Kuloárem na Kozí vrch

V průvodcích bývají lehčí a dobře odjištěné cesty označovány za plezír. Na jejich přelezení nebývá potřeba moc vybavení, návrat není obtížný a orientace jakbysmet. Jištění obstarávají borháky hustě nasázené ve směru lezení.

Pěšky do rokle

Pětkovou cestu Zlatý důl o výšce něco přes sto metrů si lze přelézt v horské scenérii kousek od Ústí nad Labem. Ačkoliv vede na vyvřelou skálu, lezení zde připomíná vápencové výstupy.

Vystupujeme z vlaku v Mojžíři na dohled Ústí nad Labem. Máme hrubý náčrtek a reference, že nás čeká příjemný zážitek.

Po silnici jdeme podél dráhy směrem na Děčín. Za posledním domem podcházíme železnici skrze betonový průchod a stojíme pod obrovským suťovým kuželem. Stoupáme nejprve jeho pravou částí, potom přecházíme po stopách našich předchůdců do středu. Míříme lesem do obrovské rokle nad námi.

Důvěryhodné jištění

V ústí rokle uhneme doprava a stojíme pod položeným kuloárem z poměrně pevného znělce. Všude okolo jsou rozlamané stěny a pilíře. Převlékáme se do lezeckého, navlékáme na sebe všechny nezbytnosti včetně helem a pohorky strkáme do batohu.

První krátký výšvih je odjištěný dvěma vrtanými skobami z pásoviny. Evidentně jsou vyrobené amatérsky, ale vypadají důvěryhodně. V lehkém terénu docházíme/dolézáme k prvnímu štandu. Na pohodlné polici se cvakáme do pásoviny a borháku. Stejně budou vypadat i další dva štandy.

Žlab jako trychtýř

Cesta je stále ukloněná, k druhému standu se trochu postaví, ale stále nenacházíme pětkovou obtížnost. Spíš bychom to odhadli na příjemnou čtyřku. "Klasifikace možná trochu zohledňuje délku," vzpomíná spoluautor výstupu Jiří Chára. "Při prvovýstupu to tam lítalo jak na střelnici a na mnoho stupů jsme se vůbec neodvážili stoupnout."

Dnes je cesta čistší, ale přesto je pozornost na místě. Malé kamínky létají z travnatého svahu nad námi a kuloár je sbírá jako trychtýř. Nebezpečné volné kamení je z valné většiny olámané.

Borháky jsou nasázené v ideálních místech a dost blízko od sebe. Na lezení stačí pět expresek.

75 výstupů za dvanáct let

Nad druhým štandem se kuloár na pár metrů zužuje do žlábku. Nad ním je třeba uhnout trochu doprava za borháky a zase se po nich vrátit doleva okolo stěnové knížky k poslednímu štandu těsně pod travnatým svahem. Vyhneme se tak lámavým partiím.

23. dubna 2006 se zapisujeme jako pětasedmdesáté družstvo, které cestu za dvanáct let prostoupilo. Prvovýstup uskutečnili Karel Bělina a Jiří Chára 4. 4. 1994.

Zbývá dorazit travnatým a křovinatým svahem pod předvrchol Kozího vrchu. Přezouváme se do pohorek a jdeme po vyšlapané cestě směrem na hlavní vrchol Kozího vrchu. V sedle se dáme doleva po nevýrazném hřbetu a sejdeme na údolní lesní svážnici, která nás svede nazpátek do Mojžíře.