Vintířova stezka / Gunthersteig

Vintířova stezka / Guntesteig vede symbolicky po stopách mnicha Vintíře mezi klášterem Niedertaich (zde vstoupil do benediktinského řádu), Vintířovou kaplí na Březníku (zde v poustevně zemřel) a Břevnovským klášterem (zde byl pochován). Měří celkem ... Dělí se na 12 celodenních etap.

Vintíř / Gunther je blahoslavený, ale církev ho považuje za svatého.  

Narodil se kolem roku 955 v hraběcí rodině z Käfernburg-Schwarzburg v Durynsku. Byl bratrancem bavorského vévody a pozdějšího římského císaře Jindřicha II. Byl spřízněný se svatým Štěpánem, tehdejším prvním uherským králem. Proto strávil několik let v Uhrách a u dnešního Bakonybélu založil benediktinský klášter svatého Mořice roku 1018.

Pravděpodobně se přátelil s přemyslovskými bratry Oldřichem a Jaromírem, kteří 1001 utekli z Čech před krutým Boleslavem Ryšavým. Snad se stal kmotrem knížete Břetislava, Oldřichova syna.

Biskup Gothard ho přiměl ke vstupu do benediktinského řádu. V té době už byl vdovcem a otcem nejméně dvou synů. Darovací listinou z 25. prosince 1005 odevzdal v přítomnosti Gothardově svůj majetek klášteru hersfeldskému jako prebendu pro klášter Göllingen. Gothard ho poté vzal s sebou do kláštera v bavorském Niedertaichu. Odtud vykonal Vintíř pouť do Svaté země a po návratu na jaře roku 1006 odložil před oltářem svatého Mořice zbraň a 1007 složil řeholní sliby.

Následně prošel Bavorskem, krátký čas pobyl Rancingu (dnešní Lahling), později se přemístil do kraje na horním toku Řezné / Regen na bavorské straně Šumavy, kde si založil poustevnu, která se 1011 rozrostla v klášter Riminichi (dnešní Rinchnach).

Později se dostal k hradu Rabí a nakonec se usadil na vrchu Březník u Dobré Vody, kde v poustevně  9. října 1045 zemřel.

Blahoslavený svatý?

Vintíř byl dle svého přání pochován v Břevnovském klášteře. Podle historicků to ovšem bylo spíše přání břevnovského opata. Jeho ostatky během husitských válek vytáhli z rakve husité a rozházeli po okolí. Náhrobní kámen se nachází u jižní stěny klášterní baziliky svaté Markéty.

Vintíř není oficiálně kanonizován dodnes. Jeho uctívání jako světce však je doporučováno papežskými bulami a dekrety. Vintířovo uctívání bylo např. připuštěno bulou papeže Urbana VIII. z roku 1634, kde povolení kultické úcty Vintířovy zdůvodňuje konstatováním, že je prokázána "od nepamětných dob a nepřetržitě".

Poslední vydání Římského martyrologia uvádí: "Břevnov v Čechách, místo uložení svatého Vintíře, poustevníka, který opustil rozkoše světa, uchýlil se nejprve do úkrytu mnišského života a pak do odlehlých lesů mezi Bavorskem a Čechami, kde žil a zemřel jak spojen s Bohem, tak oddělen od lidí."

Vintíř neměl s Břevnovem nic do činění. Jenže tehdejší břevnovský opat Meginhart byl původně mnichem z Dolního Altaichu a z tohoto kláštera pocházel také Vintíř. Vintíř umíral jako poustevník s pověstí světce, takže si Meginhart nejspíš vyžádal jeho tělo, protože pro každé opatství bylo velmi důležité mít svatého patrona, který by ho chránil a zvýšoval prestiž.

Opukový náhrobní kámen vznikl v 13. století v souvislosti s kanonizací svatého Vintíře. Břevnovský klášter, český král Přemysl Otakar II. a dolnoaltašský opat Herman požádali společně v Římě o Vintířovu kanonizaci a tady u jeho hrobu na Břevnově se sbíraly zprávy o zázracích, které vykonal. 

Většina zázraků se odehrála v břevnovském klášterním kostele u Vintířova hrobu. Zaznamenány byly také kuriozity. Například klášterní včelař Ztres kradl med z úlů a předstíral, že je to dílo zlodějů. Jedné noci, když křičel jakoby na zloděje, ho chytil ďábel. Odnesl ho k bráně kláštera a na tři dny přivázal ke sloupu. Poté na příkaz svatého Vintíře čert v podobě černého ptáka odletěl a ze včelaře spadla pouta.

Proces svatořečení skončil neúspěchem. Poté, co se vše sesbíralo a sepsalo, byl poslán do Říma kancléř českého království, vyšehradský probošt Diviš. Cestou zemřel. Krátce po něm zemřel i tehdejší papež. Jeho nástupci se pak na Petrově stolci střídali tak rychle, jako svatí na orloji, že kanonizaci nestihli. Na konci 13. století bylo jasné, že ke svatořečení nedojde. Vintíř tedy kanonizován nikdy nebyl, ale je vřazen do Římského martyrologia, soupisu katolických světců.

Vintíž je v současných Čechách Otéměř neznámý světec. Ovšem v baroku byl jeho kult velmi silný.

K jeho došlo v polovině 19. století, když František Palacký ve svých dějinách napsal, že Vintíř v létě 1041 pomohl převést německé vojsko z Bavorska skrze lesy a přes hory do Čech, a tak podstatně přispěl k české porážce. A tak se z Vintíře stal nepřítel českého národa. Jeho kult se stáhl z Prahy na Šumavu, kde ho uctívali Němci. Po II. světové válce se povědomí o Vintířovi ztratilo téměř úplně.

V Rinchnachu se od 1955 hraje o svatém Vintířovi lidová oslavná hra. V Dobré Vodě byl 1952 zřízen vojsnský výcvikový prostor a 1957 vojáci odstřelili Vintířovu kapli na Březníku. Ve Vinohradském divadle se v 60. letech hrála hra Františka Hrubína Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách, v níž Vintíř vystupuje jako hlavní padouch. Filmovou podobu dal hře Otakar Vávra.

Teprve po pádu Železné opony 1989 se Vintířova tradice vrací do veřejného života. Byl zrušen vojenský výcvikový prostor, znovu postavena Vintířova kaplička, obnovily se pouti na Dobrou Vodu a byla zřícena turistická Vintířova stezka. 

Na Břevnově sepsána nová legenda o svatém Vintířovi, která byla sepsána ze starších textů. Nově bylo přidáno, jak se Vintíř setkal s knížetem Břetislavem, který ho měl objevit na Šumavě, když pronásledoval jelena. Kníže dojel až na Dobrou Vodu a Vintíře nalezl v poustevně. K Břetislavově údivu mu Vintíř oznámil, že už ho dávno zná, protože byl kdysi jeho kmotrem. Projevil přání, aby příští den přišel kníže znovu, že může být přítomen jeho smrti. Ten tomuto přání vyhověl, přišel v doprovodu biskupa, který odloužil mši a podal svaté přijímání. Důležité je, že Vintíř pronesl ke knížeti několik proseb, především pak, aby ho pohřbil na Břevnově a aby o toto opatství náležitě pečoval.

Neznámý autor Vintířova životopisu vlastně říká, že je potřeba o Břevnov pečovat. Navíc spojuje Přemyslovce se samotným světcem tím, že měl být přílušních jejich rodu kmotřencem. 

Český kníže Břetislav I. oceňoval Vintířovo misionářské úsilí a využíval jej jako diplomata. Je doloženo účast při jednání mezi císařem Jindřichem III. a Břetislavem I.

Tehdejšímu císaři Jindřichu II se založení kláštera Rinchnach velmi hodilo. Stal se kolonizačním centrem lesnatého kraje mezi Dunajem a Šumavou. Tato část Českého masivu byl velmi málo osídlena a teprve čekala na své budoucí využití. Kolem kláštera se klučil prales, zakládaly vesnice a obdělávala půda. 

Z Vintíře se stakl diplomat kvůli umístění v pohraničním hvozdu dvou velmocí - přemyslovských Čech a otonských Franků. Franská říše, základ budoucí tisícileté Římské říše, v Jinřichově době měla navrch. Český kníže Vladivoj přijal svoji zemi jako léno od Jindřicha II., čímž zadělal na podřízenost českých zemí Německu, ať jsme všichni byli v jakémkoliv státním zřízení. 

Vintíř byl původem šlechtic s vysokými kontakty, nikdy neztratil ze zřetele vysokou císařskou politiku a tu a tam se objevil daleko od Rinchnachu při práci na důležitých úkolech. 1034 se přimlouvá u císaře za českého Oldřicha, který byl předtím sesazen. Císař jej znova dosadí, ale tak, že vedle Oldřicha musí vládnout i jeho bratr Jaromír. Vintíř tehdy císaři doporučil známý princip: rozděl a panuj. 

Na dvoře svatého Štěpána, tehdejšího uherského krále, se měl odehrát další zázrak. Král ho nutil jíst maso, což zakazovaly mnišské regule. Vintíř prosil Boha o pomoc, až se stalo, že pečený páv na stole obživl a odletěl. 

"Ano, konečně. V roce 1040 dojde k překvapivému zvratu. Vintíř předá svůj klášter v Rinchnachu svému mateřskému domu v Dolním Altaichu a odejde odtamtud na českou stranu Šumavy na Dobrou Vodu pod horou Březníkem. V textech to není vysvětleno, proč tento krok učinil, ale pochopíme to, když se podíváme na dobové souvislosti. Jde totiž přesně o okamžik, kdy německý císař chystá novou válečnou výpravu proti Čechům a Vintíř se přemisťuje nikoliv na nějakou ztracenou vartu, ale k celnici, která tam byla, k důležité cestě, která vedla přes šumavský hvozd a kde zřejmě poblíž byla zemská brána, která se střežila. Vintíř měl evidentně nějak napomáhat při zmíněné válečné výpravě. Že tomu tak skutečně bylo, víme z vypravování několika kronikářů. V srpnu císař skutečně přijel k českým hranicím a byl tam od Břetislava drtivě poražen. Vintíř pak dostal důležitý úkol: měl informovat severní část císařského vojska, která operovala pod Krušnými horami už na našem území v údolí řeky Bíliny. Měl jim tlumočit císařův rozkaz stáhnout se do Saska."

Takže Palacký zase nebyl tak úplně mimo...

"Palacký nebyl mimo, co se týče té první výpravy. Nevíme ale nic o té výpravě následující. Vintíř skutečně rozkaz tlumočil, poměrně rychle se přesunul do severozápadních Čech a dojednal zřejmě s knížetem Břetislavem mírový odchod německého vojska s tím, že si Němci mohli ponechat i kořist, kterou získali. Působil tam jako diplomat ne jako voják. Nemáme ale žádnou zprávu o tom, že by přímo vyváděl vojáky, kteří uvízli v tom šumavském hvozdu a nemáme ani žádnou zprávu o tom, že by toho příštího roku, kdy nás Němci porazili, k tomu Vintíř nějak přispěl. V tu dobu v pramenech zprávy o Vintířovi mizí, zřejmě se stáhl do své poslední poustevny na Dobré Vodě a pak už máme zprávu k 9. říjnu 1045 od několika soudobých kronikářů, kteří píší, že umírá a odchází ke Kristu, což v této formulaci znamená, že umírá jako světec."

Svatého Vintíře na Břevnově připomíná i iluzivní oltář s náhrobkem na vnější straně baziliky a zbytky románské krypty, která je datována právě podle pohřbu světce, na kterého Češi už skoro zapomněli.

Dlouhá byla Vintířova cesta za svatozáří. Ač Durynk, který prožil značnou část života v Bavorsku, stal se nakonec českým světcem. To proto, že se jeho hrob nacházel v břevnovském opatství u Prahy. Zde leželo centrum Vintířova středověkého i barokního kultu, který se teprve v moderní době přenesl na Šumavu. Samotný sv. Vintíř přitom vůbec není postavou převážně legendární jako celá řada jiných světců. Naopak je poměrně dobře zachycen v soudobých pramenech. Ve středoevropských dějinách kolem roku 1000 by bez něj zela díra.

Zakládá zde klášter s kostelem svatého Jana Křtitele, který 28. srpna 1019 vysvětí pasovský biskup Berangar. Navzdory nepříznivým podmínkám k životu se k němu postupně přidávají další benediktinští mniši.

římský král a pozdější císař Jindřich II. (972/973–1024) má z kroků svého příbuzného náramnou radost. Klášter se totiž kromě svého duchovního poslání stává i skvělým nástrojem, jak kolonizovat okolní krajinu a oblast mezi Šumavou a Dunajem není příliš osídlená.

Pro Jindřicha II. klášter v Rinchnachu tvoří prodlouženou ruku jeho vlády, díky které může prosazovat své zájmy.

Obratný prostředník

Prostý asketický život v mnišské sutaně není ale jedinou Vintířovou tváří, a to ani v době, když už si vycvičí sebeovládání natolik, že si bez problémů odepře i světské slasti.

Nikdy ale nepřeruší svoje kontakty ve šlechtických kruzích, udržuje silné vazby na císařský dvůr. Stále cestuje a nebrání se různým diplomatickým úkolům.

Například v roce 1017 ho císař na sněmu v Magdeburku pověří misijní cestou k pohanským Luticům u ústí řek Odry a Havoly. Ovšem bližší zprávy o průběhu cesty nemáme, stejně tak chybí informace o Vintířově životě v dalších letech.

Jisté ale, že v letech 1032–1034 vystupuje jako poradce Jindřichova následovníka, římského císaře Konráda II. (kolem 990–1039) a v roce 1034 také jako vyjednavač mezi přemyslovským knížetem Oldřichem (†1034) a římským císařem.

Oldřicha pak získává zpátky svůj trůn. Mocný diplomat a mnich se dokonce stává kmotrem Oldřichova syna Břetislava I. (1002/1005–1055).

ro římského císaře Jidnřicha II. slouží klášter i jako centrum diplomatického vyjednávání a kolonizace okolních území.

Pomáhal Němcům?

Roku 1040 předává Vintíř svůj klášter v Rinchnachu správě domovského kláštera v Dolním Altaichu. Odchází na Šumavu do Dobré Vody. Vysvětlení tak nečekaného kroku je docela prosté. Německý král Jindřich III. (1017–1056) tehdy plánuje válečnou výpravu do Čech.

Vintíř proto míří v šumavských lesích k místu, kde se nachází celnice a zemská brána střežící vstup do Čech. Jeho dalším úkolem má být pomoc při válečné výpravě. Potvrzuje to i několik dobových kronikářů.

V srpnu 1040 opravdu Jindřich III. dorazí k českým hranicím a od Břetislava se dočká porážky.

Podle současného historika Petra Kubína po porážce Vintíř „měl informovat severní část císařského vojska, která operovala pod Krušnými horami už na našem území v údolí řeky Bíliny. Měl jim tlumočit císařův rozkaz stáhnout se do Saska.“

o Čech. Poustevník mu zřejmě pomůže přes pohraniční hvozdy.

Legenda o smrti

Rozkaz Vintíř vyřídí a poté odchází na severozápad Čech. S Břetislavem tam domluví, že německá vojska mohou odejít v míru, a dokonce si i ponechat svoji kořist. Nikde ale není řečeno, že by vojáky odváděl z Šumavy a jak dodává Kubín:

„Nemáme ani žádnou zprávu o tom, že by toho příštího roku (rok 1041), kdy nás Němci porazili, k tomu Vintíř nějak přispěl.“ Další zprávy o Vintířovi pocházejí až z roku 1045, kdy umírá ve své poustevně v šumavské Dobré Vodě.

K jeho smrti se váže legenda. Kníže Břetislav tehdy s biskupem Šebířem pobývá na hradě Práchni a na svých toulkách krajem se dostane až k Vintířově poustevně. Rozpráví s ním.

Mnich předpovídá, že následující den zemře a žádá, aby se k němu kníže na druhý den vrátil s biskupem. To se také stane. 9. října 1045 mnich ve 3 hodiny odpoledne umírá.

Břetislav I. nechá za mnicha odsloužit mši a vyhoví i jeho prosbě být pohřbem v Břevnovském klášteře.

ik František Palacký se na Vintíře nedívá zrovna příznivě.

Obvinění od historika

Později se na Vintíře zapomíná. Jeho životní příběh církev oživuje až v době baroka, kdy se kult svatých stává účinným nástrojem rekatolizace. Popularitu mu to rozhodně nepřidá.

Nepříliš dobrou pověst Vintíře přiživí v 19. století i tvrzení historika Františka Palackého (1798–1876), že právě Vintíř pomohl převést německé vojsko do Čech a tím výrazně přispěl k naší porážce roku 1041. Z nevinného světce, snažícího se o diplomatický smír mezi českým knížetem a římským císařem, se tak rázem stává nepřítel státu.

Skutečnost je ale nejspíše jiná, což dokazuje i současný historik Jan Royt.

Diplomat Vintíř zprostředkovává jednání mezi svým kmotřencem Břetislavem I. a císařem Jindřichem III. Jeho cílem je především sjednat mír a „výtky některých starších českých historiků (např. F. Palackého), že převedl přes šumavské hvozdy vojsko císaře Jindřicha, se ukázaly jako historicky neudržitelné,“ dodává Royt.

Bavorským lesem a Šumavou. Ten se v 11. století vydal do tehdy ještě neosídleného „Severního lesa“ a založil po vymýcení zdejšího neprostupného lesa obec Rinchnach. Proto je turistickým značením na bavorské straně symbol motyky, který je na české straně vystřídán běžným turistickým značením a zároveň zlatým V. Písmeno V také symbolizuje motyku a zároveň je začátečním písmenem jména Vintíř, které je českým ekvivalentem německého Gunther. Celkem je Vintířova stezka 160 km dlouhá a obsahuje devět denních etap o délce 14–21 km. Poutní cesta začíná u kláštera v Niederalteichu u Dunaje, jejím cílem je české město Blatná. Některé etapy nebo jejich části vedou na obou stranách hranice přímo jádrem národních parků Bavorský les a Šumava a jejich nedotčenou přírodou. Podél cesty se nachází mnoho zajímavostí k objevování, jako např. Vintířův kámen u Lallingu, poutní kostelík Frauenbrünnl u Rinchnachu – tzv. Vintířův kostelík – nebo Gsenget, „zelený hraniční přechod“ do Čech, který byl po dlouhá desetiletí znepřístupněn „Železnou oponou“. Ve skanzenu selských stavení v Lindbergu a v muzeu Šimona Adlera v Dobré vodě se prostřednictvím dvou zajímavých expozic dozvíme více o Vintířově životě. V průběhu cesty se lze setkat s mnohými díly regionálních umělců, jakými jsou např. křížová cesta a Vintířova kašna v Lindbergu, skleněný kříž ve Spiegelhütte, nebo ukazatel v podobě plochého kamene v Scheurecku. Na české straně míjíme během putování četné kostely, kapličky, zříceniny hradů i zámky. Za pozornost určitě stojí barokní kostel sv. Vintíře v Dobré Vodě se skleněným oltářem, Vintířova kaple pod vrcholem hory Březník, nebo kostel svatého Mořice na vrchu Mouřenec. Kolem rozlehlého hradu Rabí a zámků v Chanovicích a v Blatné vede poutní stezka přes města Sušice a Horažďovice až do „města růží“ Blatná.

Úplný začátek mezinárodní poutní stezky leží v německém klášteru Niederalteich, kde sv. Vintíř působil. Odsud se vine přes Bavorský les a Šumavu až do Blatné na Strakonicku, která je zároveň i výchozím bodem nového úseku.

Do středních Čech stezka vchází v Brdech a vede přes Březnici s krásným renesančním zámkem a dál podél zlatonosného potoka, kde můžete vidět i pozůstatky po dávném rýžování zlata. Krajinou divoké přírody i bývalých uranových a rudných dolů dojdete až na jedno z nejvýznamnějších poutních míst u nás – Svatou Horu v Příbrami. Barokní poutní areál s bohatou historií a mimořádným geniem loci může být příjemným zakončením denní etapy.

Zajímavost: Svatý Vintíř se narodil pravděpodobně v polovině 10. století v Německu do hraběcí rodiny a v mládí žil světským životem šlechticů. V dospělosti se rozhodl stát benediktinským mnichem a pobýval především na Šumavě a v Bavorském lese. Právě on začal s mýcením neprostupných lesů a uprostřed neosídlené oblasti Bavorského lesa založil jednu z prvních osad Rinchnach, spolu se stejnojmenným klášterem. Proto se někdy tomuto poustevníkovi přezdívá „první obyvatel Šumavy“. Pochován je v Praze v Břevnovském klášteře.
Ze Svaté Hory vystoupáte přes část Brd – hřbet Hřebeny a krajinou hlubokých lesů i bývalých lomů putujete dál do Tetína. Na hradišti Tetín žila, a nakonec i zemřela, svatá Ludmila – první česká světice a také babička svatého Václava. Významnost poutního místa v historii dokládají hned tři kostely, které tu můžete navštívit. Atmosféru dotváří krásné výhledy do údolí Berounky, které si užijete, třeba když se vydáte na krátkou naučnou stezku Tetínské vyhlídky.

Krajinou Českého krasu dojdete do nedaleké obce Svatý Jan pod Skalou. Poutní místo s klášterem a jeskyní, kde žil poustevník sv. Ivan, vám přinese občerstvení duchovní i fyzické. Vedle kláštera totiž nad potokem vytéká pramen Ivanka, který byl kdysi stáčen do lahví a prodáván jako minerální voda stejného jména. Dokonalý zážitek vás pak čeká, když po naučné stezce vystoupáte na Svatojánskou skalní stěnu, tyčící se do výše nad klášterem.

Tip pro vás: Celou 2. část Vintířovy stezky lze rozdělit do šesti denních etap, přičemž každá nabízí jedinečné zážitky. Záleží ale jen na vás, kolik a jak dlouhé úseky nakonec projdete.
Závěrečným úsekem už se přibližujete k Praze. Přes Rudnou se dostanete do pražské části Třebonice a odtud dál pokračujete částí někdejší královské cesty, která vedla na Karlštejn a je stará víc než 700 let. Závěrem cesty projdete městskými částmi Stodůlky a Motol až na Bílou horu. Tady se zastavte na mariánském poutním místě – v Klášteru benediktinek Bílá Hora, jehož kupole a ambity jsou zřejmě dílem Jana Blažeje Santiniho, vstupní portál zase navrhl K.I. Dientzenhofer.

A to už jste téměř na dohled od cíle své pouti – Břevnovského kláštera. V jeho areálu najdete i hrob svatého Vintíře.

INFO: Vintířova stezka a Gunthersteig

Zobrazit místo Turistika na větší mapě