Jílové, tady už zlato není

Aby nebylo čísel dost, ještě si s nimi trochu pohrajeme.

Rýžování, ražba, střelba

Keltové, Germáni a Slované nejspíš zlato jenom rýžovali na potocích v Posázaví a možná i v samotné řece Sázavě. To jim vydrželo tisíc let.

Středověcí horníci se dostali dovnitř skal. Kutali podél klikatých zlatonosných žil stovky metrů do nitra země. To dělali dalších tisíc let.

Teprve v posledních desetiletích moderní těžaři rozstříleli, rozdrtili a přemleli zbytky zlatonosné rudy a odložili ji na skládky. Dnes je veškeré zlato v okolí Jílového vytěžené.

Než přišli husité, těžilo se o sto šet

Za tu strašlivě dlouhou dobu bylo v celém Jílovském zlatonosném pásmu vytěženo podle kvalifikovaných odhadů něco přes deset tun zlata. To znamená v průměru pět kilogramů zlata za rok a tedy patnáct gramů za den.

Jedna tuna pracně vytěžené horniny dávala pouhých dva až osm gramů ryzího zlata.

Většina známého zlata byla v Jílovém a okolí vytěžena do husitského výbuchu zloby, to znamená do roku 1420. Po husitských bouřích byla těžba mnohokrát obnovena a zase upadala. Štoly sice nebyly nikdy zcela opuštěny, ale už tolik nevynášely jako dřív.

Nemůžeme si odpustit uvést ještě jednu podstatnou zajímavost: Z jílovského zlata byly s velkou pravděpodobností vytepány korunovační klenoty Karla IV.

Jedeme z Jílového

Náš cyklistický výlet do prastaré hornické krajiny začínáme v Jílovém. Kde také jinde.

Muzeum na náměstí ve staré Mincovně sídlí v samém srdci Přemyslovské a posléze Lucemburské moci nad středověkou říší Koruny české. Odtud se řídila těžba zlata, razily mince a odesílalo bohatství do královských a později císařských rukou.

Přijeli jsme autem, a proto hledáme místo na celodenní parkování. Na náměstí se platí, ale sjedeme kousek z kopce směrem k Sázavě a tam už najdeme neplacená parkovací místa.

Návrší svaté Anny bylo provrtané jako ementál

Z náměstí v Jílovém se promotáme po modré turistické značce skrz městečko a vyjedem nahoru na návrší Svatá Anna. Hornické městečko máme jako na dlani. Všude okolo nás i pod námi byla země provrtána desítkami dolů.

Vydatné štoly byly dlouhé stovky metrů, ostatní jen desítky metrů do délky či hloubky. Všude se až do konce těžby pracovalo ručně. Někde si horníci pomáhali sázením ohně. Posledním zdejším velkým dolem byl Pepř.

V Lukách pod Medníkem značka končí

Stále po modré několikrát prudce stoupáme a zase klesáme skrze lesy a po loukách většinou pěšinami a polními cestami. Pěších turistů v poslední době není moc, a tak potkáváme jen jednu rodinu na výletě. Cestu máme volnou.

Sjedeme do údolí Sázavy na nádraží v Lukách pod Medníkem. Tady modrá značka končí. Budeme muset improvizovat.

Zamíříme proti proudu Sázavy. Nejprve jedeme po levé straně železnice, opustíme Luka a za chvíli pěšina zaroste do neprostupnosti. Přeneseme bicykly před koleje a úzkou cestou mezi plotem a železnicí šlapeme stále dál.

Není to bezpečné ani legální, ale za to rychlé

Poznenáhlu se ocitneme na krásném singltreku. Cestička lesem se sice stále drží kousek od kolejí, ale je zvlněná, plná zatáček a při tom rychlá a tvrdá. Za tento terénní skvost vděčíme středověkým zlatokopům, protože jeden kopeček za druhým a mezi nimi maličká údolíčka jsou staré sejfy (sejpy), pozůstatky po povrchovém dolování.

Ocitáme se před železničním tunelem a rozhodujeme se, jak dál. Můžeme hodit kola na ramena a prodrat se s nimi po skalnatých svazích nad tunelem, nebo se odhodlat k pár minutám adrenalinové zábavy.

Vybíráme druhou možnost, protože před pár minutami projel tunelem vlak a my doufáme, že další pojede až za dlouho. Sesedneme z kol a rychle je protlačíme skrze tunel. Není to moc příjemné, protože je proražený do zatáčky a není tedy vidět na konec, zda odtamtud nepřijíždí lokomotiva.

Přes viadukt Žampach se dostaneme ke štolám

Za tunelem ještě není úplně vyhráno, protože trať vede ve skalnatém zářezu. Mažeme odtud rychle pryč. Až se skály otevřou, čeká nás pro změnu železniční viadukt Žampach, nejvyšší kamenný most v Česku. Byl postaven současně s tratí posléze známou jako Posázavský pacifik.

Těsně za viaduktem odbočujeme doleva mírně klesající stezkou vybudovanou v prudkém skalnatém svahu. Dovede nás do údolí Studeného k ústí štoly Svatého Antonína Paduánského. Po asfaltce vyšlápneme ještě pár stovek metrů do kopce a zastavujeme v provozní budově Jílovského muzea.

Tady se kupují vstupenky do štol, čeká na průvodce, převléká do hornických overalů a fasuje světlo. Zajímavější, ale náročnější prohlídka vede do dvoupatrového dolu Antonína Paduánského, kde se leze po dřevěných žebřících a proplétá se křivolakými chodbami.

Méně náročná je prohlídka vedlejší štoly Svatého Josefa. Ke třetí zpřístupněné štole Halíře se teprve dostaneme, ale už tady si můžeme koupit zlevněnou vstupenku na všechny tři prohlídky. Můžeme ji využít kdykoliv během celé letošní návštěvnické sezony.

Smutný konec Habsburgské těžby zlata

Zase nasedáme na kola a pádíme s větrem ve vlasech úzkou silničkou po žluté značce podél zlatonosného Studeného potoka k Sázavě. Přijíždíme na jez Žampach. Dnes je tu motorkářsko-vodácko-cyklistická hospoda Troníček. Bývala tady drtírna zlaté rudy, protože bylo možné využívat největší energii, kterou středověcí lidé byli schopni ovládnout, sílu řeky. Zlato se odtud vozilo k závěrečnému zpracování nahoru do Jílového.

Po zelené značce pokračujeme proti proudu Sázavy nahoru podél náhonu. Je to poslední pozůstatek po Habsburgském dolování. Paradoxem je, že velké peníze vložené do vylámání náhonu ve skalách nakonec přišly vniveč, protože se ukázalo, že plány byly špatné a spád řeky byl na pohon stroje k odčerpávání vody z dolů v kopcích nad Sázavou příliš malý.

Vlčí rokle nás vede na terénní stezky

V Kamenném Přívozu nezapomeneme zajít do vodácko-rybářské hospody na levém břehu u mostu, vrátíme se na pravý břeh a stoupáme po červené značce po silnici i polní cestou k nádraží Prosečnice. V prudké zatáčce pod ním odbočíme na žlutou značku do lesa. Že jsme na správně cestě, se ukáže, když podjedeme po lesní cestě viaduktem pod železnicí.

Údolím žulových balvanů a lomů stoupáme nádhernou lesní cestou k lesnímu zámečku Horní Požáry. V nejprudším stoupání Vlčí rokle sice musíme bicykly hodit na ramena, ale to nám nijak nebrání ve vychutnání krás bukového Hornopožárského lesa.

Na široké lesní svážnici u Horních Požárů změníme barvu značky na modrou. U rozcestí na kopci Grybla se vrátíme zase na červenou, ale to už jsme na jiné trase. Ješt si odskočíme na Panskou skálu. Jistě zde musela být kdysi krásná vyhlídka, ale dnes je téměř úplně zarostlá, a tak se můžeme podívat úzkým průhledem jen na moře lesů pod námi.

Po červené značce šlapeme v zajímavém lesním terénu s jednou krátkou přestávkou po lesní silničce, a na závěr nás za odměnu čeká dlouhý rychlý sjezd ke zmíněné štole Halíře. Okolní rybníky jsou pozůtatkem po dolování. Středověcí horníci z vodou totiž neustále bojovali, aby jim nezaplavila doly, ale zároveň ji potřebovali k pohonu primitivních strojů a také v technologii zpracování vytěžené rudy.

Vracíme se prudce do kopce

Červená značka nás pak už jednoduše dovede po loukách přes obec Borek k nádraží Jílové u Prahy. Bohužel leží v hlubokém údolí, a tak poslední úsek dnešní cyklistické túry po zlatonosném hornickém revíru vede nazpátek do Jílového frekventovanou silnicí prudce do kopce.

Dalo by se také strmě vyjet stále po červené podél potoka k lyžařskému areálu Chotouň a po modré vystoupat do Jílového. Na to ovšem už nemáme sílu.

Na kole kolem Prahy

Botič
Kocába
Říp
Karlštejn na horském kole
Posázavská stezka
Královice
Okoř a Kralupy
Hrusice
Benešov
Kuří a Lipany
Voděradské bučiny
Pitkovice a Uhříněves
Závist