Krutý příběh důstojníka Šebesty

Bylo mi necelých 19 let. Tento lágr byl centrálním táborem Jáchymovských lágrů a proto nesl označení C. Byl umístěný ve Vykmaniově nedaleko Ostrova nad Ohří.

Jedná se o podplukovníka Šebestu, který byl bývalým důstojníkem Ministerstva obrany a tady dělal vedoucího táborové samosprávy. Jako tzv. táborák byl ustanoven, aby se dodržovala kázeň, organizoval nástupy ke sčítání a snažil se z vlastní vůle nás mukly hájit proti zlovůli bachařů. Ti ho uznávali a měl u nich i mezi námi velkou autoritu.

Ne vždy se mu podařilo nás obhájit, ale přesto se nevzdal. Dělal také přátelské návštěvy na barácích, a tak jsem jej slyšel jednou u 5litrové sklenice s čajem na našem baráku vyprávět o jeho pohnutém osudu.

Po roce 1948 se nedokázal smířit s komunistickými důstojníky, které jim přidělili, protože ti ani neuměli pořádně česky (většinou byli z Ukrajiny) a byli napůl gramotní. Když mu přidělili nadřízeného, který ani neuměl číst v mapě, a každého, kdo s ním nesouhlasil, chtěl zastřelit, tak už toho měl dost a rozhodl se, že uteče za hranice. Ale už tehdy se začaly stavět drátěné ploty, mezi nimi minová pole a vše fungovalo podle sovětského vzoru jednotek Pohraniční stráže..  

Pavel Vaněk o té době napsal ve sborníku AMV 2/2004 článek K vývoji ženijně technického zabezpečení státní hranice:

"Problémem třeba bylo i vytahování zvěře, zabité elektrickým proudem, z drátěného zátarasu. To se dělalo tak, že pohraničník prolezl krajní stěnu a vzal předmět rukou. Po několika mimořádných událostech - úmrtích pohraničníků, bylo nařízeno vytahování zabité zvěře pouze pomocí tyče s hákem. Většina úrazů vznikala z domnění, že je proud vypnut.

Kampaňovitost opatření proti nedovoleným přejezdům státní hranice vozidly a vlaky byla vyvolána především událostmi, ke kterým došlo v ašském výběžku v roce 1951, kdy v krátkém časovém odstupu přejely státní hranici 28. 7. 1951 v prostoru Benešova paloučku u Aše nákladní automobil Tatra 111 se 14 osobami a vlak se 107 osobami 11. 9. 1951 z Aše do Selbu, vlak i náklaďák byly později vráceny do ČSR. Na to konto dochází k instalaci výkolejek, těžkých závor a dalších překážek na železniční a silniční přechody. V druhé vlně pak šlo o zabezpečení státní hranice v některých lokalitách proti nedovolenému přejezdu státní hranice i mimo silnice.

Impulsem pro budování byl známý přejezd obrněného pásového vozidla řízeného Václavem Uhlíkem přes drátěné zátarasy v srpnu 1953 u 9. poběžovické pohraniční brigády v úseku 10. roty Nemanice." 

Čtěte také od Pavla Vaňka: Přestřelka ve světle archvních pramenů

Pohraničníci hynuli z vlastních rukou

Takže když to shrneme, většina pohraničníků zemřela díky nedostatečné instruktáži o zátarasech, špatnému položení min, jejich samočinnému výbuchu v závislosti na drsném počasí i dotyku spadlých elektrických drátů. Jen opravdu málo z nich bylo opravdu zabito při přestřelce s nepřátelskými zločinci.

Od roku 1955 už se tušilo, že Pohraniční stráž nemůže vůči veřejnosti obhájit úmrtí a těžká zranění pohraničníků při využívání nástražných pastí ve službě a údržbě. Také proto došlo v chebském úseku v polovině roku 1954 k odstranění min. Zaminovaný drátěný zátaras byl mnohem nebezpečnější svým tvůrcům a ochráncům hranic, než narušitelům hranic.

1 utekl, 1 se vzdal a 4 byli zastřeleni

Vraťme se ale k nešťastnému útěku podplukovníka Šebesty a jeho přátel důstojníků v roce 1952. Nemohu zaručit, že je vše přesně podle pravdy, protože jsem nebyl jeho starý přítel, ale jen mladý 19letý mukl. Takže jsem poslouchal, o čem se starší baví a dodnes si to pamatuji.

Původně bylo oněch důstojníků šest, ale jen jednomu se nakonec podařilo proklouznout a ten nejmladší se vzdal. Byl to Šebesta. Ostatní byli zastřeleni.

Přišlo se na jejich útěk už tím, že několik kilometrů před hranicí s Rakouskem našla hlídka Pohraniční stráže opuštěné nákladní auto, a protože mělo pražské číslo, bylo jim to podezřelé. Auto bylo majetkem Ministerstva obrany a telefonicky se zjistilo, že několik důstojníků nepřišlo v tyto poslední dny do zaměstnání. Doma je také nenašli, a protože už byli někteří v merku Státní bezpečnosti za své politické názory, podařilo se zjistit o koho jde a kolik jich je.

Celý kraj na jižní Moravě se začal otřásat nákladními auty s vojáky a pohraničníky. Všude byla pohotovost a hranice byly uzavřeny masou po zuby ozbrojených vojáků. Prchající důstojníci se museli nořit do bahna a bláta, aby je nebylo vidět a nemohli je vypátrat se psy. Všude se střílelo, bylo zabito hodně zvěře a jeden prchající důstojník byl těžce zraněn.

Takže začali také střílet a několik vojáků postřelili a jednoho zabili. Přesto se jim podařilo dostat se bažinou na pokraji Dyje až k drátům a naházet na dráty mokré větve, aby tím přerušili elektrický proud. Toho využil jeden z nich a protože byl štíhlý, propletl se mezi dráty a dostal se na druhou stranu. Zbývající důstojníci měli sice své osobní zbraně, a jelikož bojovali ve válce proti fašismu, měli odtud hodně zkušeností a vyznamenání.

Teď bojovali proti podobnému nebezpečí, proti komunismu a dávali to najevo svými výkřiky na adresu vojáků. Když jejich palba poněkud ztichla, ozvalo se od obklíčených důstojníků několik pokřiků do řad svých protivníků, dříve spolubojovníků: "Haló, kamarádi, kamarádi vojáci, nestřílejte, jsme vaši kamarádi! Nebojujeme proti vám, ale proti komunistům! Nechceme po vás střílet! Bojujeme za svobodné Československo kamarádi! Bojujeme i za vás kamarádi! Jdeme a vy nás necháte projít!"

Nenechali, nevěřili jim a nechápali je. Většinou už to byli zfanatizovaní členové KSČ a v hlavách nosili citáty ze stalinských příruček. Podle spisovatele Jana Procházky byl naivní ideál lásky roku 1952: "Ze všech soudruhů, budeme si nejbližší soudruzi! Ve světlé budoucnosti se pravděpodobně vůbec nebude líbat."

Nakonec zbyli už jen dva důstojníci a jeden si prohnal hlavou poslední kulku. Ten druhý, Šebesta nejmladší z nich, zůstal sám beze zbraně, a tak se zvedl s rukama nad hlavou. Vojáci stříleli dál, a tak jim nahlas řekl: "Nebojte se, on se zastřelil!"

Samozřejmě byl zatčen, bit od vojáků, a pak i od vyslýchajících agentů StB v Praze. Ty velice zajímalo, kdo o tomto útěku ještě věděl a kdo jim pomáhal. Šebesta mlčel, nikoho neprozradil, a tak dostal nakonec u soudu návrh na trest smrti. Protože neustále tvrdil, že on nikoho nezastřelil, a protože nenašli ani jeho zbraň, skončil s doživotím a uzavřenými spisy. To tehdy znamenalo, že na něho nespadala milost prezidenta, zkrácení trestu a ani podmínečné propuštění. Takže měl zemřít v kriminále.

Vykmanovská vzpoura neskončila krveprolitím

Na táboře C, kde jsme se setkali, dokázal pan podplukovník svoji rozvahu a charakter tím, že nás zachránil před střílením. V neděli při malém fotbalu u koridoru, přelétl míč až ke drátům a jeden také osmnáctiletý vězeň zamával na strážného nahoře na věži, že si jde pro něj. Ten ale začal střílet a kluka zabil. Všichni jsme se stáhli do baráků a odmítli vyjít na sčítací nástup, a pak i pro večeři. Ráno celý tábor odmítl nastoupit do práce, dokud se vše nevyšetří, a tak na nás poslali Lidové milice, vojáky a útvary Sboru národní bezpečnosti z celého kraje a ti tábor obklíčili. Všude byly kulomety a samopaly, namířené na naše okna v dřevěných barácích, kde jsme byli.

Šebesta se nahlásil k rozhovoru s náčelníkem tábora a tomu vysvětlil, že se nejedná o nějakou vzpouru ve Vykmanově, ale o to, že se bojíme vyjít ven, aby nás taky nezabili. Pak se vše uklidnilo a dodnes děkuji panu podplukovníkovi Šebestovi za naši záchranu. Na to se nezapomíná. Snad jej propustili už v roce 1965 na malou politickou amnestii. Jestli ještě žije, nebo někdo z jeho blízkých, tak mu rád mu osobně poděkuji.

Vězeňské číslo 18665.

  Levičácké totality nacismus a komunismus

1917 Hoši od Zborova: Legionáři proti Rudým

1938 Žijí mezi námi ještě Židé?

1938 Jak Švýcarsko nepomohlo Židům k útěku

1940 Milion zavražděných Židů, Poláků, Cikánů, Sovětů

1941 Vzpomínky sochaře Antonína Nykla na Mauthausen

1944 Vyvraždění terezínského rodinného tábora

1944 Malý eficientní koncentrák Mauthausen

1945 Krvavá dozorkyně, dříve bavorská selka

1945 Schindlerův seznam

1945 Američané nabídli zajetí. Rusové kulku do týla

1945 Sověti postříleli vlastní lidi

1945 Kdo byl generál Vlasov? Hrdina nebo zbabělec?

1946 Německá nacistka ze západočeského zapadákova

1948 Železná opona

1949 Památník Vojna u Příbrami

1950 Americký brouk mandelinka bramborová 

1951 Vlak svobody z Aše do Selbu

1951 Památník na bitvu u Sokolova

1952 Ježíšek není a dárky nosí Děda Mráz

1952 Bedřich Reicin roztáčel kola komunistických dějin

1952 Krutý příběh důstojníka Šebesty

1953 Doktor Máj z Jáchymovského lágru

1955 Za komunisty nemůže slabá paměť, ale nedostatek inteligence

1956 Ivan Stěpanovič Koněv utopil v krvi Budapešť

1957 Ptení u Prostějova: Je strach žít!

1959 Česká socha vítá v Mauthausenu

1961 Berlínská zeď

1961 Prožil jsem socialismus v Karlových Varech

1963 Jeden malý zapadlý komunistický koncentrák

1968 Ruské tanky v Karlových Varech 1968

1968 Sovětské tanky v Praze

1968 Likvidace inteligence v roce 1968

1969 Jan Zajíc se upálil pro svobodu

1970 Smuteční oheň za Jana Palacha a Jana Zajíce

1972 Malý příběh jedné pozvánky

1977 Krabice od bot Thermal

1980 Komunistka, milenka, demokratka Jana Nagyová (Nečasová)

1988 Polský kanál: Neúspěšná cesta za svobodou

1989 Bourali jsme vesele zeď z betonu a ocele

1990 Je to prosté: Svoboda!

1992 Díky za Rudé Krávo!

2008 Do plynu nebo zastřelit na místě?

2008 Konečně jsme poděkovali bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi

2012 Svoboda slova na Karlovarsku?

2012 Václav Sloup je hajzl. Vždycky si to budu myslet

2018 Hloupý Honzo, vystrč hlavu z prdele!

Zobrazit místo Turistika na větší mapě