Poslední jarní lyžařská túra na Poľský hřeben v Tatrách

Bereme s sebou lyže, ale také lano, mačky a cepíny. Ve Vysokých Tatrách totiž mohou lyžovat po 15. dubnu jen horolezci.

Máme tři dny volna. Míříme na Poľský hřeben a dál se uvidí. Myslíme ještě na sedlo Váha a Koprovské sedlo. Jenže řekni Bohu o svých plánech a on se ti vysměje... 

Hned v Popradu na nádraží zaťal sekeru žlutý vlak půl druhé hodiny. Aspoň jsme mohli za svítání pozorovat na loukách někde u Svitu východ slunce za Tatrami, stádo srnek a obrovskou medvědici s medvíďaty. Dosud jsme si mysleli, že panoramatické vlaky, které zastavují na nejhezčích výhledech, jezdí jen ve Švýcarsku. Teď už víme, že stejnou službu poskytují i slovenské železnice.

V Tatranské Poliance hážeme batohy na záda až za bílého dne. Pozdě. Tanapácký mikrobus na Slezský dům pojede až v červnu. Auto z hotelu bere jen ubytované. Jdeme tedy pěšky.

VIDEO Poľský hřebeň skialp

Sedmikilometrový pochod smrti po asfaltu v lyžařských botách končí v poledne na Slezanu. Jen co dosedneme na lavičky před hotelem, začne pršet. Lije jako z konve. To přece nemělo! Předpověď počasí byla dobrá.

Ubytujeme se v turistické části Slezského domu a lenošíme na palandách až do druhého dne.

Po ránu vyrážíme znovu nabalení natěžko. Ještě nás zastavuje ranger Tatranského národního parku: "Kam jdete, proč máte lyže, jste horolezci, z jakého oddílu? Ne děkuji, průkazku nepotřebuju. Skialpinisté nahoru nemohou, ale vy ano." Rozdíl tkví v jediné věci. Plánujeme navíc oproti lyžařům vyběhnout na Hrubou vežu.

Strmý svah od Velickéhoé plesa k Večnému daždi vystoupáme na botách. Dál jdeme na lyžích okolo Dlhého plesa až na konec Velické doliny. Lyže znovu připínáme na batohy, o ruky bereme cepín a lezeme strmým sněhem a pak podél řetězů na Poľský hrebeň (2200 m).

Poľský hrebeň je široká sníženina v hlavním hřebeni Vysokých Tater mezi Velickou a Bielovodskou dolinou. Vede přes něj zelená turistická značka zabezpečná řetězy a kramlemi už od roku 1892. Odbočuje z něj žlutá hřebenovka na Východnou Vysokou.

Mezi Zamrznutou kopou a samotným Polským hřebenem tvoří hřeben několik vyvýšenin a zářezů. Nejnižší je o pět metrů níž než samotný Poľský hřebeň, kudy vede turistická stezka.

Sedlo znali lovci a asi i horníci a prospektoři odedávna. V 18. století se pro dlouhý úsek hřebene používal název Grzebień, později se přidal přívlastek Polský. V polovině 19. století bylo topografické označení zúženo jen na sedlo.

Prvními známými turisty na Polském hřebeni byli Mück, Wilhelm Roxer, Stolzenberg, Titus Szentiványi a Wadovszky 7. srpna 1840. První zimní přechod vykonali Theodor Wundt a Jakob Horvay 17. dubna 1884.

Od bizarního rozcestníku sejdeme pěšky o něco níž pod skály už v Bielovodské dolině. U rozcestníku s modrou značkou teprve nasazujeme lyže. Čeká nás dlouhý sjezd. jen si odskočíme na hřebenovku Hrubé veže.

Objedeme Zmrznuté pleso, sjedeme úzkou roklí v jezerní stěně na Litvorové pleso, prokličkujeme jeho kamennou morénu a motáme se ve strmé kosodřevině mezi Hrubou vežou a Hviezdoslavovým vodopádem. Sníh skončí až pod hučícím vodopádem.

Pěšky musíme dojít jen zhruba poslední kilometr na horolezecké táborisko na polaně Pod Vysokou. Oheň, buřty, bivak na připravených dřevěných podlážkách.

Třetí den už nemáme čas ani sílu vyrazit o kilometr výš na Váhu, jak jsme plánovali. Scházíme po široké turistické cestě celou Bielovodskou dolinou. Deset kilometrů do Lysé Poľany na autobus nám poskytuje typické jarní loučení s horami. Nejprve se boříme do sněhových jazyků, pak brodíme potoky, procházíme zelenými loukami, obdivujeme kvetoucí blatouchy, devětsily a lýkovce, naposledy se otočíme čelem k zasněžené horské hradbě.