Sardinie: jaro a podzim na výlety, léto na koupání

Sardinie je hned po Sicílii druhý největší ostrov ve Středomoří. Má plochu 24 tisíc kilometrů čtverečních, čili zhruba třetinu České republiky. 

Jedná se o turistický ráj. Směřují sem na dovolenou nejen Italové, ale také turisté z německy mluvících zemí, Britové, Skandinávci a stále častěji také Středoevropané včetně Čechů. 

Ostrov je tvořený černými vyřelými horninami, které se místy rozpadají a tvoří pláže.  

Sardinie má typické středomořské klima s horkými léty a mírnými zimami. Nejvhodnější doba pro turistickou návštěvu ostrova je na jaře od dubna do června a na podzim od září do října. Teploty se v tu dobu pohybují mezi 22 a 28 °C a ostrov není přeplněný návštěvníky. Tehdy se chodí na poznávací výlety, horské túry a jezdí se na horských kolech. Oblíbené jsou vodácké túry na mořských kajacích a také jachting.

O letních prázdninách samozřejmě dominují dovolenkáři, kteří sem přijíždějí za koupáním a opalováním.

"Chceme dokázat, že Sardinie není jenom moře. Máme u nás památky staré více jak 3000 let. Střídali se u nás Řekové, Římané, Osmané a Španělé," uvádí ředitel společnosti Sardegna Travel Antonio Costantino. "Všichni u nás zanechali určitý kulturní vliv a památky."

Prestižní průvodce Lonely Planet, považovaný za bibli světového cestovního ruchu, zařadil Sardinii mezi 25 nejlepších turistických skvostů světa pro rok 2026 a označil ji za nejlepší destinaci v Evropě. K tomu musíme přidat nový zápis hrobek Domus de Janas na seznam UNESCO, ocenění pláže Cala Goloritzé jako nejkrásnější na světě a mezinárodní cenu pro hornickou stezku Cammino Minerario di Santa Barbara.

"Sardinie je neobyčejná země a stojí za to se k nám podívat," pokračuje Antonio Costantino. "Důkazem je, že jen v loňském roce přiletělo do Alghera z Česka 30 tisíc turistů. Letos opět připravíme od dubna do října do Cagliari přímé lety. Dále od května přímé lety do Olbie. Z Prahy vypravujeme devět letů týdně se společností Smartwings. A to nepočítám další charterové lety, například zaměřené speciálně pro seniory."

Pobřeží Sardinie je v mnoha úsecích nedotčené. Nenajdeme tu obrovské rezorty, protože největší část pobřeží zabírají vyvřelé horniny nebo usazené vápence. Mezi nimi ovšem najdeme skvělé písečné pláže. "Dříve jsme působil ve veřejné sféře. Dalo by se říci, že jsem byl jakýsi ministr pro cestovní ruch. Že máme pobřeží nedotčené, vděčíme rozhodnutím místní administrativy, která na to klade velký důraz. Je prakticky nemožné stavět blíže u moře než 300 metrů. My na Sardinii máme k developerům hodně opatrný přístup, abychom naši krásnou přírodu zachovali i do budoucna," dodává Antonio Costantino. "Samozřejmě i u nás najdete místa, kde hrozí overturizmus, ale naštěstí jen velice zřídka."

Tyrhénské moře / Mar Tirreno je část Středozemního moře italskou pevninou a ostrovy Sardinie, Korsika a Sicílie. Severně od něho se nachází Ligurské moře, na jihu otevřené Středozemní moře a na východě spojuje Tyrhénské moře s Jónským mořem Messinská úžina. Název moře vznikl z řeckého pojmenování etruských námořníků Tyrrhenoi.

Pobřeží Neapolského zálivu, Amalfinské pobřeží, pobřeží Sicílie a menší ostrovy Capri nebo Ischia patří od počátků moderní turistiky k nejoblíbenějším turistickým oblastem světa.

Pobřeží Tyrhénského moře je od starověku osídleno vyspělými civilizacemi, vedou přes něj obchodní cesty a bylo dějištěm mnohých námořních bitev. Námořníky plavícími se přes moře byli zejména Etruskové, Řekové, Římané, Vandalové, Normané, Janované, Španělé, Francouzi a Italové.

Tyrhénské moře se nachází na složitém systému zemských tektonických desek a je geologicky mladé. Neví se přesně, jak je hluboké, ale nejčastěji se uvádí 3840 metrů.

Sardinie je zlomek sardinsko-korsické plošiny ulomený z dávné Tyrhénie. Tato pevnina byla tvořená žulou, rulou a břidlicí. Později podlehla variskému vrásnění a následnému zvýšení možské hladina o 67 metrů. Staré krystalické horniny poté překryly vápence uložené Mladší vrstva vápenců pochází z následné mořské transgrese. Konečnou podobu dodaly Sardinii lávové výlevy v miocénu. 

V obou Amerikách v důsledku subdukce v Pacifiku vznikají Andy a Skalnaté hory, na jižním okraji Severní Ameriky se začal formovat poloostrov, který později, v pliocénu, vytvořil pevninskou šíji mezi Severní a Jižní Amerikou, po celý miocén jsou však oba kontinenty ještě odděleny mořem. V důsledku spojování kontinentů na východní polokouli se zmenšoval rozsah vnitrozemských moří. Velice složitý byl vývoj dříve tropického oceánu Tethys, předchůdce dnešního Středozemního moře. Zde ustupuje moře z oblasti Paratethydy, tedy i z území dnešního Česka. Ve stejné oblasti dochází k výzdvihu Alp a Karpat. Moře je zde částečně vytlačováno tektonickým zdvihem oblasti, v jiných částech, jde i o oblast dnešní Moravy a Slezska, též díky horizontálním směrem odjinud nasouvaným horninovým příkrovům. Moře Tethys mizí též z Blízkého východu, kde po něm zůstávají uzavřená nebo téměř uzavřená vnitrozemská moře či jezera, jde o Černé a Kaspické moře nebo Aralské jezero. V důsledku postupující kolize africké a eurasijské tektonické desky byl uzavřen dnešní Gibraltarský průliv.^[2] K tomu přispěla i tvorba masivního ledovcového štítu v Antarktidě, hmotnost ledovce totiž vedla k vertikálním posunům zemské kůry i v takto vzdálených částech planety. Úplné oddělení Středozemního moře od Atlantiku na přelomu miocénu a pliocénu vedlo k tzv. messinské salinitní krizi, kdy nedostatečný přítok do Středozemního moře spojený s vysokým výparem v suchém subtropickém podnebí, vedly k úplnému zmizení většiny rozlohy tohoto i dalších propojených moří. V oblasti zůstalo pravděpodobně jen několik extrémně slaných, a tedy prakticky zcela mrtvých jezer, jejichž hladina se nacházela až tři kilometry pod úrovní světového oceánu. Zbytek oblasti nejspíš z velké části pokrývala poušť. K opětovnému zaplavení došlo náhle po asi 270 tisících letech.^[3] V Asii došlo ke kolizi s Indickým subkontinentem, přičemž byla započata tvorba Himálaje.^[4]

Název moře pochází z řeckého pojmenování Etrusků, kteří se starořecky nazývali Tyrrhenoi. Etruskové, kteří žili na pobřeží dnešního Toskánska, byli dle řeckého podání princem Tyrrhenem z Lýdie přivedeni do prostor Tyrhénského moře.^[1] Římané nazývali moře Mare Tyrrhenicum. Jméno moře a jeho varianty se ujalo a je používáno všemi pobřežními národy. Kromě italského a francouzského pojmenování (Mar Tirreno případně Mer Tyrrhénienne) existují početná pojmenování moře v jazycích a nářečích regionů a ostrovů na pobřeží. Ligursky se moře nazývá Mâ Tirren, sardinsky Mare Tirrenicu, sicilsky a v korsičtině Mari Tirrenu.

Mluvíme-li o Sardinii, nemůžeme se nezmínit o nuragské civilizaci z období kolem roku 1500 př. n. l. Vesnice tu tehdy ostrovani stavěli kolem kulaté pevnostní věže zvané nuragy. Kmenové hranice hlídaly menší vyhlídkové nuragy, které najdeme postavené na strategických kopcích, odkud byl výhled do kraje. Nuragů se v Sardinii zachovalo asi 7 000. V té době byla Sardinie centrem několika obchodních cest a zároveň důležitým dodavatelem vyhledávaných surovin, jako je měď a olovo. Důkaz o obchodu s jinými civilizacemi tohoto období dokládají starověké památky, pocházejících až z Kypru, Kréty, z pevninského Řecka, Pyrenejského a Apeninského poloostrova.

Laistrygonové (latinsky Laestrygones) jsou v řecké mytologii národ obrovských divokých lidožroutů.

Když se ithacký král Odysseus vracel z trojské války, dostal se na ostrov Sicílie a přistál se svými dvanácti koráby na západním pobřeží. Tam ho čekalo velké nebezpečí a zkáza.

Laistrygonové byli národem lidožravých obrů, jejichž náčelník či král Antifatés přes veškerou opatrnost Odyssea a jeho druhů přepadl námořníky a jednoho hned zabil a nechal připravit k jídlu. Odysseus připlul k ostrovu s dvanácti koráby, které obři hned vyhledali a zasypali je kamením, aby lodě nebyly připraveny k odplutí. Potom obři sešli dolů na pláž a dál zabíjeli lodníky a chystali hostinu.

Odysseovi se podařilo zachránit jedinou loď s malým zbytkem lodníků, kteří si oddechli až daleko na volném moři a děkovali za svou záchranu.

Podle některých byla země Lestrigoni, monstrózních obrů neméně zlých než Kyklopové, na Sardinii, podle jiných, včetně historiků Thúkydida a Fazello Lestrigoni byli národ, který žil na Sicílii. V této fázi dochází ke zničení flotily Ulyssesových lodí Laestrygony. Jen Ulyssesova loď je zachráněna.

Bonifacio: přírodní ráj
Město, kde se prý Odysseus utkal s lidožravými obry Laistrygony, leží na nejjižnějším konci ostrova Korsika, na dohled od Sardinie. Vypíná se na úžasném vápencovém ostrohu. Na vysoko položenou citadelu se dá vystoupat po dlouhých schodech. O jednom ze schodišť – schodišti aragonského krále – legenda praví, že bylo vytesáno během jediné noci při obléhání v roce 1420. V Bonifaciu je také přístav s jedinečnou přírodní dispozicí: díky velmi úzkému ústí jsou zakotvené rybářské lodě i jachty dokonale chráněny před nepřízní počasí

Tyrhénské moře leží mezi italskou pevninou na východě, ostrovy Sardinie a Korsika na západě, Sicílií na jihovýchodě, na severu hraničí s Ligurským mořem a na jihu s otevřeným Středozemním mořem. Na italské pevnině sousedí s regiony Toskánsko, Lazio, Kampánie a s Kalábrií.^[2] Moře má rozlohu 231 000 km².^[3]

Přesné hranice probíhají dle definice Mezinárodní hydrografické organizace (IHO):^[4]

• V Messinské úžině severovýchodní bod mysu Cape Paci (15°42′E) až k nejvýchodnějšímu bodu Sicílie u mysu Pelore (38°16′N).
• Na jihozápadě v Sicilském průlivu od nejzápadnějšího bodu Sicílie mysu Cap Lilibeo) k nejjižnějšímu bodu Sardinie mysu (Cape Teulada) (8°38′E).
• V Bonifáckém průlivu od nejsevernějšího bodu Sardinie mysu Capo Testa (41°14′N) k mysu Cape Feno (41°23′N) na Korsice.
• Na severu linie z mysu Cap Corse na Korsice (9°23′E) přes ostrov Tinetto (44°01′N, 9°51′E), dále přes ostrovy Tino a Palmaria až k bodu u Sankt Pietro (44°03′N, 9°50′E) na italském pobřeží.

Tyrhénské moře je z geologického hlediska zřetelně mladší než zbytek Středozemního moře. Otevřelo se jako zaoblouková pánev v době před přibližně 7 miliony let (miocén) až před 3 miliony let (pliocén). V této době byl ještě korsicko-sardinský kontinentální blok vedle jaderské desky. Eurasijská a africká kontinentální deska se vsunuly pod korsicko-sardinskou desku v severojižním směru. Následkem toho se jaderská deska začala točit proti směru hodinových ručiček a otevřelo se Tyrhénské moře ve východozápadním směru.^[5]

Ostrov je značně hornatý s členitým pobřežím. Podmínky pro turistiku v horách jsou velmi omezené především pro neprostupné porosty. Reliéf se vyznačuje oblými tvary. Členitější je východní část ostrova, zvlášť pobřeží. Nejvyšším vrcholem je Punta La Marmora (1 834 m) v masivu Gennargentu.

Na ostrově ve starověku existovala svébytná nuragská civilizace. Prvními kolonisty byli Féničané a Kartaginci, na pobřeží bylo založeno i několik řeckých osad. Roku 238 př. n. l. se ostrova zmocnili Římané, které vystřídali roku 456 n. l. germánští Vandalové. V roce 533 se zde vylodili Byzantinci. V 8. století ostrov ovládli Arabové.^[1] I v dalších letech se měnila nad strategicky důležitým ostrovem vláda. V letech 1297 až 1861 zde existovalo Sardinské království, které se změnilo roku 1861 na království Italské.

Ostrov zvaný Karibik Středomoří a Žulový ostrov je snem samotných Italů. Sardínie je obklopena přírodními chráněnými oblastmi, její pobřeží nabízí dva tisíce kilometrů pláží, okolo celého ostrova je množství jeskyní. Tou nejznámější je Grotta del Nettuno dlouhá přes kilometr. Sardinie nabízí bohatou historii, nádhernou přírodu, malebné vesničky a úchvatné zátoky. Sardinie je ostrovem, který stojí za to vidět.

Cyklistická dovolená na Sardinii
Letem světem po Sardinii
Krásy mořského pobřeží z kajaku
Itálie v září: hory a moře
Hiking v Itálii: túry, které si zamilujete
Řehula skončil druhý na Sardinii

Zobrazit místo Turistika na větší mapě