Vyšehrad: Významná pevnost (2. díl)

Vyšehrad sloužil jako sídlo českých panovníků od Vratislava II. po Soběslava I., tedy v letech 1085 až 1140. Poté zde ustal stavební ruch až do doby německého císaře a českého krále Karla IV.

Čtěte 1. díl: Vyšehrad - významné královské sídlo

V souvislosti s velkorysým založením Nového Města pražského byl Vyšehrad napojen na přebudované městské hradby. To bylo velmi rychle zesíleno podle nejnovějších válečných poznatků v letech 1348 až 1350. Vyšehrad dostal gotické hradby s ochozy a cimbuřím. Zesílily je v pravidelných šedesátimetrových rozestupech čtvercové věže. Bylo jich asi patnáct a měly půdorys 7,5x7,5 m.

Rekonstrukce: Pražské hradby na Novém Městě

V opevnění Vyšehradu byly postaveny dvě mohutné brány. Na pankráckou pláň vedla brána Špička (dodnes jsou vidět její pozůstatky u vstupu od stanice metra Vyšehrad a Paláce kultury) a k Novému Městu směřovala Jeruzalémská neboli Pražská brána (byla zničena za husitských válek). Její název odpovídal záměru Karla IV., který všechna čtyři pražská města koncipoval jako pozemskou podobu nebeského Jeruzaléma.

Do té doby sice neměl Vyšehrad velký vojenský význam, ale o to větší byl jeho politický vliv. Před zřízením pražského arcibiskupství roku 1344 podléhaly české země ve věcech církevních arcibiskupství v německé Mohuči (Mainz), zatímco vyšehradská kapitula byla podřízena přímo papeži. Představení Vyšehradské kapituly byli proto využíváni k největším diplomatickým jednáním a probošt býval téměř automaticky zároveň královským kancléřem. Spolurozhodovali tedy i v době největšího vzepětí Přemyslovců za Přemysla Otakara I., Václava I. a Přemysla Otakara II.  

Areál Vyšehradu byl až do přestavby za Karla IV. zastavěn značně nesouvisle. Několik kanovnických domů a samostatných dvorců obývala zhruba stovka duchovních a nejméně tolik laických služebníků. Už dávno před Karlen IV. byly svahy Vyšehradu osázeny vinicemi.

Císař a král Karel IV. kromě opevnění vybudoval výstavný královský palác.

Kromě vojenského zájmu byl Vyšehrad důležitý pro Karla IV. také jako symbol. Po matce navazoval na přemyslovskou dynastii a tradici vědomě posiloval. Odkazoval se na svatého Václava i Přemysla Oráče. Proto podle jeho Korunovačního řádu českých králů začínají obřady v předvečer korunovace na Vyšehradě, kde jsou novému panovníkovi ukazovány údajné střevíce a mošna Přemysla Oráče zde uložené.

Roku 1420 oblehli Vyšehrad husité. Křižácké vojsko, která mělo Vyšehrad osvobodit, husité v bitvě na pankrácké pláni 1. listopadu 1420 porazili a Vyšehrad se vzdal. Husité potom Vyšehrad vyplenili a zničili. Po husitských bouřích byly hradby opraveny a Vyšehrad zůstal součástí obrany Prahy. Ztratil však úlohu samostatné pevnosti.

To se změnilo v prvních letech Třicetileté války. Ukázalo se, že starý gotický systém opevnění se stal kvůli vývoji dělostřelectva bezzubý. Začaly se tedy ve všech evropských pevnostech budovat předsunuté sypané bastiony a s nimi související obranné prvky. Nevyhnulo se to ani Vyšehradu a postupně byly tímto způsobem opevněny nejprve nejohroženějších místa dosavadních hradeb a později celá pevnost. 

Barokní pevnost Vyšehrad

Bezprostředně po švédském obležení Prahy roku 1648 navrhl generál Montecuccoli vybudovat v zemi sedm moderních pevností, z toho dvě měly chránit přímo Prahu. Opevnění Strahova se neuskutečnilo, ale už roku 1653 se začalo s výstavbou barokní vyšehradské pevnosti.

Základem byly plány Innocenza Contiho s pozdějšími dodatky Josefa Priamiho. Stavěli Carlo Lurago, Santino Bossi a po nich Giovanni de Capauli. Zvláště architekt a sochař Lurago je velmi zajímavá osobnost - přestavěl první hradní nádvoří na Hradčanech, postavil zámeček Humprecht, z gruntu přestavěl celé Klementinum, pro jezuity stavěl a přestavoval chrámy v Čechách, Rakousku, Slezsku a Německu.  

Na Vyšehradě se stavělo opevnění až do roku 1727.

Vlastní pevnost Vyšehrad dostala tvar nepravidelného pětiúhelníku s pěticí bastionů, vybíhajících z jeho rohů (šestý atypický bastion byl zamýšlen na vltavské straně). Bastiony, původně pojmenované podle světců, dostaly později i pořadová čísla v rámci systému pražské pevnosti: 33 (sv. Bernard) při napojení novoměstských hradeb na severní straně nad údolím Botiče, 34 (sv. Pavel, též sv. Roch) na východě směrem k Nuslím, bastion 35 (sv. Petr, též sv. Anežka) na jihovýchodě směrem k Pankráci a Podolí, 36 (sv. Ludmila) na jihozápadě, neúplný bastion 37 (sv. Václav) na západě a bastion 38 (sv. Leopold) na severozápadním rohu pevnosti.

Vnější zeď eskarpa pevnostních valů byla postavená z kamení a na lícové straně vyzděná z cihel. Tloušťka cihel byla od dvou do pěti metrů, výška pevnostních hradeb okolo třinácti metrů. Zeď byla mírně sešikmená nahoru. Že byla postavená z cihel nebylo způsobenu nedostatkem stavebního kamene v Pražské kotlině, ale poznatky z balistiky. Dělové koule se do měkčích cihel zabořily, nebo po cihlách sklouzly, kdežto tvrdší kamenné zdi by se po zásahu roztříštily.  

Uvnitř hradeb a částečně pod zemí byly umístěny spojovací, odposlouchávací a minové chodby a také kasematy sloužící za sklady střeliva a potravin. Velká zbrojnice stála hned vedle chrámu svatého Petra Pavla. Kasárna na Vyšehradě nebyla postavena a vojáci byli v mírových časech ubytování různě po Praze.

Cihelná brána směrem do města byla postavena až v roce 1835 a stojí dodnes.

Pevnost Praha se stala zbytečnou a zbořila hradby 

Vyšehradská pevnost nakonec nikdy nebojovala. Důvodem byla nejenom nešikovná poloha na okraji velkoměsta, ale také chybějící předsunuté opevnění a nedostatečné zajištění vojenskou posádkou.

Za válek o rakouské dědictví byla v letech 1741 až 1742 byla okupována Francouzi, kteří provedli řadu stavebních vylepšení. Na podzim 1744 opět bez boje ji na deset týdnů obsadili Prusové. Při odchodu chtěli pevnost vyhodit do povětří, ale tři místní občané včas uhasili zapálené doutnáky. Největší rakousko-pruské válečné střetnutí se odehrála roku 1757 daleko před hradbami a dnes ho označujeme bitva u Štěrbohol. Praha při tom sehrála roli jen jako útočiště pro sešikování Rakušanů po nerozhodném boji a Vyšehrad v tom nehrál žádnou roli.   

Vyšehrad se nezapojil ani do revolučních bouří v roce 1848, ale bezprostředně po nich byl vybudován poslední doplněk - dělostřelecký redan určený k pacifikaci Prahy dělostřeleckou palbou. Podobná stanoviště tehdy byla postavena na Petříně a na Klárově.

Po prohrané válce s Pruskem roku 1866, která ukázala zastaralost a neúčinnost systému městských pevností, bylo ještě ten rok rozhodnuto pražské opevnění zrušit a odprodat magistrátu. O penězích se jednalo téměř deset let. Teprve roku 1875 se začaly likvidoval hradby kolem města. Vyšehrad však zůstal pod vojenskou správou až do roku 1911.

HISTORICKÉ MAPY

Kliknutím na vybraný obrázek otevřete velkou mapu: 2015, Školní atlas československých dějin 1400, Seutterova mapa 1650, Kořistkův výškopisný plán 1858

Dnes jsou valy a další dochovalé vojenské objekty včetně kasemat opravené a udržované. Slouží mimo jiné za depozitář originálů soch z Karlova mostu.

V době romantismu 19. století byl do novogotického slohu výrazně přestavěn původně gotický chrám svatého Petra a Pavla. Uvnitř má nezvyklou secesní výzdobu. Vedle něj na Vyšehradském hřbitově vznikl Slavín, národní pohřebiště významných osobností.

INFO: Národní kulturní památka Vyšehrad a Vyšehradská kapitula

Zobrazit místo Turistika na větší mapě