Příběh Luční boudy

Poněkud školometský jazyk Miloslava Bartoše a nudná grafická úprava Tomáše Kolarčíka se snaží čtenáře odradit od čtení zajímavé publikace Příběh Luční boudy. Na první pohled se jim to daří.

Doporučuji ovšem do knihy se začíst. Zakousnout se do písmenek i obrázků, přinutit se je vstřebat - a vyvstane před vámi dramatický obraz boudy a jejích hospodářů, kteří žijí a pracují už skoro půl tisíciletí v extrémních horských podmínkách.

Klíčové chvíle Luční boudy, která se po většinu své existence nazývala Wiesenbaude, jsou v knize krátce popsané a doplněné mapami, kresbami a fotografiemi. 

Bouda na staré Slezské cestě

Odhaduje se, že Luční bouda vznikla jako dřevěný přístřešek někdy mezi lety 1533 a 1600 na Slezské cestě (Schlesingsche Weg) přes Krkonoše (Riesengebirge). Z Oberelbe (Vrchlabí) vedla přes Pommerndorf (Strážné), do sedla mezi Luční a Liščí horou k Hofbaude (Dvorská bouda) a ke dnešnímu bufetu Na Rozcestí, okolo Geiergucke (Výrovka), do sedla mezi Luční a Studniční horou k dnešní kapličce Památka obětem hor a dolů na Weisse Wiese (Bílá louka) k Luční boudě. Překročila česko-německé hranice, zamířila k Hampelbaude (Strzecha akademicka) a odtud strmě klesala do Krummhübel (Karpacz) a pod horami se dělila na větve do Hirschberg (Jelenie Góra) a do Schmiedeberg (Kowary).

Od pastvy po turistiku 

Letopočet 1623 byl nalezen na kameni zabudovaném v základech Luční boudy. Zřejmě se vztahuje k přestavbě původně dřevěné boudy na kamennou budovu, asi zprvu jen s podezdívkou. 

Nejstarší písemný doklad o Luční boudě pochází z roku 1707 a jedná se o kupní smlouvu.

Na Müllerově mapě Čech z roku 1720 se Luční bouda jmenuje Weisewiesenbaude (bouda Na Bílé louce). V té době patřila hrabatům Morzinům, usazeným na panství Vrchlabí.

Už před rokem 1800 byla celá Luční bouda postavená z kamene, zatímco většina krkonošských bud byla zatím dřevěná nebo jen s kamennou podezdívkou. Chovalo se tu přes zimu 17 krav a 12 koz, v létě dvojnásobek.

Na boudě hospodařil více než století rod Rennerů. Jakobu Rennerovi, který se na Luční boudě narodil, bylo 71 let, když ho na cestě domů přepadla dubnová sněhová bouře. Roku 1868 zemřel tři sta metrů od dveří. Na jeho památku stojí kříž u cesty k Luční hoře. Jeho dcera Monika unikla bílé smrti jen o vlásek.

V roce 1886 má Luční bouda sedm hostinských pokojů.

Okolo roku 1900 se na Luční boudě chovalo 30 krav a 12 jalovic. Přesto mléko pro pohostinské služby nestačilo, a tak ho boudař odebírala ještě ze Studničních bud v Modrém dole a Rennerových bud v údolí Bílého Labe. Z nich mléko přinášely nosičky v krosnách.

Po příchodu rodu Bönschů před 1. světovou válkou pracovalo přes léto na Luční boudě 60 lidí. "Na rozdíl od minulých časů, kdy k občerstvení podávány budské syrečky, máslo, chléb, mléko a ovesné pivo, Bönschové prezentují silné, masité polévky, beefsteaky, pstruhy, oblíbené vaječné koláčky, výtečné mělnické, snesitelné trutnovské pivo,“ poznamenává ve své publikaci Miloslav Bartoš.

Na konci 1. světové války se hospodář rozhodl pěstovat brambory. Pokus ale skončil fiaskem.

ČTĚTE TAKÉ: Německé názvosloví k Krkonoších

Booking.com

Na přelomu 19. a 20. století Bönschové Luční boudu zvětšili několika přístavbami. Kapacita se zvedla na 130 lůžek, což bylo v tehdejších Krkonoších obrovské číslo.

Bratři Bönschové spustili roku 1913 po sedmi letech příprav rozsáhlou přestavbu Luční boudy. Přerušila ji první světová válka. Žula se lámala v Čertově strouze, písek se plavil nedaleko chaty směrem na Obří boudu, koňské povozy dopravily 17 vagonů železa a 28 vagonů cementu, kámen se drtil ručně na místě, bez mechanizace se míchal i beton.

V rámci Luční boudy vznikla do roku 1927 sodovkárna, jatka, řeznictví a pekárna. Byla vybudována malá vodní elektrárna na Bílém Labi.

Ve 30. letech 19. století bylo přistavěné čtvrté poschodí, prádelnu se sušárnami a bojlery zásobovaly všechna poschodí teplou vodou.

Válka nepřinesla Bönschům nic dobrého

Celý rod Bönschů sympatizoval se socialistickou sudetoněmeckou stranou a nacionalistickým tělocvičným hnutím turnerů. Před 2. světovou válkou Státní a vojenská správa uzavřela Krkonoše pro civilisty. Bönschové nejprve odvezli a odnesli do tehdy německého Slezska vše cenné, co měli. Těsně před příchodem československého vojska odešli sami. Jejich majetek sestávající z Luční boudy, Richtrovy boudy a Rennerovy boudy byl nejprve vojskem vyrabován a po Mnichovské dohodě roku 1939, kdy českoslovenští vojáci museli odejít do vnitrozemí, byl vypálen.

Po obsazení Sudet nacistickým Německem poskytlo Říšské ministerstvo hospodářství Bönschům půjčku zvláštního politického významu. Za to byla opravena Luční bouda a od roku 1940 se zde školili a rekreovali příslušníci Hitlerjugend a vojenské spojařky. Obnova boudy byla velkolepá.

2. světová válka byla pro rody krkonošských boudařů a hospodářů tragická. Jako Němci museli poslat své syny do války, kde zahynuli na východní frontě. Na konci války byli mnozí zavražděni anebo zahynuli za nejasných okolností. Smrt se nevyhnula ani ženám, které si často vzaly život vlastní rukou. Kdo přežil, byl souzen lidovými soudy za předválečné i válečné politické aktivity. Zbytek byl vyhnán do Německa.

Posunem německo-polských hranic na západ po 2. světové válce se sousedy Luční boudy stali Poláci místo dřívějších slezských Němců.

V 50. letech bylo na Luční boudě zřízeno vojenské výcvikové a rekreační středisko, pak ji spravovaly národní podniky a nakonec Československý svaz tělesné výchovy a sportu. Po roce 1989 převzal její správu Klub českých turistů a v roce 2003 ji v zuboženém stavu koupila akciová společnost AEZZ.

INFO: Luční bouda

Extrémní sporty na Luční boudě

LETECTVÍ: Eugen Bönsch bojoval za 1. světové války bojoval na italské frontě jako eltiní stíhací pilot. Na Luční boudě založil tradici větroňového létání. Nejprve vyzkoušel klouzavý let ze Studniční hory a nakonec se dopracoval k rekordnímu letu o délce 2:35 h. Spustil se s větroněm také ze Sněžky, kam byl letoun dopraven po částech.

LYŽOVÁNÍ: Adolf Berger z Velké Úpy zvaný Skikönig prováděl na svou dobu neuvěřitelné výkony. Na dlouhých lyžích sjel do Sněžných jam východním žlebem, který je v nejužším místě široký jen deset metrů. Sjel také do Úpského kotle a do Obřího dolu ze Studniční hory. Ze střechy Luční boudy si udělal skokanský můstek a létal až 12 metrů daleko.

KITE: Bratři Berauerové vedli kurzy plachtění na lyžích. Bílá louka byla ideální pro lyžování s křídly v rukou, které se daly půjčil v boudě. Lyžaři se běžně nechávali větrem vynést až na Studniční horu. Berauerové se proslavili skákáním ze střechy Luční boudy do sněhových závějí z výšky 18 metrů.

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě