Koně pro radost i zdraví

Kůň se během zimy objeví v nejednom dopise Ježíškovi, novoročním předsevzetí, nebo jako dlouhá léta nesplněné přání.

Zkuste tedy zjistit, co na tom lidé od koní vůbec mají. Něco vás to sice bude stát, ale co je na světě zadarmo. Nejlevnější koňské zážitky získáte při jednorázové projížďce. Není to sice ještě ono, ale za pár stokorun vás majitelé hřebčína povodí na koni po dvoře nebo okolních polích.

Jestli zjistíte, že se koní nebojíte a že vás to v sedle baví, můžete si zaplatit pár tréningů. Trenér při nich nebude učit koně, jak má klusat, ale vás, jak na něm máte sedět a jak ho aspoň trochu ovládat. Během výkladu se neušklíbejte nad jeho pokyny a na koni nedělejte, co uznáte za vhodné, ale co vám nařídí. Pohyb jezdce má své fyzikální zákonitosti, které se sice liší od jízdy na horském kole nebo na terénní motorce, ale jsou velmi účinné. (Autor tohoto textu se jim nedokázal dost rychle přizpůsobit a během první půlhodiny výcviku si sedřel kůži na vnitřní straně obou stehen tak, že mu z nich ještě další týden tekla krev.)

Pokud se ovšem správnému způsobu jízdy naučíte, jedná se o jeden z nejzdravějších sportů. Sedíte zpříma, zapojujete většinu svalů v těle a ještě k tomu dýcháte čistý vzduch.

Po zasvěcovacím tréningu majitel koní obvykle uzná, že můžete udělat další krok ve vaší jezdecké kariéře. Spolu se skupinou několika podobných začátečníků a nejméně s jedním vůdcem se můžete vydat na první projížďku po krajině. Nečekejte, že hned budete skákat přes ohrady, brodit řeky a cválat po lukách. Prostě se projdete v přírodě a to si pište, že budete mít pod sedlem mírného klidného koníčka, který moc samostatně nepřemýšlí a jde za ocasem toho před sebou. Arabského teplokrevníka byste si moc neužili. Neklidný kůň by se vás velmi rychle zbavil a jeho projížďka by se konala bez lidské účasti.

„Většina lidí se nedostane dál než na tuto úroveň,“ říká trenérka Jana Kalábová, která má praxi z tuzemské koňské farmy i ze skotských hřebčinců a jezdeckých škol. „Než si pořizovat vlastního koně a potom se o něj nestarat, je lepší sedlat vypůjčeného.“ Ti bohatší nebo zapálenější si totiž sportovní koně kupují a obvykle si je nechávají ustájit na venkovské nebo příměstské farmě. „Například pro Pražany je typické, že hledají ustájení do šedesáti kilometrů od hlavního města. To je hodina jízdy autem,“ vychází ze svých zkušeností Jana Kalábová. „U krajských měst je to ještě méně.“ Na farmě se o koně stará odborný personál a majitel si na něm přijede zajezdit jen o víkendu. „Koním to nevadí, ale rozhodně se mezi nimi a majiteli nenavazují nějaké důvěrné vztahy. Koně lnou spíše k ošetřovatelům, se kterými se denně střetávají, starají se o ně a pravidelně je zajíždí.“

Kdo má koně jako svého největšího koníčka, ten si ho pořídí domů. Musí ovšem počítat s velkými náklady na ustájení, časovou náročností při ošetřování a pravidelném ježdění. Jen koupě hříběte ho přijde na několik desítek tisíc korun. „Není úplně jednoduché skloubit provoz stáje s běžným provozem domácnosti a případně činností firmy, které jsou umístěné v jednom obytném celku,“ varuje architekt Karel Václav, který se věnuje vesnickým stavbám. „Těžko přivedete obchodního partnera sice okolo krásných koní, ale do páchnoucí kanceláře. Vůně koňského potu bude možná fascinovat vás, ale určitě ne všechny ostatní.“ Trenérka Kateřiná Kalábová na to má irský recept: „V obci nebo jejím nejbližším okolí je jedna farma, která má ustájení pro více koní. Každý se tam ovšem chodí starat o svého.“

Nejvyšší stádium vášně pro milovníky koní je stát se žokejem, trenérem, nebo aspoň chovatelem koní. Na to všechno jsou ovšem potřeba školy a přísné zkoušky. To s rekreačním sportem už nemá nic společného a jedná se o tvrdou dřinu.