Ledovatý hlavní hřeben Velké Fatry

Odcházíme po poledni z Turecké (600 m). Parkoviště je zadarmo.

1. den: výstup na Kráľovu studňu

Hned za vsí se chytneme žluté turistické značky, nazujeme lyže a lesními svážnicemi vystoupáme na rozcestí Ramžiná. Zde se stékají potůčky Velká a Malá Ramžina. Jsou to teď jediné žlaby, ve kterých se dá najít sníh. Všechny okolní svahy jsou ledovaté nebo travnaté.

Širokou svážnicí dále stoupáme spolu se zelenou značkou na Úplaz. Na tomto nevýrazném vrcholu se konečně objevíme nad lesem ve volném terénu. Už jen po zelené značce překročíme Malou Krížnou (1319 m).

Máme času dost, nespěcháme a diskutujeme o medvědech. Ochránci přírody uvádějí, že letos medvědi nespí, protože je bukvicový rok. Jednou za pár let se urodí dost bukvic, na kterých si méďové pochutnávají. Mají tedy co žrát po celou zimu a ani je nenapadne usínat ve svých brlozích.

... to ještě nevíme, že i vlci si letošní zimu na Velké Fatře dost užívají.

Dlouhým mírně ukloněným traverzem se znovu zanoříme do lesa, obkroužíme závěr doliny Bystrica a po červené značce sjedeme k hotelu Kráľova studňa (1277 m). Řešíme, kde sundat stoupací pásy. Z Malé Krížné se sice dlouho klesá, ale pak je nutné ještě trochu stoupat. Určitě se ale vyplatí jet bez pásů závěrečný kopec. Krásným mírným svahem se snášíme k chatě, jejíž okna září pod černou oblohou jako loď plující tmavou nocí.

Kráľova studňa nabízí nejen hotelové pokoje, ale také turistické noclehárny a dokonce i nejlevnější prostá lůžka, pokud si s sebou přinesete spací pytel. Poněkud vtipné je, že jsme k hotelu přišli po půldenním stoupání na lyžích, ale z druhé strany vede silnice sjízdná pro auta. Míchají se tu tedy naprosto rozdílné druhy hostů.

2. den: přes Krížnou a Ostredok na Kyšky

Ráno vyrážíme po čereveně značené Veľkofatranské magistrále nazpátek na Kráľovu studňu (1384 m). Míjíme dominantní Kráľovu skalu (1377 m) a po zamrzlých trávách šlapeme na Krížnou (1574 m). Pokračujeme houpavým bezlesým vyhlídkovým hřebenem přes nejvyšší vrchol Velké Fatry Ostredok (1593 m) až do sedélka pod Suchým vrchem (1550 m).

Tento rozeklaný vápencový vrchol objedeme zleva. Konečně se ledovatá krusta mění na přijatelný sníh, ve kterém se dá lyžovat. Hustým lesem klesáme k salaši Pod Suchým. Dale se čekat, že salaš bude na Silvestra plná, a tak zkoušíme ještě vedlejší Mandolínu. Ani tam se bohužel nevejdeme. Míříme tedy na Kyšky a jsme smířeni s tím, že když ani tam nebude volno, strávíme silvestrovskou noc ve sněhovém záhrabu.

 
Následují ploché zarostlé vrcholy Koniarky (1389 m) a Chyžky (1342 m). Na Ploskou (1532 m) už nedorazíme. Plánovali jsme sice dojet až na chatu Pod Borišovom a přespat v tamních salaších, ale máme zprávy, že v chatě je uzavřená společnost a salaše jsou obsazené do posledního místečka. Není divu, když Veľká Fatra je teď jediné pohoří na Slovensku, která má solidní sněhové podmínky, a v Alpách buď není nic, nebo tam právě přišly sněhové bouře.

Letos je ve Veľké Fatře dokonce tak bezpečno, že lze podejít Ploskou dlouhým traverzem ze západu po modré turistické značce, což je v normálních zimních podmínkách lavinová sebevražda. 

Z rozcestí Chyžky sjedeme po žluté značce na salaš Pod Kyškami. Sláva! Je prázdná. Ještě zkusíme sjet o pár set metrů níž na louku, kde u pramene je celoročně odstavená maringotka, která v létě slouží pastevcům a v zimě turistům. I ta je už obsazená.

Vracíme se tedy k polorozpadlé salaši, nalámeme trochu dřeva v nedalekém lese, zapálíme kamínka uvnitř a lebedíme si. Ze stropu kape, protože do povalu nafoukal sníh, který naše teplo rozehřívá, ode dveří táhne, protože nejdou zavřít, matrace jsou mokré a z dřevěné palandy na nás výhrůžně koukají hřebíky. Pohoda!

"Nemůže se sem dostat medvěd? Stačilo by, aby strčil do dveří a ty se mu rozpadnou pod tlapami," stará se Dejv. "Blbost. Tady žádní medvědi nejsou, vždyť jsme už skoro nad hranicí lesa," opáčí Kuba.

O půlnoci vyjdeme ven a zdá se, že v údolí Revúce pod námi se zase rozpoutalo Slovenské národní povstání. Vidíme záblesky a slyšíme rachot, jako by se urputně bojovalo na frontě. 

3. den: sjezd do Revúce

Po ránu mžouráme rozespalýma očima do ostrého slunce. "Hele Dejve, támhle běží kanec," ukazuje Kuba skrze špinavé okénko do nedalekého křoví. Dejv si venku čistí zuby, zaostří a strne: "To není kanec, to je medvěd!" Mladý medvěd si nás naštěstí ani nevšimne a metelí hlubokým sněhem dolů do údolí. Přesně tím směrem, kam odjel osamělý skialpinista, který se u nás na Nový rok zastavil na kus řeči.

Po žluté značce jedeme dlouze dolů Zelenou dolinou až do obce Vyšné Revúce na autobus. Abychom si ale trochu užili, žlutou značku bereme spíš jako vodítko, kde je Zelená dolina. Míříme po loukách východněji, kde očekáváme lepší sníh. To se nám splní. Nejdříve strmou pasekou a potom řídkým bukovým lesem mezi lesními velikány sjíždíme vlhkým, bezpečným a pohodlným prašanem podél potoka k lesácké svážnici stoupající ze Zelené doliny vysoko do jižního úbočí Ploské.

Trefíme se úplně přesně. Přijíždíme na její konec v nadmořské výšce 1035 metrů. Překonáme potok a jsme na ní. Pohodlně nás sveze až k hájovně v Zelené dolině. Během pomalého sjezdu stačíme sledovat mohutné stopy po okraji cesty. Je to medvěd, vlk nebo mohutný pes? Kdo ví.

U hájovny najíždíme na žlutou značku. Slunce a pohoda mizí, mrzneme ve studeném stínu a lyže rachotí dlouhou dolinou po ledovaté silničce. Jaký je to rozdíl od prosluněné nádhery nahoře na hřebeni.

Opatrně procházíme Vyšnou Revúcou s lyžemi na ramenou, dáváme pozor na každý krok, abychom neuklouzli a nezlomili si nohu. Jsme na sebe pyšní, jací jsme to pašáci a že outdoor je náš druhý domov. Hřebínek nám ovšem rychle srazí několik opravdových outdoormanek - dámy mezi čtyřicítkou a šedesátkou okolo nás sviští na kolech, jako by se nechumelilo. Jejich otřískané cesťáky opatřené torpédem, blatníky a širokým sedlem, nás v poklidu předjíždějí, ačkoliv vzorky na pneumatikách jsou už dávno sjeté a tašky zavěšené na řídítkách stabilitu jízdy určitě nezlepšují. My bychom si na našich horských kolech s převody a drapáky na zdejších zasněžených ulicích ani neškrtli.

V Revúci nasedáme do autobusu a na tři přesedání se dostaneme nazpátek do Turecké na parkoviště k našemu autu.

Doporučené vybavení

* Lavinové vybavení (vyhledávač, sonda, lopata) - nezapomeňte se předem informovat na lavinovou situaci! Lavinové vybavení obvykle není nutné, jde se po bezpečném hřebeni podél zimního tyčového značení.
* Skialpinistická výbava (lyže, pásy, hůlky, boty, lyžařské brýle)
* Turistická výbava (batoh 55 l, čelovka, mapa nebo GPS, lékárnička, mobil, opalovací krém, tmavé brýle)
* Teplé oblečení (čepice, kalhoty a bunda, návleky na boty, 2 páry rukavic, funkční prádlo, ponožky, fleece nebo softshell)
* Peníze, doklady, pojištění, fotoaparát nebo kamera.
* Horké pití v termosce a jídlo na dva dny.
* Kempovací výbava: stan nebo bivakovací pytel, spací pytel, karimatka, vařič, nádobí, náhradní oblečení, teplé ponožky, zapalovač nebo křesadlo, hygienické potřeby.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě 

 Slovenské hřebenovky pěšky

Belianské Tatry - Skalné Vráta
Belianské Tatry - Ždiarska Vidla 
Bílé Karpaty
Bukovské vrchy
Chočské vrchy  
Malá Fatra na jaře
Malá Fatra nonstop
Malá Fatra Lúčanská
Nízké Tatry - tábořiště na hřebeni
Roháče na jaře
Vysoké Tatry - přes sedla
Okolní hory
POLSKO: Bieszczady

Booking.com

 Slovenské hřebenovky na lyžích

Zimní romantika na východě
Slovenské Rudohorie
Nizké Tatry - východ (Králova hola)
Nizké Tatry - centrální část (Ďumbier a Chopok)
Nizké Tatry - západ (Chopok)
Malá Fatra - hřeben na těžko
Malá Fatra - centrální část
Malá Fatra na jaře
Malá Fatra - Belské lúky
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na těžko
Velká Fatra - Rakytovský hřeben s přespáním na chatách
Velká Fatra - Rakytovský hřeben na lehko
Velká Fatra - Klačianský hřeben
Velká Fatra - Krížňanský hřeben na sněžnicích
Velká Fatra - Křížňanský hřeben
Vysoké Tatry
Roháče
Okolní hory
UKRAJINA: Zakarpatská Hoverla
POLSKO: Bieszczady - Rawka