Kliment Jefremovič Vorošilov - rudý maršál

V Sovětském svazu se mu přezívalo Rudý maršál, ačkoliv na co v Rudé armádě sáhl, to podělal.

Absolvoval pouze dva roky školní docházky. Pracoval jako dělník. 1899 se zapojil do dělnického hnutí a 1905 (nebo 1913) se stal členem Ruské sociálně demokratické strany, ve které působil jako bolševický krtek. Ten rok opustil zaměstnání a stal se profesionálním revolucionářem v Luhansku, dnes na Ukrajině. Za organizaci nelegálních stávek a výtržností byl uvězněn a poslán do vyhnanství. 1906 poznal Stalina a Lenina, kteří si jej časem oblíbili.

1917 už zase působil v Luhansku jako předseda sovětu a 1918 řídil petrohradskou organizaci Čeky, dnes KGB.

Během občanské války se podílel na operacích Rudé armády mezi Donem a Volhou. Obrovská početní převaha rudách nad bílými v této oblasti mu umožnila poprvé a naposledy být úspěšným velitelem. Vojáci z povolání ovšem kritizovali, že při bojích o Caricyn jeho nekompetence a ignorování rozkazů nadřízených zkomplikovalo situaci a prodloužily boje.

Velitelé Stalin, Vorošilov a Buďonnyj obsadili město sice 1918, avšak nedlouho poté je s pomocí československých legionářů získali bílí zpět. 1920 byla nakonec ustanovena sovětská moc a 1925 bylo město přejmenováno na Stalingrad. Teď je to Volgograd.

Mezi tím zorganizoval vyvraždění bývalých carských důstojníků. 

Caricynská obrana proslavila Vorošilova po celém Rusku. Po válce značně zveličoval své a Stalinovy zásluhy. Přineslo mu to Stalinovu přízeň, jehož se stal naprosto oddaným stoupencem.

1919 byl jmenován komisařem 1. jízdní armády, hlavní úderné síly Rudé armády na jihu. Bojoval na Kubáni a poté proti Poláků na západní Ukrajině, kde již úspěšný nebyl.

Během souboje o nástupnictví po Leninovi plně podporoval Stalina. 1924 nahradil velitele Moskevského vojenského okruhu N. I. Muralova, stoupence Lva Trockého.1925 získal funkci náměstka lidového komisaře armády a námořnictva po náhlé smrti svého nadřízeného Michaila Frunzeho. Ten byl nejspíš otráven na Stalinův rozkaz.

Patnáct let pak vykonával funkci ministra obrany (což byl reálný obsah jeho složitě pojmenované funkce) do 1940.  Maršálem se stal 1935, hned jak byly v Sovětském svazu znovu zavedeny vojenské hodnosti, které komunisté před tím sami zrušili.

Vedl reorganizaci Rudé armády a řídil všestranný rozvoj ozbrojených sil. Dělal to tak tragicky špatně, že to v konečném důsledku stálo životy milionů Rusů a jimi ovládaných národů, postup nacistických vojsk až k Moskvě a vyhlazení vojenské i společenské elity nejen v Sovětském svazu, ale také v Polsku. 

Ve třicátých letech vedl čistky v armádě, během nichž byla na základě vykonstruovaných soudních procesů vyvražděna většina důstojnického sboru. Z generálů zbyl nakonec jen Andrej Vlasov. Kvůli tomu se do vedení Rudé armády dostali i tak neschopní a při tom bezohlední velitelé, jako byl Ivan Koněv.

Poté zrevidoval bojové doktríny a uspořádání armády, které zavraždění důstojníci vytvořili. Nekompetentní zásahy do zbrojních programů - potlačení protitankového dělostřelectva a raketometů - následovala zastaralá doktrína o použití tanků pouze k podpoře pěchoty, vykašlala se na logistiku a zanedbal výcvik jednotlivých vojáků i celých útvarů. Z toho se Rudá armáda vzpamatovávala ještě dlouho po vypuknutí 2. světové války.

Za 2. světové války a také v její pozdní fázi zvané Velká vlastenecká válka se ukázala Vorošilova nechopnost v plné parádě.

Byl u plánování invaze do Polska (čímž ruští komunisté spolu s německými nacisty rozpoutali 2. světovou válku) a na jeho vrub padly značné nedostatky v zásobování a řízení vojsk. 

Vzápětí poté se podílel na plánování vpádu do Finska a měl hlavní vinu na zdrcující porážce, kterou Finové uštědřili Rudé armádě během Zimní války. Za to byl postu komisaře obrany odvolán a nahrazen Timošenkem, který válku vítězně ukončil nasazením obrovského množství Rudoarmějců bez ohledu na jejich životy.

V letech 1939 a 1940 byl Vorošilov spoluviníkem Katyňského masakru, kdy ruští komunisté vyvraždili důstojnickou elitu polské armády a k tomu přidali polské vzdělance.

1941 jmenoval Stalin Vorošilova velitelem Leningradského frontu. V obou funkcích katastrofálně selhal. Jeho chaotické velení mělo strašné důsledky. Nejznámejším příkladem je formování domobrany ze zcela nevycvičených dělníků a jejich odesílání na frontu. Byli vyzbrojeni pouze brokovnicemi a revolvery, což nemohlo stačit ani při největší statečnosti stačit proti vycvičeným a vyzbrojeným Němcům.

Poté byl jmenován zástupcem u sousedního Volchovského frontu, který měl ulehčit Leningradu. Výsledkem byl neúspěch, z nějž obvinil velitele frontu. Stalin jej veřejně vybídl, aby převzal velení osobně a ukázal, jak se to má dělat. On však tuto nabídku odmítl a znechucený Stalin vydal prohlášení, ve kterém shrnul veškeré výsledky jeho působení v armádě a konstatoval jeho neschopnost plnit vojenské povinnosti na frontě.

1942 se stal velitelem partyzánského hnutí, což byla poslední významná funkce v jeho vojenské kariéře. Snahou o zavedení vojenských standardů si znepřátelil stranické funkcionáře působící ve štábech partyzánského hnutí a 1943 byl odvolán. Nakonec působil Výboru pro trofeje (neboli válečnou kořist) a koncem války v Komisi pro otázky příměří.

Po Stalinově smrti 1953 se stal předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, čili oficiální hlavou státu. Odvolán byl 1960, kdy na jeho místo nastoupil Leonid Brežněv - člověk který rozhodl o 23leté okupaci Československa 1968 - 1991.

RETRO: Světový zdroj zábavy a poučení

Seriozní československý časopis uveřejnil 30. září 1939 článek od V. Lenata: Maršál Vorošilov. Zřejmě šlo o novináře Václav Lenharta, který se v nakladatelství Melantrich specializoval na překlady a výtahy ze zahraničních noviny a časopisů.

Připomeňme, že už v březnu toho roku se odtrhlo fašistické Slovensko a Čechy a Morava byly okupovány Němci jako protektorát. Komunisté se pořád ještě přátelili s nacisty a fašisty na příkaz Kominterny dirigované z Ruska.

Uvádíme článek v původním znění jakožto připomínku žurnalistické naivity. Adorace neschopného vojenského velitele a zároveň politické levičíské bestie odpovídá tehdejším falešným představám o Sovětském svazu.

Klimety Jefremovič Vorošilov, nejvyšší velitel sovětské armády, je synem pastevce a narodil se v jekatěrinoslavské gubernii v jižním Rusku. Nynější maršál začal rovněž jako pastevec. Ve věku dvanácti let si vydělával plné tři ruble (tehdy asi 45 K) měsíčně a byl úplně negramotný. Ale všiml si ho vesnický učitel a ten přemluvil pastýře, aby dal syna do školy. Vorošilovo školení trvalo tři roky a to je celé jeho základní vzdělání.

Podle prohlášení učitele byl chlapec výjimečně schopným a po roce už mu ve škole pomáhal učit nechápavé žáky. Klimenty v téže době se také vzdělával sám a získával znalosti, jež nebyly zahrnuty v ubohé školní osnově. Hltavě četl ruské klasiky a velmi brzy se seznámil s prvky sociálních věd.

V patnácti letech zase pracoval - nejdříve jako poslíček v továrně, pak jako řemeslník. Byl stejně bystrým děníkem jako dobrým společníkem, nejlepším tanečníkem a zpěvákem z celé vesnice; a nebylo pochyby, že se vypracuje až na předáka dělníků, s dobrým platem a příjemným okolím člena pracujicí aristokracie. Ale byl horkokrevná povaha a nedovedl se ovládat, když šlo o zásadní věci, ke kterým se klonilo jeho svědomí. A jednoho dne se stala příhoda, jež sama o sobě bezvýznamná, měla vliv na změnu celého jeho života.

Vorošilov si po skončení práce se svým druhem vyšel na procházku. Mluvíce, zpívajíce a plni dobré nálady, přešli kolem místního strážníka a - hrůza všech hrůz - zapomněli před ním smeknout čepici. Strážník Grekov, typicky komisní carská autorita, byl rozhodnut prosadit svou důležitost. Vymyslil si historii, jež téměř hraničila se vzpourou, a Vorošilov byl z továrny propuštěn, maje malou vyhlídku, že dostane zaměstnání někde v sousedství.

Vorošilov se začal potulovat Ruskem, nemoha nikde nalézti pravidelné zaměstnání. Na svém bloudění se ocitl často pod jednou střechou se členy illegálních revolučních skupin a se svým vrozeným nadšením, povzbuzovaným ještě pocitem hořké nespravedlnosti se horečně vrhl do revoluční činnosti. Ve věku dvaadvaceti let byl členem bolševické strany a fanatickým marxistou. Dopisoval si s Gorkým a druhými revolučními vůdci a byl zvolen do výboru strany ve svém rodném okrese v městě Lugansku, kde konečně dostal práci jako železářský dělník. Roku 1905 byl delegátem na tajném kongresu strany v Londýně, kde se seznámil s Leninem a stal se jeho oddaným přivržencem.

Po návratu z Londýna byl Vorošilov zatčen a poslán na tři roky do vyhnanství. Tam se setkal s ženou - revolucionářkou - jménem Davidova, jež byla studentkou medicíny. Zamilovali se do sebe a vzali se.

Když se vrátili z vyhnanství, Vorošilovi se jako obratnému dělníku podařilo dostati místo v Petrohradě s vysokým platem 150 rublů měsíčně, a jeho žena nalezla rovněž zaměstnání. Na určitou dobu byla revoluce zapomenuta a Vorošilovi žili pohodlným životem, neboť si mohli už leccos dopřát. Tento život nepřerušila ani válka, Vorošilov pracoval ve válečném průmyslu a jako prvotřídní dělník vydělával hezké peníze.

Pak přišel rok 1917 a Vorošilov uslyšel první dunění revoluce. Nezapomněl ani na aroganci Grekova, ani na nelidské rány, jež mu uštědřila policie při zatčení. Když v listopadu přešla moc na bolševiky, Vorošilov se jako jeden z prvních připojil k revoluční armádě - a tu okamžité začíná jeho kariéra, jež ho po osmi letech vynesla na místo lidového komisaře války, uprázdněné po Lvu Trockém. Po devíti dalších letech, kdy byly znovu zavedeny staré vojenské tituly, je Vorošilov jmenován maršálem.

Jako ostatní generálové také Vorošilov začal svou vojenskou kariéru s puškou v jedné a rudým praporem v druhé ruce. Bojoval proti caristům, a koncem občanské války potlačil námořní vzpouru v Kronštatu.

Dnes je nejstarším lidovým komisařem v SSSR, jsa na tomto místě nepřetržitě třináct let. Své vojenské vzdělání, než se stal nejvyšším velitelem armády, doplnil studiem na akademii generálního štábu.

Osmnáct let nepřetržitě je členem ústředního výboru komunistické strany a Politbura (nejvyššího orgánu strany); je nejvyšším Stalinovým poradcem a jeho důvěrným přítelem; bojoval s ním i proti Trockému.

Dnes je mu osmapadesát let. Ale vypadá stále mladě a pln síly. Je průměrně vysoké postavy, robustní, nikterak však tlustý a přísného vojenského držení a vzhledu.

Vorošilov mluví na veřejnosti mnohem méně často než jeho civilní kolegové z Politbura. Mluví-li však na shromážděních strany, vyznačuje se jeho řeč vážným tónem a není v ní prázdných řečnických frází a ideologických bublinek, zato jsou přísně kritické ke všem nedostatkům, jež se snad vyskytnou v resortu, za nějž odpovídá.

  Levičácké totality nacismus a komunismus

1917 Pět vůdců rudého teroru

1917 Hoši od Zborova: Legionáři proti Rudým

1918 Vyvraždění carské rodiny ve Sverdlovsku / Jekatěrinburgu

1918 Ukradli českoslovenští legionáři ruský zlatý poklad?

1920 Vocechovský utíkal před bolševiky přes Bajkal

1922 Co vložili komsomolci do Leninova pomníku Šušenskoje?

1938 Žijí mezi námi ještě Židé?

1938 Jak Švýcarsko nepomohlo Židům k útěku

1940 Milion zavražděných Židů, Poláků, Cikánů, Sovětů

1940 Pět vůdců rudého teroru

1940 Trockij, židobolševik byl zavražděn svými soudruhy

1941 Vzpomínky sochaře Antonína Nykla na Mauthausen

1944 Vyvraždění terezínského rodinného tábora

1944 Malý eficientní koncentrák Mauthausen

1945 Krvavá dozorkyně, dříve bavorská selka

1945 Schindlerův seznam

1945 Američané nabídli zajetí. Rusové kulku do týla

1945 Sověti postříleli vlastní lidi

1945 Kdo byl generál Vlasov? Hrdina nebo zbabělec?

1946 Německá nacistka ze západočeského zapadákova

1948 Železná opona

1949 Památník Vojna u Příbrami

1950 Americký brouk mandelinka bramborová 

1951 Vlak svobody z Aše do Selbu

1951 Památník na bitvu u Sokolova

1952 Ježíšek není a dárky nosí Děda Mráz

1952 Bedřich Reicin roztáčel kola komunistických dějin

1952 Krutý příběh důstojníka Šebesty

1953 Doktor Máj z Jáchymovského lágru

1955 Za komunisty nemůže slabá paměť, ale nedostatek inteligence

1956 Ivan Stěpanovič Koněv utopil v krvi Budapešť

1957 Ptení u Prostějova: Je strach žít!

1959 Česká socha vítá v Mauthausenu

1961 Berlínská zeď

1961 Prožil jsem socialismus v Karlových Varech

1963 Jeden malý zapadlý komunistický koncentrák

1968 Ruské tanky v Karlových Varech 1968

1968 Sovětské tanky v Praze

1968 Likvidace inteligence v roce 1968

1969 Jan Zajíc se upálil pro svobodu

1970 Smuteční oheň za Jana Palacha a Jana Zajíce

1972 Malý příběh jedné pozvánky

1977 Krabice od bot Thermal

1980 Komunistka, milenka, demokratka Jana Nagyová (Nečasová)

1988 Polský kanál: Neúspěšná cesta za svobodou

1989 Bourali jsme vesele zeď z betonu a ocele

1990 Je to prosté: Svoboda!

1992 Díky za Rudé Krávo!

2008 Do plynu nebo zastřelit na místě?

2008 Konečně jsme poděkovali bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi

2012 Svoboda slova na Karlovarsku?

2012 Václav Sloup je hajzl. Vždycky si to budu myslet

2018 Hloupý Honzo, vystrč hlavu z prdele!