Prožil jsem socialismus v Karlových Varech

Hlas ulice: Jen ať sedí! 

Když jsem po dvou letech žádal o podmínečné propuštění, přišel posudek z uličního výboru v Bulharské ulici v Karlových Varech, kde jsem bydlel: "Má hluboké sklony k západní módě a západní kultuře, výstředně se chová a výstředně se obléká. Proto jeho propuštění před koncem trestu nedoporučujeme." Tak jsem seděl dál.

Policajti: My ukážeme proletářský zákon!

Na Bečovsku, kam jsme jezdili do lesů, byl fantom Sboru národní bezpečnosti nadporučík Kroupa. Ten si mne nikterak neoblíbil. Kdykoliv se dozvěděl, že přijedu, už mě hledal s dalšími esenbáky po lese, anebo mě chytil v hospodě. Měl jsem ho pořád v patách.

Když mi v roce 1970 v Bečově zabavil po zatčení a prohlídce Bibli Kralickou, kterou jsem vozil na vandry s sebou, listovat v ní a pak se zeptal: " Na co to máte?" Občas se do ní u ohně dívám a přemýšlím. Jsou to moudrosti věků. Kroupa se prudce postavil a zařval s plných plic: "Tady vidím Starý a Nový zákon, my vám ale ukážeme náš proletářský Nový zákon!"

Pak ho od policie vyhodili a on se odstěhoval do Ostrova. Ani tam na mě nezapomněl. Když mi po létech kamarádi řekli, že s ním mluvili někde ve skladu, kde pracoval, jeho první slova prý byla: "A co ten Nykl, už sedí? Ne? Vždyť to je protikomunistický zločinec! To jsou blbci ty soudci. Proč ho nezavřou? To snad není možný, takoví blbci!"

Kolegové: byli mezi nimi udavači

V roce 1977 jsem pracoval v nemocnici v Ostrově jako sálový sanitář a začátkem roku se mi od dcery primářky Jurčíkové dostalo do rukou úvodní provolání Charty 77. S jeho myšlenkami jsem souhlasil. Když začaly útoky v novinách a televizi na signatáře, obraceli se na mě sestry i lékaři, jestli o tom něco nevím. Měli na schůzích podepisovat a protestovat, aniž by Chartu 77 mohli vůbec číst. Tak jsem Prohlášení Charty 77 při nočních směnách v nemocnici přes kopíráky rozepisoval. Začátkem léta jedna ze sester mé kopie našla a hned mne udala. Ještě jsem stačil poslat svůj podpis na Chartu 77 do Prahy po jednom známém. Později jsem se dozvěděl, že můj podpis nedostali chartisté, ale že šel přímo na StB.

Když jsem byl v červnu zatčen a dovezen k výslechu do hlavní budovy SNB v Karlových Varech, sami esenbáci mi řekli, že mě nevyslýchají žádní venkovští policajti, ale StB Praha. Chtěli se dozvědět, odkud znám Václava Havla, profesora Patočku a ostatní chartisty. Já jsem je ale vůbec neznal. To mi nevěřili, a tak mne znovu začali sledovat. Následovaly vyhazovy z práce, nadávky "zrádce dělnické třídy a zaprodanec imperialismu." Když jsem potom odmítl vycestovat za "svými chlebodárci na Západ," řekli mi: "Tak vám to tady znechutíme."

Trampové: Jdi pryč, chceme mít klid!

Po Chartě 77 jsem byl vyhozen ze zaměstnání a vždy tam kde jsem se ucházel o práci, dostali zamítavý telefonát ze Státní bezpečnosti. Na podiu jsem se svou trampskou kapelou Pekelníci nesměl vystupovat. Z písniček, které jsem složil, bylo mé jméno vyškrtnuto. Byl jsem odstaven pro své politické názory.

Na camp Arizona u Tatrovic, kam jsem byl sheriff, jsem na přání kamarádů přestat jezdit, protože chtěli mít klid od častých prohlídek a nájezdů SNB. Byly prováděny kvůli mému působení v těchto místech. Kamarádi, kteří už byli ženatí a jezdili tam i se svými rodinami, mi řekli rovnou: "Prosím tě Franku, už sem přestaň jezdit, my tu chceme mít konečně pokoj." Když jsem někoho z kamarádů potkal, přešel na druhý chodník, aby ho nikdo neviděl, jak mi podává ruku.

Šéfové: Udáme tě a oni tě zavřou!

Několikrát jsem byl na ulici napaden, kdy mě cizí muži obstoupili, dva mi zkroutili ruce dozadu a ostatní mě mlátili hlavně do břicha. Nebyl jsem okraden, jen mě mlčky zbili.

Vyštvali mě Karlových Varů. Šel jsem jako zdravotní pracovník kácet stromy poblíž Kovářské nad Chomutovem a pak jsem myl nádobí a čistil záchody jako údržbář po hospodách. Nakonec jsem se kvůli bytu musel vystěhovat i s mojí novou rodinou do Chodova, kde jsem se díky byrokracii uchytil, než za mnou přišly z Karlových Varů papíry, že jsem antikomunistický živel. Dělal jsem tam jedenáct let zámečníka s autogenem a tahal těžká železa. Mému zdraví to neprospělo, přišly žaludeční vředy. Revmatickou horečku s postižením srdce už jsem měl z kriminálu.

Musel jsem se nedobrovolně vystěhovat z Karlových Varů do Chodova do vedlejšího okresu. Důvodem bylo, abych svými politickými názory nemohl ovlivňovat karlovarskou veřejnost. Krátce jsem tam bydlel v ubytovně fabriky Chodos, kde jsem pod dohledem StB sehnal práci. Jednou tam honili jakéhosi zlodějíčka, který vykrádal trafiky a našli ho podle toho, že nebral žádné luxusní cigarety, jejichž anglickým nápisům nerozuměl, ale pouze značku Mars. Tu znal. Zeptali se dalších zlodějů, kdo z nich kouří pouze marsky, a měli ho. Při prohlídce jeho skřínky v šatně našli hromadu cigaret, ale dotyčný se vypařil. Tak mu dali na postel papír s předvoláním, kde napsali rukou "dostavte se kdykoliv." Pochopil jsem, že jsme se dostal na Divoký Západ Československa. Němci museli odejít a místo nich se sem nastěhovali ze středních Čech pologramotní zlatokopové.

Po létech nadávek a ponižování od nadřízených "Když si budeš stěžovat, tak řekneme, že urážíš Sovětský svaz a naše zřízení a oni tě zavřou," jsem se dočkal Sametové revoluce a v Chodově jsem dělal mluvčího Občanského fóra. Také jsem pomohl znovu založit ve městě oddíl Skaut - Junák.

 Komunisté na Karlovarsku a Chebsku

2012 Václav Sloup je hajzl. Vždycky jsem si to myslel a myslet budu

2012 Svoboda slova na Karlovarsku

2011 Za komunisty nemůže slabá paměť, ale nedostatek inteligence

1990 Je to prosté: Svoboda

1988 Polský kanál: Neúspěšná cesta na svobodu

1976 Krabice od bot Thermal

1972 Malý příbeh jedné pozvánky

1970 Smuteční oheň za Jana Palacha a Jana Zajíce

1969 Likvidace inteligence a emigrace

1968 Ruské tanky v Karlových Varech 1968

1962 Jeden malý zapadlý komunistický koncentrák

1956 Ježíšek není a dárky nosí Děda Mráz

1951 Vlak svobody z Aše do Selbu

1950 Doktor Máj z jáchymovského lágru

1949 Jáchymovské peklo