Cerro Uturuncu (6007 m): dlouhá jízda a pak sprintem na vrchol

Cesta začala místním politickým dramatem. Jacísi horníci byli zrovna ve stávce, mimo jiné zablokovali silnici, po které jsme měli namířeno na jih. To se v Bolívii stává často. Kvůli této blokádě Jeffovi navíc nedoručili nové pneu na jeho Nissana. Cestu jsme byli nuceni zahájit na sjetých gumách. Naivně jsme doufali, že přežijí stovky kilometrů na kamenitých a pouštních cestách necestách Altiplana, kudy se jezdí rallye Dakar.

Nadto jsem ráno před odjezdem v hotelu v La Paz sledoval v televizi viditelně vystrašeného prezidenta Eva Moralese v mimořádném projevu. Předchozího dne k horníkům vyslali nějakého ministra vyjednávat. Horníci však ministra zajali a v noci ho zabili. S tímto jsme vyrazili směrem k Uturuncu.

Cesta na jih

Cesta vede nejdříve přes proslulou solnou poušť Salar de Uyuni. Tato nedozírná solná pláň nepřestane fascinovat, bílá rovina sahá od hor na jednom obzoru jakoby do nekonečna na obzoru druhém. Sůl je zde vším, těží se, křupe pod nohama, i domky ve vesnicích v okolí se stavějí ze solných cihel. Hloubka soli je prý až 120 metrů. Po dvoudenní zastávce v této oblasti a jen tak mimoděkém, ale překvapivě krásném aklimatizačním výstupu na barevné Cerro Tunupa (5321 m) pokračujeme dál a dál na jih. 

Zde se Altiplano začíná postupně zvedat ze čtyř tisíc metrů až do pěti tisíc metrů, kterých dosahuje na úplném jihu Bolívie v přírodní rezervaci Edoardo Avaroa. Bizarní kamenné útvary připomenou jihozápad USA, ale místo davů turistů je zde prázdno. Kolem jsou vyhaslé nebo činné vulkány, zubatá pohoří, laguny plné plameňáků nebo soliska, velmi zřídka pak vesnice s přilehlými políčky, kde se pěstuje quinoa.

Podle všech normálních kritérií byla cesta nesjízdná. Balvany velké jak kopací míč střídaly výmoly hluboké půl metru a víc, písčité duny byly lemovány skálou. Jeff a jeho Nissan se s cestou statečně prali, nicméně ojeté gumy si o ní mysleli své. Poprvé jsme píchli na pískové, pořád ještě slušné cestě někde pod vulkánem Ollagűe. Naštěstí nabalil Jeff na střechu kromě hektolitrů benzínu také dvě již sjeté rezervy. Jednu z nich jsme použili.

Ten stejný den jsme píchli ale i podruhé. V poušti někde 50 km před lagunou Colorada. Tam byla výměna kola o něčem jiném, hever i auto úspěšně zapadaly hluboko do písku, auto ne a ne se zvednout. Naštěstí se Jeff jen tak něčeho nezalekl a kolo vyměnil, zatímco já jsem bezmocně přihlížel a mrznul. Bez dalších rezervních kol jsme měli nulovou toleranci pro další defekty. Nejen venkovní teplota, ale i nálada uvnitř v autě byly na bodu mrazu.

Dojeli jsme ke známé skále Árbol de Piedra (kamenný strom). Vítr hnal nad zemí písek z pouště. To přispívá ke zvláštní erozi tohoto skalního útvaru, ze spodu je jakoby nahlodaný, to je kmen toho kamenného stromu. Nahoře, kde se už moc písku nežene, zůstává skála míň erodovaná, a to je koruna stromu. Po nafocení jsme pokračovali k laguně Colorada, kam jsme dojeli se soumrakem. Laguna (stejně jako mnoho dalších jezer v okolí) je plná plameňáků, kteří nevím jak přežívají na vyfoukaném a vymrzlém Altiplanu. 

Pokus o opravu píchlých pneumatik se konal příštího rána. Jeff to prováděl mířeným najížděním Nissanu na okraj pneumatiky, na které jsem stál jako zátěž, aby při nájezdech neustřelila někam do pustiny. Tím se asi po hodině se podařilo gumu sjet z ráfku. Další hodinu pak trvalo vsoukání náhradní duše dovnitř, což s neobvyklým zájmem z blízka sledovala místní lama. Jeff se jí asi velmi zamlouval a nechtěla se od něj hnout. Jeff tuto náklonnost neocenil, naopak prohlásil, že víc se už neopravuje a jedeme. 

Dojeli jsme až na úplnou hranici Bolívie k laguně Verde, nad kterou se zvedá výrazný hraniční vulkán Licancabur (5920 m). Cestou jsme se dotkli výšky 5000 m u gejzírů Sol de la Mañana, absolvovali jsme koupání v přírodních horkých termálech, a viděli jsme spoustu stádeček divokých lam vikuní, které se nevím jak pásly ve všudypřítomných soliskách.

Uturuncu na dosah

Po této několikadenní poznávací a aklimatizační jízdě bolivijským jihem jsme zamířili do vesničky Quetena Chico, nad kterou se v dáli vypínal náš cíl, Cerro Uturuncu.

K Uturuncu vede silnice, sice drsná, ale s drsňákem Jeffem a jeho Nissanem sjízdná. A tak jsme další den ve čtyři ráno nasedli, navíc naložili místního Indiána jehož účel jsem nechápal, a vyjeli směrem k naší hoře. Cesta vedla nejdřív přes několik brodů, všechny byly přes noc zamrzlé. Led byl tenký, pod autem se spolehlivě prolomil, ale nějak jsme to projeli. Asi 10 km před Uturuncem přišla další překážka, kovová zamčená závora přes cestu. A právě teď přišla řada na našeho Indiána. Nevím odkud vytáhl klíč a závoru odemkl. Ještě asi půl hodiny a byly jsme pod Uturuncem, podle hodinek ve výšce 5300 metrů. Až do sedla jsme nejeli, ať si aspoň trochu vyšlápneme a vrchol si zasloužíme.

Začínalo svítat. A byla pořádná zima, musel jsem si natáhnout jak péřovou bundu, tak péřové kalhoty. Pomalu jsme stoupali. Nejdřív jsme překračovali zbylé serpentiny oné vysokohorské silnice. Nad obzor se vyhouplo slunce a Uturuncu vytvořilo krásný kuželovitý stín až někam na obzor. I tak byla pořád velká zima, až jsem v zateplených botách omrzal. 

Běh na vrcholu

Cestou do sedla jsme prošli kolem několika fumarolů, sirných výparů tryskajících ze země v sopečné krajině. V sedle pak silnici končila a cesta se zalomila do prudkého svahu pokrytého jemnou sutí a pískem sopečného původu. Stále ještě dost mrzlo a tak písek držel v kohezním stavu, dalo se stoupat bez boření a sjíždění dolů.

Asi 200 výškových metrů chodeckého výstupu ze sedla a byli jsme na poměrně širokém skalnatém vrcholovém hřebeni. Hřeben byl holý, bez sněhu. Ale zato tam v poryvech vanul silný vítr, obvyklý v těchto horách, kde to často silně fouká až od Pacifiku. Jeff a domorodý indián se začali pohybovat v přískocích. Chytili se za skálu a čekali, až poryv pomine. Poté sprintem vyrazili po hřebeni dál. Při následném poryvu se opět přikrčili a chytili za skálu, co byla při ruce. Tak jsem to okoukal a snažil jsem se je napodobit. Pro aklimatizujícího se gringa docela vtipné. Nejdřív mi vítr v poryvech odnesl všechen vzduch, takže jsem po něm jen lapal. Takto iniciálně zadýchán jsem se při pauze mezi poryvy pokusil rozběhnout. To se sice povedlo, ale na ty dva místní jsem neměl. A tak zatímco oni se již na vrcholu rozhlíželi, já stále ještě trénoval sprinty v 6000 metrech s protivětrem na hřebeni.

Po chvíli jsem na vrchol také přiskákal. Na vrcholu Uturuncu je tyč s namotanými praporky a také zídka z balvanů, za kterou se dá před větrem schovat. Nějakou chvíli jsme za ní poseděli. Rozhled byl náramný. Na obloze ani mráček, všude pod námi leželo Altiplano, na východě pak ten vedlejší vrchol, a pod ním kobaltově modrá laguna Celeste. Za chvíli jsme vyrazili stejnou cestou dolů. 

Tentokrát nás pro změnu vítr poháněl, občas i srážel z hřebene dolů. Pod hřebenem jsme pak sešupli východním svahem zpět do sedla s jeho fumaroly, a pak dál dolů, na onu vysokohorskou silnici k autu.

Výstup byl úspěšně za námi, den už se dávno dostal přes mrazivé ráno. Kromě větrné epizody byl ale výstup velmi jednoduchý, komplet chodecký. Hlavní faktory jsou nadmořská výška a počasí. Někdy prý ale bývá vrchní partie Uturuncu pod sněhem, pak to chce mačky a pro jistotu cepín.

Dojeli jsme zpět do vesnice Quetena Chico, kde nám cestu křížila stáda lam a malí kluci čutali fotbal. Spokojeně jsme se dívali na teď již vzdálené Uturuncu vypínající se proti snad věčně modré bolivijské obloze.

 Bolívie na Horydoly

KNIHA Jižní Amerikou přes Stolové hory do Bolívie

VÝSTAVA Panoramatická Bolívie

CESTOVÁNÍ Bolívie zrušila víza

STÁTNÍ PŘEVRAT Peklo v Bolívii

Další fotografie si prohlédněte v albu Romana Siegla na Rajčeti.

MAPA Uturuncu
Kliknutím na obrázek otevřete velkou mapu:

 Hory v Jižní Americe

Aconcagua (6962 m)

Acotango (6052 m)

Tocllaraju (6032 m)

Uturuncu (6007 m)

Cerro Plata (5930 m)

Cotopaxi (5897 m)

Pisco (5750 m)

Cerro el Plomo (5424 m)

Cerro Torre (3133 m)

Puyehue (2236 m)

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě