Černí baroni bez legrace

Výrazy pétépáci a černí baroni byly po roce 1953 běžně používány pro vojáky technických praporů (TP) a vojenských pracovních jednotek (VPJ), později dokonce i pro ženisty.

Důvodem bylo, že vojáci základní služby v těchto útvarech nosili černé výložky a zároveň byli kupodivu za svoji práci placeni, kdežto vojáci ostatních složek armády dostávali v základní službě jen mizivý žold.

Jak jsme zmagořili četaře

Odloučená část Komárenského praporu PTP v Bratislavě byla od roku 1950 jedinečnou raritou mezi vojáky s černými výložkami. Začalo to tak, že po dlouhých lékařských procedurách nás asi 160 nemocných a neschopných důlních prací poslali do Komárna za trest, že jsme si dovolili marodit. Odtud nás rozeslali na stavby po celém Slovensku. Nakonec nás 20 mužů nemohlo dělat ani na stavbách, a tak se tahle parta marodérů ocitla v kanonýrských kasárnách na kraji Bratislavy, kde jsem dělali ve skladech a dílnách. Tam se opravovaly vozy z celé republiky.

Hlavní bylo, jak nám na velení posměšně řekli, že v baráku je marodka a tak budeme mít doktora při ruce. Byli jsme opravdu extra parta, revmatici, astmatici, jeden měl kratší nohu, další chromou ruku, jeden byl hluchý a další koktavý a ten když vyprávěl, jak se dostal k PTP, bylo veselo: "Ttto měmě tty vvoli, ssstarrrosta aa tttajemmmník, chchtělli přepřessvěčičit do JJZZDé a jjá jjim chchtěl řříct žeže ssou blbý, aale ppři ttom – bbb – ssem se zzasssek a nnemoh ddál, ttak ssemm jjim ddal ppřes dddržku a vloni zz ttohho ppak mmarroddovalli."

Dál tu byl nervák Eman, postrach důstojníků od bojových jednotek. Když ho zastavili, že je nepozdravil, chytil jednoho z nich za klopy, vyzvedl ho do vzduchu a začal s ním třást : "Neser mě, já mám papíry na hlavu, že jsem blázen a když tě tady ztřískám, nic se mi nestane!"

Možná mezi námi bylo i pár šikovných simulantů, ale to bylo vojenské tajemství. Horší bylo, že se dělalo za malý žold a cigarety, tehdejší nejlacinější Detvy. Říkali jsme jim hřebíky do rakve. Byla hrozná bída, byli jsme nejchudší PTPáci v republice. Odpovídalo tomu i oblečení. Měli jsme jen jedny vycházkové šaty pro dva lidi a pracovní hadry z různých kusů sešité. Košile byla šedá, tričko, kabát a lodička byla modrá, plátěná po německém wehrmachtu. Kalhoty byly rajtky, nebo šortky po německém Afrikakorpsu, šněrovací boty a spinky přes kalhoty.

Ale mělo to jednu výhodu. Když jsme vykládali rozbité vozy z vagónů na nádraží, kolemjdoucí si mysleli, že jsme trestanci, a házeli nám potajmu cigarety a svačiny. Byl tam také s námi důstojník, co přebíral papíry od nákladů a lidé si mysleli, že nás hlídá. Taky jsme svého času obdělávali posádkovou zahradu, vytvořenou z fotbalového hřiště, ale měli jsme malé výnosy. Zelenina se totiž prodávala přes plot paničkám, co si pro ni jezdily s kočárky. Hlavní zahradník to zažaloval a bylo po kšeftu.

Také se tam přerovnávaly a skladovaly postroje na koně, sedla, opratě a podkovy. Jeden selský synek z Hané, když se dostal na dovolenou domů, táhnul sebou vždy do vlaku balík, div mu to ruku neutrhlo. Stejně to nebylo na nic, protože je i s rodiči za čas vystěhovali jako kulaky. Ty vagóny jsme vykládali hlavně v neděli, a tak jsme šli za doktorem, aby nám vymohl, že když děláme v neděli, máme mít volno v pondělí.

Před okny naší světnice bylo komandýrské cvičiště, kde ještě učili nováčky jezdit na koních. Vypozorovali jsme, jak jeden četař instruktor zařizoval, že ti mlíčňáci padali do vodního příkopu. Měl na to vycvičenou kobylu tak, že na tiché hvízdnutí prudce zastavila a bažant ji přeletěl přes hlavu do vody a ještě dostal vynadáno. Četař se pak předváděl v sedle a ukazoval, jak se správně jezdí. Tak jsme pootevřeli okno, a když se zase předváděl na kraji příkopu, hvízdlo se a byl ve vodě. Vylezl ven s vytřeštěnýma očima, nakopl koně, ale hrdinně nasedl a po dalším hvízdnutí byl ve vodě zase. To už mu došlo, že to není jen tak, přiběhl k vyjeveným vojákům a strašně se na ně rozeřval, až z toho začal chraptět. Oni neměli ani tušení co se děje. Byli z toho ježdění stejně úplně nešťastní, protože byli v civilu buď krejčí, ševci, nebo úředníci.

Když jsme se pak ptali důstojníka, proč nedají ke koním raději sedláky, řekl nám, že kdyby tihle za války padli, nic se nestane a sedláky pak můžou dát ke kobylám od pěšáků vždycky.

Druhý den měl už četař od jezdectva jinou partu a my jsme čekali u přivřeného okna. Když zase na naše písknutí dvakrát spadl, ztratil hlas úplně. Nechal si přivést jiného koně a nováčci už do vody nepadali. Takže my, nespolehliví PeTePáci, jsme pomohli vojákům ve zbrani k lepší vojně!

Podle barvitého vyprávění starého trempa Honzy Ledňáčka Placka ze Sokolova sepsal Ladislav Frank Nykl. Oba jsou již na pravdě boží.

  Levičácké totality nacismus a komunismus

1917 Hoši od Zborova: Legionáři proti Rudým

1938 Žijí mezi námi ještě Židé?

1940 Milion zavražděných Židů, Poláků, Cikánů, Sovětů

1941 Vzpomínky sochaře Antonína Nykla na Mauthausen

1944 Vyvraždění terezínského rodinného tábora

1944 Malý eficientní koncentrák Mauthausen

1945 Krvavá dozorkyně, dříve bavorská selka

1945 Schindlerův seznam

1945 Američané nabídli zajetí. Rusové kulku do týla.

1945 Sověti postříleli vlastní lidi

1945 Kdo byl generál Vlasov? Hrdina nebo zbabělec?

1946 Německá nacistka ze západočeského zapadákova

1948 Železná opona

1949 Památník Vojna u Příbrami

1950 Americký brouk mandelinka bramborová 

1950 Černí baroni bez legrace

1951 Vlak svobody z Aše do Selbu

1951 Památník na bitvu u Sokolova

1952 Ježíšek není a dárky nosí Děda Mráz

1952 Bedřich Reicin roztáčel kola komunistických dějin

1953 Doktor Máj z Jáchymovského lágru

1955 Za komunisty nemůže slabá paměť, ale nedostatek inteligence

1956 Ivan Stěpanovič Koněv utopil v krvi Budapešť

1957 Ptení u Prostějova: Je strach žít!

1959 Česká socha vítá v Mauthausenu

1961 Berlínská zeď

1961 Prožil jsem socialismus v Karlových Varech

1963 Jeden malý zapadlý komunistický koncentrák

1968 Ruské tanky v Karlových Varech 1968

1968 Sovětské tanky v Praze

1968 Likvidace inteligence v roce 1968

1969 Jan Zajíc se upálil pro svobodu

1970 Smuteční oheň za Jana Palacha a Jana Zajíce

1972 Malý příběh jedné pozvánky

1977 Krabice od bot Thermal

1980 Komunistka, milenka, demokratka Jana Nagyová (Nečasová)

1988 Polský kanál: Neúspěšná cesta za svobodou

1989 Bourali jsme vesele zeď z betonu a ocele

1990 Je to prosté: Svoboda!

1992 Díky za Rudé Krávo!

2012 Svoboda slova na Karlovarsku?

2012 Václav Sloup je hajzl. Vždycky si to budu myslet