Pět vůdců rudého teroru

Povahová studie pěti mužů, kteří vedli G. P. U. od jeho založení za revoluce, je skutečně velmi zajímavá.

Felix Džeržinski, skutečný zakladatel Čeky - vysoký, hubený s hustým vousem - se zevnějškem podobal Donu Quichotovi. Píše o jeho něžných světle modrých očích, přirovnal je sovětský novinář ke gazeliným. První vykonavatel revoluce byl skutečně zvláštní, protichůdná povaha. Byl potomkem starého polského šlechtického rodu a již v raném mládí se zúčastnil revolučního hnutí; tehdy rovněž psal mnoho lyrických a milostných básní - podivná průprava k nesentimentální úloze, již pro něho připravoval osud.

Zápisy do deníku, jejž si vedl, když byl zavřen v carských věznicích, jsou rovněž příznačné pro jeho povahu. Jejich tón je sentimentální, ale tu a tam probleskuje osobnost budoucího Džeržinského - mezi větami, dýšícími lidskostí a vroucností, se objevuje fanatické opěvování naprosté poslušnosti, již revolucionář musí projevovati svým ideám. Jen tak bylo v pozdějších letech možno rozeznati v bědně strhaných rysech krve, lačného vykonavatele mírné tahy tváře bývalého sentimentálního Dona Quichota - Džeržinského.

S vývojem revoluce se Džeržinski začal opájeti blouznivými mesiášskými ideami. Revoluce na něho vložila nejtěžší poslání ze všech - prováděti její strašné, krvavé, ale nutné vraždění. On se na svůj úkol díval jako na osobní tragedii, volající po největším sebeobětování. A blouznivé šílenství v něm bylo tak silné, že bez vteřiny zaváhání podepisoval rozkazy k hromadným střílením, posílal trestající výpravy čekistických oddílů do vesnic, aby potlačily povstání sedláků. "Buďte tvrdí," říkal jim před odchodem, "nešetřte nikoho a nebojte se obětí. Prolévejte jejich krev v řekách, aby mohla být zachráněna krev proletariátu!"

Džeržinski byl jediným sovětským vůdcem, který prostě a primitivně věřil v myšlenku diktatury proletariátu. Pro druhé to byla nabubřelá řečnická fráze; pro ně byl proletariát určen k tornu, aby byl mrvou, na níž bude moci vyrůsti nová společnost.

Zajímavá příhoda nám umožňuje nahlédnouti poněkud do duše tohoto podivného muže. Když roku 1920 rudé oddíly zavalily Polsko, byla v Moskvě utvořena prozatímní polská sovětská vláda, chystající se přejmouti vedení, až rudí dobudou Varšavy. Jejím členem byl i Džeržinski. Když se noví komisaři sešli k poradě o rozdělení ministerských křesel, ozval prý se znenadání uprostřed rozhovoru - jak vyprávěl Radek - zasněný a zanícený hlas : "Dejte mi výchovu a umění..." Patřil Džeržinskému. A okamžitě všichni vybuchli v smích, jejž kdosi položertovně a polo k smrti vážně přerušil poznámkou: "Ne, Felixi, musíš zůstat vykonavatelem revoluce. Nikdo to nedovede lépe než ty." Džeržinski zbledl hněvem a hluboce uražen se pak celý večer nevmísil do jednání.

Jeho nástupcem v G. P. U. byl jiný polský šlechtic, Menžinski - "muž se žlutýma očima", jak ho Trocký nazýval. Vzezřením byl dokonalým byrokratem. Původně měl ctižádostivé touhy po kariéře diplomata a byl prvním sovětským generálním konsulem v Berlíně. Ale Džeržinski si ho přivedl do svého úřadu a Menžinski zůstal. Měl však i jiné zájmy - byl největším evropským znalcem japonské klasické literatury a jedním z mála Evropanů, kteří dokonale ovládají japonský a čínský jazyk.

Ale zanedlouho po tom, kdy se stal náčelníkem G. P. U., byl nucen se postupně více a více vzdalovati veřejného dění. Trápila ho těžká nemoc (obecně se mluvilo o paralyse) a trávil většinu svého času doma čtením východní literatury. Na všechny otázky měl jen jedinou odpověď: "Dělejte, jak chcete."

Jeho smrt byla podle úředních zpráv způsobena nemocí; byl mu vypraven obvyklý pohřeb všech sovětských vůdců a jeho urna umístěna ve zdech Kremlu. Avšak již tehdy se v úřednických kruzích tvrdilo, že Menžinski nezemřel přirozenou smrtí. Nemoc ho v posled' nich letech příliš mučila, povídalo se, a on prý žádal nejvyšší představitele strany, aby mu bylo dovoleno navždy uniknout svému utrpení. A po dobrozdání odborníků Politbura prý bylo jeho přání vyhověno. Ani ne za půldruhého roku nato byl lékař, který prý provedl pokyn Politbura, obžalován z otrávení Menžinského a zastřelen.

Náčelníkem G. P. U. se po Menžinském stal Jagoda, který před revolucí byl statistikem pro okres Nižnij Novgorod. Jeho rodiče, pokřtění židé, byli Poláky a Jagodovi se dostalo polského vychování. Proto byl přidělen ke G. P. U., jež byla vždy v rukou Poláků.

Jagoda byl člověk ctižádostivý. Za obou bývalých náčelníků byl on skutečným vládcem v G. P. U., protože byl přímým představeným velitele Výkonného oddělení, jež provádělo zatýkání a popravy. Tímto mužem byl jistý Pauker, haličský Polák. Před světovou válkou měl holičství v kterémsi venkovském městě Haliče, pak se stal rakouským vojákem a holičem pluku. Po pádu Přemyslu byl zajat Rusy a poslán s druhými zajatci do Turkestanu.

Kuchaři a holiči se mohou usaditi kdekoliv, a Pauker se brzy zpřátelil s ruskými vojáky/bolševiky, kteří jej uvedli do revolučního hnutí. A jeho polská národnost mu dopomohla k úřadu v Čece, kde rychle postupoval.

Když se Jagoda ujal vedení G. P. U., přikládal velikou důležitost úpravnému zevnějšku. Za hladu a nedostatku první pětiletky se v G. P. U. musilo všecko skvít. Když Jagoda svěřoval některému agentu určitý úkol, vyzýval ho s úsměvem: "Nedělej to tak, jak by to udělali bolševici. Proveď to v evropském stylu." V tehdejší době v Rusku nebylo možno koupiti často ani nejnutnější životní potřeby, ale G. P. U. dostala vždy všecko, co si přála; a Jagoda, který se považoval za velkého umělce a ve volných chvílích se zabýval sochařstvím, si zařídil přepychové letní sídlo nedaleko Moskvy. Rád si také hrával na mecenáše a s oblibou se obklopoval spisovateli a umělci, jež ochraňoval. V G. P. U. se pravidelně psaly články o jeho chvályhodné činnosti a byly rozdělovány všem novinám.

Jagoda pořádal na svém sídle honosné bankety, při nichž se scházeli nejvyšší členové sovětů, význační umělci a pěkně oblečené krásné ženy. Většina jich byly "buržojky", jež vlastně měly být v moskevských vězeních a jež často byly odtud v noci odvezeny do zářivě osvětleného Jagodova domu.

Po dlouhou dobu se Jagodovo postavení zdálo neotřesitelným, ale po vraždě Kirova v Leningradu se nad ním začal vznášet stín nemilosti. Když se tato novina rozkřikla, spěchal do Leningradu sám Stalin, nezmíniv se ani slovem tajné policii. Jagoda se vydal za ním a dohonil ho na nástupišti. A tam na něho Stalin, neohlížeje se na dav sovětských předáků a zahraničních dopisovatelů, vychrlil záplavu urážek.

Od té doby začal dlouhý zápas, ale Stalin krok za krokem odstraňoval z G. P. U. Jagodovy lidi, až konečně s pomocí Rudé armády i samotného Jagodu. Ten byl pověřen řízením lidového komisariátu pošt a telegrafů, ale brzy nato oznamovaly noviny, že byl zatčen a obžalován ze zločinného chování a zhýralosti. Před soudem však o těchto zločinech nepadla ani zmínka. Jagodu stihl trest, k němuž sám odsoudil mnoho jiných; také jeho život, jako "fašistického špiona a záškodníka", ukončila kulka do temene hlavy.

Jako další muž se ujal rudého teroru Nikolaj Ježov; a z polských přešla G. P. U. do ruských rukou. Nápadně malý, hubený, snědý, s dlouhým temným vlasem, vždy oblečený v ruskou kazajku, zapjatou až ke krku, a ve vysoké boty - tak vypadal muž, jehož Stalin pověřil provedením své "generální čistky". Ve straně dělal Ježov svou kariéru pomalu, ale důkladně; v Turkestanu se vyznamenal v občanské válce, byl zvolen do Ústřední dozorčí komise strany a několikrát byl předsedou Nejvyššího soudu strany.

Tehdy se podrobně zabýval pozorováním činnosti bývalých sovětských vůdců - Kameněva, Zinověva a ostatních, kdož dříve byli mocnou, ale neoficiální Stalinovou oposicí. Začal větřit, že stará oposice znovu oživuje, a lov začal.

Ježovův názor na politiku byl prostý a určitý; Stalin byl velikým geniem; lid v S. S. S. R. byl skvělý; vše, co stálo mezi velkým vůdcem a skvělým lidem, musilo býti zastřeleno. Jestliže četná oddělení stranického stroje byla takovouto dělící zdí, tím hůře pro ně.

Ježovovým hlavním povahovým rysem byla otevřená a vše stravující nenávist vůči všem, kdož měli jakékoliv vzdělání; byla to nechuť typického dělníka k lidem, kteří myslili, hlavně k politickým teoretikům komunistické strany. Stalin chytře podněcoval jeho pocit méněcennosti i jeho drastické názory na udržení discipliny ve straně. "Malý rozzlobený pes" stál v čele G. P. U., a Ježov mohl své vášni popustiti uzdu. Byli mu předáni téměř všichni inteligenti, činní v úřadech nebo ve straně a on je rychle vyřídil.

Avšak Ježovova úloha tímto skončila; přestal být náčelníkem G. P. U. brzy po vykonání generální čistky. Poměry v zemi i v zahraničí volaly po smíření se vzdělanými třídami a tak Stalin zcela logicky Ježova odstranil.

Na jeho místo nastoupil Beria - čekista z povolání a druh ze školních let, k němuž má Stalin důvěru. Bouře v osobě Ježova minula, a třebaže mnoho předáků strany a byrokracie bylo popraveno, prošly jí vedoucí osoby G. P. U. bez pohromy. A protože v této instituci je silně vyvinut kastovní duch, je rozhodně účelné, aby její nový náčelník byl rovněž vysokým úředníkem tajné policie, čekistou mezi čekisty, jedním z nich.

Článek vyšel v časopisu Světový zdroj zábavy a poučení 1940. 

  Levičácké totality nacismus a komunismus

1917 Hoši od Zborova: Legionáři proti Rudým

1918 Vyvraždění carské rodiny ve Sverdlovsku / Jekatěrinburgu

1918 Ukradli českoslovenští legionáři ruský zlatý poklad?

1920 Vocechovský utíkal před bolševiky přes Bajkal

1922 Co vložili komsomolci do Leninova pomníku Šušenskoje?

1938 Žijí mezi námi ještě Židé?

1938 Jak Švýcarsko nepomohlo Židům k útěku

1940 Milion zavražděných Židů, Poláků, Cikánů, Sovětů

1940 Pět vůdců rudého teroru

1940 Trockij, židobolševik byl zavražděn svými soudruhy

1941 Vzpomínky sochaře Antonína Nykla na Mauthausen

1944 Vyvraždění terezínského rodinného tábora

1944 Malý eficientní koncentrák Mauthausen

1945 Krvavá dozorkyně, dříve bavorská selka

1945 Schindlerův seznam

1945 Američané nabídli zajetí. Rusové kulku do týla

1945 Sověti postříleli vlastní lidi

1945 Kdo byl generál Vlasov? Hrdina nebo zbabělec?

1946 Německá nacistka ze západočeského zapadákova

1948 Železná opona

1949 Památník Vojna u Příbrami

1950 Americký brouk mandelinka bramborová 

1951 Vlak svobody z Aše do Selbu

1951 Památník na bitvu u Sokolova

1952 Ježíšek není a dárky nosí Děda Mráz

1952 Bedřich Reicin roztáčel kola komunistických dějin

1952 Krutý příběh důstojníka Šebesty

1953 Doktor Máj z Jáchymovského lágru

1955 Za komunisty nemůže slabá paměť, ale nedostatek inteligence

1956 Ivan Stěpanovič Koněv utopil v krvi Budapešť

1957 Ptení u Prostějova: Je strach žít!

1959 Česká socha vítá v Mauthausenu

1961 Berlínská zeď

1961 Prožil jsem socialismus v Karlových Varech

1963 Jeden malý zapadlý komunistický koncentrák

1968 Ruské tanky v Karlových Varech 1968

1968 Sovětské tanky v Praze

1968 Likvidace inteligence v roce 1968

1969 Jan Zajíc se upálil pro svobodu

1970 Smuteční oheň za Jana Palacha a Jana Zajíce

1972 Malý příběh jedné pozvánky

1977 Krabice od bot Thermal

1980 Komunistka, milenka, demokratka Jana Nagyová (Nečasová)

1988 Polský kanál: Neúspěšná cesta za svobodou

1989 Bourali jsme vesele zeď z betonu a ocele

1990 Je to prosté: Svoboda!

1992 Díky za Rudé Krávo!

2008 Do plynu nebo zastřelit na místě?

2008 Konečně jsme poděkovali bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi

2012 Svoboda slova na Karlovarsku?

2012 Václav Sloup je hajzl. Vždycky si to budu myslet

2018 Hloupý Honzo, vystrč hlavu z prdele!