Plasierkletterei v Rakouslandu

Hoher Nock, Platteneuphorie 5+

Hoher Nock je kopec vysoký 1961 metrů a je nejvyšším kopcem skupiny Sengsengebirge. Jedeme po dálnici na Gratz, sjedeme na Windischgarsten, těsně na začátku Windischgarstenu odbočíme doleva na Rading a pak už autem sledujeme dalších pět kilometrů směrovky pro chodce a cyklisty do údolí Rettenbachtal, kde je těsně před závorou útulné parkovišťátko (602 mnm), kam dáme spinkat dopravní prostředek, a už nám nic nebrání hodit na záda batoh a vyrazit vzhůru.

Cesta hned od začátku ostře stoupá v serpentinách a asi po hodině a čtvrt je u cesty žlutá směrovka ujišťující nás o správné cestě na vrchol Nocku a pod ní je šutr s vybledlým nápisem červenou barvou. Odbočíme doleva ze značené cesty a po lovecké stezce stoupáme vzhůru, pak kousek dolů a u dalšího červeně popsaného šutru zahneme doprava a cestičkou vyřezanou v kosodřevině dojdeme přímo pod stěnu Nockplatte. Od auta plusmínus dvě hodiny.

Po chvíli brejlení na stěnu najdeme zleva doprava se táhnoucí linii nýtů, a tak se obujeme, navážeme a chutě vyrazíme. Pět délek vede tou nejluxusnější příjemně tvarovanou skálou, vždy, když nevíme, tak cvakneme nýt. Cesta má jedinou chybu – končí příliš brzy.

Z materiálu potřebujeme 10 expresek a nějakou tu smyci do hodin (+ samozřejmě 2 smyce do dvounýtových štandů).

Po dolezení na vrcholovou louku jdeme doprava čtvrt hodiny na hlavní vrchol (no jde to i bez něj, ale když jsme tady, tak by bylo škoda jej neudělat) a po turistické značené cestě zpátky k autu (celkem asi tři hodiny). Cesta je (prý) přes relativně dlouhý nástup a sestup poměrně populární a není divu. Turistů na sestupovce moc nepotkáme – třináctisetmetrové převýšení a žádná chalupa po cestě většinu odradí – ale i ten výhled z vršku je neobyčejně malebný.

Traunstein, Wer putzt der findet 6+ (5 povinných)

Traunstein je populární vrchol (1691 mnm) u jezera Traunsee. Na vršek vede jedna chodecká turistická cesta a dva lehčí klettersteigy, jeden z nich s novou obtížnou variantou dolezu, a několik pěkných lezeckých cest.

Dojedeme do Gmundenu a držíme se značení na Traunstein, a jedeme tedy po levém (východním) pobřeží až k zákazu vjezdu a parkovišti. Pozor, u parkoviště je velmi příjemná veřejná pláž, a tak v sobotu při teplém počasí je docela nouze o parkovací místa, a tak to chce vstávat brzy.

Dejme tomu že jsme zaparkovali (jestli ne, tak jsme si určitě poradili – třeba jsme se vrátili do Gmundenu a nechali auto tam a přijeli busem), a tak vyrazíme po vozové cestě podél jezera. Projdeme dva tunely a hned za druhým tunelem odbočuje vzhůru klettersteig Naturfreundsteig (obtížnost A/B). Překonáme první strmý práh a v první ostré pravotočivé zatáčce uhneme doleva do otravného suťového žlabu, který nás přivede pod stěnu přímo pod nástup cesty Sanduhrenparadies (od auta necelou hodinu).

Náš nástup leží asi 300 metrů vpravo u velkého stromu se smycí a na skále je červený puntík. Přístup pod stěnu má i jiné varianty, a to zejména odbočit z Naturfreundsteigu později a nebo hned tam, kde jsme vlezli do suťového žlabu stoupat hřebenem vlevo od něj (Gmundnerweg, 3+, 5 délek) a natraverzovat vpravo na konec žlabu.

Stěna se zdá na první pohled hnusná, zarostlá a mokrá, ale opak je pravdou. Pět délek v absolutně čistém, neolezeném a chytovatém vápenci je nádherných, nýty jsou relativně hustě, a kdo se nechce trápit s jedním 6+ a více 6- fleky, ten uchvátí expresky a obtížnost srazí na něco okolo pětky.

Potřebujeme 12 expresek a nějakou tu smyci na dvounýtové štandy. Po skončení obtíží natáhneme ještě délku po dvojkovém hřbetu a pak smotáme lano a jdeme doleva vzhůru, kde se po čtvrthodině napojíme opět na Naturfreundsteig (cca 1100 m n.m.).

Zhodnotíme čas, počasí a bojovnost, a pokračujeme buď na vršek Traunsteinu, nebo naopak sestoupíme po Naturfreundsteigu dolů a věnujeme se koupání.

Plombergstein, Juniperus 5-

Zmohla nás únava, útočí bacil a počasí se nezdá. Co teď – něco kratšího a lehčího, nižšího, s kratším nástupem, né? A tak volíme Plombergstein. Je to kopec vysoký 830 m n.m. hned na velkou kruhovou křižovatkou u městečka St. Gilgen u jezera Wolfgangsee.

Z křižovatky jedem směrem Fuschl a po 300 metrech je vpravo parkoviště, kde necháme přibližovadlo. Nástup je necelá půlhodinka, cesta Juniperus vede podél pravé (v pohledu od městečka) hrany kopce, tedy podél hrany jihovýchodní. Nástup je asi 50 metrů od okružní turistické cesty vlevo od hrany (vpravo od hrany je strašidelná mírně převislá hladká stěna).

První metr cesty poněkud odrazuje, zdá se, že je to lámavé, zarostlé a oklouzané, ale opak je pravdou – je to nádherné a příjemné lezení. Nýtů je dostatek, a kde není nýt, tam jsou hodiny (provázané drátem, brrrr!) nebo stromek. Nejtěžším flekem cesty je začátek čtvrté délky, kdy zbabělý prvolezec zaleze hluboko do komína, kde funí a sténá, odvážná druholezkyně pak stoupá lehce a elegantně zvenku rozporem.

Zkušený botanik jistě ví, že juniperus je jehličnatá dřevina s velmi tvrdým a houževnatým dřevem, v cestě je juniperů hned několik. Přidávám malou historickou perličku – v jedenáctém a dvanáctém století bylo toto dřevo významným rakouským vývozním artiklem a v Anglii se za jeden kvalitní luk z tohoto dřeva platilo fiskálním ekvivalentem páru tažných volů – a to vedlo k tomu, že byla v Rakousku tato kdysi hojná dřevina značně zdecimována. Tím se dostáváme k zajímavému slovu decimace, které původně znamenalo popravu každého desátého v poraženém vojsku či tlupě vzbouřenců, takže vidíme, jak se význam tohoto slova značně posunul. Tolik historická vsuvka.

Klettergarten Plombergstein

Z deště nic není a tak volný čas vyplňujeme příjemným popolézáním po Klettergarten hned u turistické cesty (v pohledu od městečka při levé hraně kopce) – skalkařská oblast je to velmi pěkná a nabízí dostatek neoklouzaných, chytovatých a slušně zajištěných cest od čtyřek po jánevimkolik na několik dní pro líného softmovera i soutěživého sportsmena.

S sebou věrtel expresek a možná nějakou tu smyci. Poznámka – kdo trpí stěnovým reflexem, ten ať nepáchá temné skutky v křoví, ale nechť využije pěkné dřevěné kadibudky u Klettergarten.