejlepší chaty a chalupy.
Cestovní pojištění od Porovnej24.cz
Hledáte si ubytování v ČR nebo na Slovensku? Doporučujeme chaty a chalupy k pronájmu za nejlepší ceny. I levné ubytování si najdete na portálu MegaUbytko.cz.







Nejčtenější články

A znovu Rio Botičo

A znovu Rio Botičo

Botič AKTUÁLNĚ! Zpočátku roztomilý potůček s meandry, drobnými peřejkami a občasným roštím. Pod Záběhlickým jezem začíná regulovaný tok. Množství lávek různé výšky, kabely, roury. Humus, bordel a fekálie jsou po letech čištění a stavebních
Řeky AKTUÁLNĚ 2021

Řeky AKTUÁLNĚ 2021

BOTIČ Voda pro vodáky teče jenom někde a někdy. Přinášíme informace, které by vás mohly zajímat, pokud se chystáte na prázdninové putování po řece i víkendové splutí potoka. Přidáváme tipy ze zahraničí.
Obří investice na Vltavě: nikomu prý nebyla korupce prokázána

Obří investice na Vltavě: nikomu prý nebyla korupce prokázána

Vážený pane šéfredaktore, četl jsem Vaši pozvánku na sobotní otevření Hořínského kanálu. Mám rád váš server Horydoly, a proto jsem byl dnes velice nemile překvapen, když jsem četl Váš komentář.
Vraňansko-hořínský laterální kanál se slavnostně otevírá v sobotu

Vraňansko-hořínský laterální kanál se slavnostně otevírá v sobotu

Vraňansko-hořínský laterální kanál na Vltavě bude slavnostně otevřen v sobotu 18. září. V době  11:00 - 17:00 h se koná prohlídka pro veřejnost, plavba zdarma a jsou připraveny dětské atrakce. Zajištěna je kyvadlová doprava autobusy v úseku
K čemu je miliardová investice? Na palubě se nemusí skládat lehátka

K čemu je miliardová investice? Na palubě se nemusí skládat lehátka

KOMENTÁŘ Zdvihací mosty a další úpravy na Vraňansko-hořínském laterátním kanálu stály daňové poplatníky necelou miliardu korun. Ředitelství vodních cest pořádá oslavu k zahájení provozu modernizovaného kanálu. Ne všichni jsou ovšem nadšení. Kriticky

Kalendář akcí Zobrazit všechny akce

AKCE KDE INFO KDY ČAS
Dračí lodě Most, Matylda 7.-8.6. 25.9.
Ostravice - zamykání Šance 25.9.
Přes 3 jezy Praha, Císařská louka Skautský vodácký závod 28.9.
For Bikes and Sport - veletrh Praha, Letňany 1.-3.10. 1.10.
Holiday World - veletrh Praha, Letňany 1.-3.10. 1.10.
Hamerský potok - vodácké slavnosti Ratmírov 2.-3.10. 2.10.
Dračí lodě Ústí nad Labem, Vaňov 8.-9.10. 8.10.
Krumlovský vodácký maraton Vyšší Brod   9.10.
Tamzpátky Dolánky u Turnova Koloběžky a kanoe 9.10.
Deň Horskej záchrannej služby Oravská Polhora, Slaná voda 9.10. 11:00

Diskuse

Nadoblačná hřebenovka Sosice, 20.9.2021 0:04, 3 příspěvky
Praha JanaTeron123, 19.9.2021 15:59, 4 příspěvky
Re: Re: Dülfer pálí Honza, 19.9.2021 11:18, 11 příspěvků
Bezpečnější varianta Honza, 19.9.2021 10:50, 11 příspěvků
není to jen feráta Lukas B., 19.9.2021 8:32, 3 příspěvky
Tatry jsou marný Petr, 18.9.2021 10:34, 1 příspěvek
Autor neznámý Kuba Turek - šéfredaktor Horydoly, 16.9.2021 13:32, 2 příspěvky
Autor neznámý Plavec, 16.9.2021 13:14, 2 příspěvky
Bylo by to jednoduché sekera a kladivo, 16.9.2021 11:45, 1 příspěvek
Nadýmání a zažívací potíže Jana Bokšová, 14.9.2021 10:18, 2 příspěvky

Fórum Zobrazit všechny příspěvky

Fiasko v Afghánistánu! Po... milan šupa, 13.9.2021 19:33
Plzeň Horydoly , 28.8.2021 14:39
Vodní slalomáři míří na L... Horydoly , 27.8.2021 14:06
Vodáci v Boršově vytvořil... Horydoly , 27.8.2021 14:01
Sdílená auta / motorky Horydoly , 24.8.2021 18:11
Skautský institut Praha Horydoly , 19.8.2021 11:55
Jak chutná pivo od nomádů? Horydoly , 18.8.2021 1:38
Karlovy Vary opět přivíta... Horydoly , 10.8.2021 10:30